Dveře v podlaze

Herecký koncert hlavních protagonistů v domě, kde plyne čas bez ohledu na okolí a se všudypřítomnou tragédii a nevyřešenou minulostí... graciozní uvolněnost J.Bridges, kudlanka nábožná Evelyn v podání M.Rogers, zaraženost, vnitřní bolest ve tváři K.Basinger a nevinný,čistý, nezformovaný a nedefermovaný životem Eddie (J.Foster)... Jó, tak to je fakt lahůdka... Škoda (velká škoda) rozpačitého závěru s nedotaženým vysvětlením tragédie, jinak by to bylo za 5* (03.05.2005)

Kdo někdy něco četl od Irvinga (třeba kultovní román "Svět podle Garpa"), ví, že se jedná o geniálního vypravěče skvěle vykreslujícího atmosféru přes "detaily". Ve filmu to lze zjistit právě ve scénách, které jsou na vyprávění postaveny: pohádka "Dveře v podlaze" a popis tragédie synů. Ve zbytku filmu se ale autoři museli poprat s atmosférou rodinné krize a sexuálního napětí a ne zcela se to podařilo - film působí rozvlekle a trochu studeně. Vyzdvihnout ale musím obsazení; vedle skvělého Bridgese mě ohromila hlavně Kim Besinger, která z tuctové krásky dospěla v charizmatickou ženu, a stále krásnou. (27.09.2005)

Pro mě se jedná o jeden z nejosobnějších, ale také nejzvláštnějších filmů vůbec. Je to směsice komična, filozofie a lidských osudů, kdy je hlavní postavou spisovatel, což se mně vždy líbí. Během filmu jsem měl v půlce krátkou pauzu, ve které jsem sám stihnul napsat čtyřstránkový příběh, jež byl částečně inspirován mým snem a částečně Havranem od Poa, ale i tímto filmem - myslím, že Ted by se mi z plana hrdla vysmál a mé řádky rozcupoval. Já jsem však rád za to málo, no a tento film je tak trochu návrat ke kořenům, protože jsem viděl část už někdy v roce 2006 tuším. Většina z nás své dveře v podleze otevře - není vyhnutí, není to o volbě. (16.12.2021)

Knihu jsem nečetla, takže nemůžu a nemusím srovnávat, ale film mě zdrchal! Eddie vpadne nepřipraven do rodiny, která zrovna zažívá „smutné časy v dlouhém šťastném manželství“, kde se nevyřčená tragedie prolíná v každé situaci, dívá se z každé fotky na stěně, ocitá se v každé dětské povídce, přidává se k lekcím v milování, je prostě všudypřítomná!!! Z posledních sil jsem si pro sebe vyškrábla přesvědčení, že člověk přece nemůže stále setrvávat v zoufalství, v zoufalství nad ztrátou dětí, v zoufalství dítěte opuštěné vlastní matkou (která, jenom nechtěla být špatnou matkou) .... musí se unavit! (15.06.2005)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)