Zítra se bude tančit všude

Po shlédnutí tohoto filmu my jako první na mysl přišlo peklo. Takhle nějak si jej vlastně dokážu představit. Nejsem věřící, ale pokud by tohle měli být věčná muka, asi bych je zažít nechtěla. Nemyslím tím přímo ten film, ale tu situaci. Všude spousta lidí, jenž se musí chovat, že jsou šťastní a nadevše spokojení – protože pokud nebudeš, budeš potrestán. Všichni se stále jen radují, zpívají a u toho jsou oblečeni do stejnokrojů. Ale tohle není jen minulost – něco z toho přežilo i doposud. Já osobně to vidím na naší vesnici – období folklórních oslav je zde stále dost podobné jako v tomto filmu. I ti co se obyčejně nemají rádi, jsou najednou dobří přátelé. Všude se tančí, zpívá, jí a pije. Každý se musí smát a veselit. Pak to skončí a můžeme se vrátit k našim obyčejným životům plným vzájemné nenávisti. Hledat ve filmu uměleckou hloubku, není tak jednoduché. Už při prvním pohledu se mi obraz nezamlouval, kvůli jeho barevnému provedení. Bylo mi sděleno, že je film vybledlý – mě i tak přišel neskutečně barevně přemrštěný. Představa toho, jak to mohlo asi vypadat originálně, je snad až strašidelná. Ale musím uznat, že se to k filmu jistým způsobem hodilo – byl celý o folklóru a o krojích – a kroje jsou přemrštěně barevné a veselé. Abych ovšem obraz pouze nekritizovala, občas se autorům podařilo udělat i velice působivý záběr – bohužel, většinou to byly záběry, jenž byly ve filmu vedlejší, například příroda. Zbytek filmu byl ale natáčen a stříhán snad až mechanicky. Jako by zde nebylo žádné přemýšlení o kompozicích, možnostech střihu, nebo nějakého hlubšího významu pomocí těchto prostředků. Byl to možná první film (když nepočítám ty z dnešní doby), jenž neobsahoval stmívačky, prolínačky, nebo dvojitou expozici. Na jednu stranu – alespoň se to nesnažili nacpat všude, na stranu druhou – nesnažili se o nic. A vizuální stránka filmu bylo asi jediné, co by jej mohlo zachránit. Mému zaujetí neuniklo vyobrazení přátelský a náklonosti mezi lidskými národy a rasami. Snažila jsem se dohledat, jak to v té době vlastně bylo s rasismem ze strany státu, ale k ničemu konkrétnímu jsem se nedostala. Přes to mi tato idea přátelství přišla nereálná. Pochybuji o tom, že to bylo takto růžové i v realitě. I v dnešní době je stále většina lidé bohužel rasově zaujatá a předsudky fungují všude. Proto nevěřím tomu, že by to v té době bylo snad jinak. Naopak to dle mého bylo ještě horší. Stejně tak mě zaujalo postavení komunistů k folklóru. Bylo to zde vyobrazeno tak, že vlastně všemu dávali volný průchod a lidé se rozhodovali sami. Přitom, podle toho co jsem se dočetla z různých zdrojů na internetu, se všechny folklórní spolky do té doby zrušily a byly nahrazeny soubory či svazy. A kdo odmítl se připojit k masové organizaci, se musel stáhnout. Celkově je zde folklór použit k propagaci komunismu – celý tento film je vlastně jedna neskutečně dlouhá reklama na štěstí. Idealizace snad všeho. Pokud se vzdám svého života a budu vše dělat pro stát a pro lid, tak budu šťasten. Všichni budou šťastni. Všechny problémy budou zapomenuty. Taneční soutěž na začátku a celkově tento spolek je dobrým příkladem. Lidé jsou zde jako roboti, jenž nemají téměř žádné vnitřní pocity. A ta soutěž? Pokud budou lidé tančit, budou tančit továrníci, tak to přinese dobro továrně a lidé budou mít radost a chuť k práci. Co mi však vzalo dech byla chvíle, kdy zde bylo vyobrazeno to, že někdo zemřel. Nikoho ovšem netrápilo to, že je ten člověk pryč. Místo toho smutnili nad tím, že si sebou vzal melodie a tance, kterými by mohl obohatit jejich spolek a přinést radost světu. Idealizace lidí zde ale probíhala také. Všichni byli krásní, uměli úžasně zpívat, tancovat a byli šikovní. A hlavně slušní. Žádný alkohol, nebo nepřístojné věci. Podvody. Mladí lidé se přeci nejlépe baví tím, že sedí na břehu u vody a po tom, co to dělali celý den, si i tak nadále zpívají to stejné dokola a dokola. A hlavně poslouchali přeci všechna pravidla – našli se tenisky, tak je pověsíme na nástěnku, jak by mohlo někoho, komu nepatří, napadnout, že si je vezme? Nebo záběr na slečnu, jenž si sundává tenisky před místem „vstup jen ve cvičkách.