Nevinný

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)

"Nespi prosím ťa. Chcem ti ukázať, ako s tým skoncujem..." Od režiséra Viscontiho som tesne pred tým videl film Gepard, ktorý ma nepotešil. Chýbal mi tam príbeh a režisér sa evidentne cítil doma najviac v davových tanečných scénach, omšiach a zdobených interiéroch. Tu sa toho síce dočkáme tiež, ale v podstatne menšom množstve, no hlavne je tu príbeh i postavy o ktoré sa divák môže oprieť. Neverný sú v manželskom zväzku obidvaja, ale viac priestoru dostáva manžel. Na tejto dráme o nevere je niečo silného a to sa výraznejšie ukáže až v poslednej tretine. Záver ma dosť zaskočil, musím uznať, že je to záver hodný žánru - dráma. Vzhľadom na rok výroky prekvapia i odvážne posteľné scény. 80%. (07.05.2013)

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. (13.11.2014)

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. (01.03.2018)

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. (24.04.2013)