Reportáž psaná na oprátce

Rozpolcený film, ale tak nízké hodnocení si snad nezaslouží. Odhaduji, že většina zdejších soudců, kteří dávají odpad nebo jednu hvězdičku, činí tak spíše z pohnutek ideologických. Nuže, dobrá, ale podívejme se na film věcněji. Píšu, že je rozpolcený. Mám tím na mysli jeho estetickou koncepci, která jako by byla rozpůlena na dva vzájemně se střetávající kontrastní přístupy. První ještě pokračuje v duchu pozdního (a tehdy už poněkud anachronického) socialistického realismu. Jeho znaky jsou charakterová jednoznačnost (kladný Fučík, záporný Böhm) a instruktivní doslovnost. Druhý přístup už náleží raným šedesátým létům: jsou to vizuálně zajímavé momenty, symbolické nápovědy (byť pořád ještě polopatické) a v podstatě velice civilní herectví. Patrně nejvíc iritujícím prvkem, jimž se zde socialistickorealistická doslovnost manifestuje, jsou Fučíkovy vnitřní monology. Nesmlouvavě diváka infantilizují tím, jak mu místy až nedůstojně napovídají, co si o kterých scénách má myslet a jak je má číst. To je v ostrém kontrastu nejen s výkonem vynikajícího Hrušínského (v roli Böhma), anticipujícím hercovy vrcholné kreace z konce desetiletí, ale i s uchopením postavy Fučíka v podání charismatického Ilji Racka. Představme si, jaký film by to byl bez oněch návodných monologů přetékajících zbytečným patosem. Pravděpodobně by byl mnohem působivější a v takovém případě bych neváhal s vyšším hodnocením. (04.11.2020)