“ Příroda byla nádherná, pořád svítilo sluníčko, nikdy nepršelo a vše krásně rostlo. Motiv problému a jeho vyřešení je zde uvedeno několikrát a to jak v maličkostech, tak v celém příběhu. Nejvýraznější to bylo asi u přestavby spolku – na počátku kroužek, v jehož čele stojí muž, jenž tomu všemu velí. Pak ovšem ustupuje do pozadí, oni začnou spadat pod stát a vše je najednou lepší, až vyhrají mezinárodní soutěž v tanci. Charaktery ve filmu jsou dost ploché a moc se s nimi nepracuje. Každý má v podstatě jen jednu hlavní vlastnost a takového člověka zobrazuje. Některé osoby ale měli i jistý vývoj, nebyly po celou dobu stejné. Samozřejmě – každý se ale zlepšil buď k lepšímu, nebo se nezlepšil vůbec. Jak by se z dobrého svazáka mohl stát padouch? Pavel – vedoucí tanečníků, jenž je na začátku vedoucí typ. Takový arogantní, jeho názor prezentuje názor všech a má to své stádečko, které se mu bojí vzbouřit. Myslela jsem, že to bude jedna z těch záporných postav, ale zde byl právě dle mého ten velký vývin – nebo jinak, spíše jen velká změna. Protože ta proběhla jako lusknutím prstů a najednou měl všechny rád, ustoupil do pozadí, začal se chovat jako spořádaný svazák a našel tak své štěstí při sepisování lidových básní. Ruda – postava, která je naopak špatná od začátku do konce. Působí velmi inteligentně. Na začátku řekne dokonce větu „nechci budovat socialismus.“ Což je snad to nejhorší, co může člověk v tomto filmu udělat. Nechce pracovat a na konci je vyloučen ze spolku. Alena – nadšená svazačka, jenž nakonec skončí právě s Pavlem. Stojí v čele hodnotící poroty a okamžitě se pro tuto skupinu nadchne a přidává se k ní. Je zde zobrazena jako silná žena, jenž má všechnu moudrost světa, všechno zná, ví a nikdy nechybuje. Má hluboké proslovy -„Vracejme lidem, co bylo málem ztraceno.“ „Máme právo být hrdí na naše tradice.“ Všichni s ní samozřejmě souhlasí, až na těch pár záporáků. Jeníček – stále se opíjí, i když jej nikdy opilého vlastně nevidíme a ukazuje to zde „dobrotu“ lidí, když jej i přes to v souboru nechají a on stále slibuje, že toho nechá. Pak je zde slečna, jejíž jméno si nepamatuji, která je na začátku protivná a povrchní – řeší záležitost s tím, že v tomto kroji vystupovat nebude. A na konci sama o sobě říká, že byla hrozná a teď se změnila a je najednou šťastná a všechny její problémy se rozplynuly. Sice to není tak důležité, ale chtěla bych udělit osobní cenu té stařence za nejhorší herecký výkon z celého filmu, jenž byl nepochybně až úsměvný. Připomnělo mi to monotónní dabing některých starších děl. Je zde i nějaký milostný podtón, který pro mě byl hrozně těžce postřehnutelný. Ano, jistě – všimla jsem si, že mezi několika dvojicemi vznikají nějaké vztahy. Ale bylo to tak urychlené a potlačené. Lojza a Rozárka ku příkladu – vlastně spolu nebyli pořádně nijak zobrazeni, jen to jak se hádají a nevídají se – a pak najednou všechny hromadně zvali na svou svatbu. Na tuto projekci jsem šla s velmi smíšenými pocity. Ona stačila docela ukázka, jenž jsem viděla v poslední hodině TVM. Když film začal, tak jsem byla nějakou dobu dost vyděšená a přemýšlela jsem, jak tohle přežít a co o tom pak vlastně napsat. Když jsem ale překonala ony první předsudky, tak mi došlo, že jsem vlastně ráda, že se na tohle díváme a že je tento film natočen. Nelíbil se mi, ale to neznamená, že mi něco nedal. Dokážu si teď daleko lépe udělat představu o té době a o tom, jak mohli být lidé ovlivněni. Jistě – určitě lidé nebyli takto vyhraněni a nadšeni, ale věřím tomu, že i takový se našli – a věřili této ideji. Protože to tak je vždy – jsou lidi, jenž se nenechají strhnout stádem, ale jsou i lidé, jenž jej spokojeně následují a přitom na něj třeba i zároveň vznáší kritiku. (08.11.2016) (méně) (více)