Posedlost

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. (29.10.2006)

Dramatický príbeh milostného trojuholníka bol stvárnený v kinematografii veľakrát. Viscontiho reálne prostredie s temným chovaním hlavných aktérov, dokonalou atmosférou príbehu zvýrazňujúcou až agresívnou hudbou Giuseppeho Rosatiho ma zaujalo. Dokonca mi nevadila ani nezvyčajná dĺžka filmu, naopak, postavy boli aspoň vykreslené do detailov. (01.03.2007)

Posedlost je exemplárním příkladem zrodu neorealistického proudu, jenž razantně rozvířil poněkud skomírající italskou kinematografii. Jako protiklad k snobským příběhům z exkluzivních prostředí nastolil zájem o svízelnou realitu včetně veškerých negativ s ní souvisejících. Sociální problémy (nespravedlnost) začínají hrát výraznou roli a strohé dokumentární snímání jen zveličuje razantnost a palčivost poválečné italské společnosti. V Posedlosti, která vznikala ještě za fašistické diktatury, jsou základní neorealistické rysy (hlavně symbióza exteriérů s konáním postav) kombinovány s psychologickým dramatem milostného trojlístku. Visconti umně a novátorsky pracuje s výrazovými prostředky (hra mimiky, rafinované osvětlení..), díky čemuž si Ossessione i po šedesáti letech udržuje výsadní postavení ve světové kinematografii. (10.10.2005)

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

Krásny príklad toho, keď dej zaujme diváka ako priebeh sinusoidy. Niekedy vás ide vytrhnúť od filmového majstrovstva, inokedy by ste film najradšej zahrabali pod čiernu zem a už si naň nikdy nespomenuli. Našťastie tie zdrvujúce momenty filmového nevkusu prichádzajú menej často ako tie povzbudzujúce a hlavne preto sa ten dlhý, naťahujúci sa dej rozplynie pomerne rýchlo. Talianske teatrálne výkony ma spočiatku obchádzali, no po čase som sa navnadil na ich vlnovú dĺžku a ich horlivosť musím naozaj pochváliť. Horšie to už bolo za kamerou, keď vedúci výletu nevedel odhadnúť dĺžku trasy a v polovici odpadol. 65%. (01.07.2008)