Ďáblova past

Lahůdka s pečetí Vláčilovy neopakovatelné vize. Pravda, oproti Markétě je to formálně dost odlehčené, chybí tak precizní hra symbolů, ale o to více vynikne perfektní a neotřelá kamera Rudolfa Milíče i zvuková stopa, které vytvářejí zvláštně subjektivní a bizarní svět. Příběh je řekněme tradičním obrazem střetu dogmatu a přírodních sil, který je ještě zesílen motivem podzemního trojcestí (jedna z cest je slepá, druhá smrtící, třetí vede k cíli) a jasně vyhraněnými postavami (záštiplný inkvizitor, podlý regent, přírodní člověk mlynář a konečně dvojice milenců). Nedá se říci, že by po stránce scénáře byla "Ďáblova past" něčím úžasným, je to poměrně jednoduchý jinotaj bez velké hloubky, ale způsob, jakým ho Vláčil vypráví (či spíše nechává diváka pocítit) nese jasný punc filmařské geniality a neopakovatelnosti. Po vlažnějším úvodu jsem filmu zcela podlehl a doslova se nechal omotat jeho audio-vizuální magií. Tohle prostě František Vláčil umí málokdo jiný... (06.02.2008)

Frantysek Vlacil bol proste genialny reziser. Tuna rozprava pribeh o zrucnom mlynarovi, ktory skuma tajomstva prirody a dokaze ich vzdy spracovat nielen vo svoj prospech. To sa ale nepaci istemu biskupovi, ktory za tym vidi dabla. A tak je povolany do dediny, a spoji sily s regentom, aby schopneho mlynara znicili. Dialogy, herecke vykony, atmosfera, sikovna rezia : to vsetko je na vysokej urovni. Vlacil natocil vyborny film, ktory pravom patri medzi to najlepsie, co ceskoslovenska kynematografyja vyprodukovala v 60. rokoch. 89 % (08.04.2014)

"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy."                                                                                        Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl                                                                                                    Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec (05.12.2014)

Pozoruhodně silný dramatický historický příběh o moci a jejím posilování. Obrazově vytříbená podívaná, kde každý záběr je uměleckým dílem, doplňuje i slušný příběh, byť v určitých částech snad trochu naivní. Působení světla a stínů, hudba a doprovodný zvuk umocňují a vylepšují atmosféru a náladu filmu k dokonalosti. Příběh z 18. století je krásnou ukázkou o posilování moci šlechty a církve na úkor obyčejných lidí. Každá záminka i příležitost je vhodná k převrácení misek vah na stranu rovnějších a urozenějších a, s pomocí všudypřítomného strachu i potřebné síly, dosáhnout svého cíle a totálního podrobení svých poddaných a rozšíření své moci i majetku. Kdokoliv, kdo nepatří mezi vyvolenou smetánku a má skutečný, či potenciální vliv na lidi, musí být pokořen a zničen. Ve jménu víry a boha, ve jménu pravdy a spravedlnosti, ve jménu daných poměrů a skutečností, na kterých z hlediska a pozice mocných není radno nic měnit. Zdravý rozum a skutečnou spravedlnost a pomocnou ruku zde představuje svobodný mlynář Spálený (dobrý Vítězslav Vejražka), vždy ochotný s podáním pomocné ruky, a jeho mladicky dychtivý a stále ještě naivně důvěřivý syn Jan (Vít Olmer). Stranu síly a moci, která se chce upevnit a rozkošatět a potlačit vše nežádoucí, představuje především povolaný katolický kněz Probus (skvělý Miroslav Macháček), duchaplný ve svém tažení proti mlynáři, nejmocnější pán oblasti regent Valečský z Valče (skvělý Čestmír Řanda), bojácný z možného rozrůstání mlynářovi moci, a regentův všehoschopný myslivec Filip (dobrý Vlastimil Hašek), který má políčeno na stejný úlovek jako mlynářův syn Jan. Z dalších rolí: mladinká dívka Martina (Karla Chadimová), opětující lásku Janovi a odolávající nechtěnému náporu Filipa, poslušný regentský dráb (Josef Hlinomaz), biskup Dittrichštejn (Bedřich Karen), povolávající na pomoc upevnění regentovi moci Probuse, pacholek Jakub (Jaroslav Moučka), a pastýř ovcí (František Kovářík). Působivé historické drama se hodilo do krámu tehdejší oficiální moci, aby mohla ukázat, svým způsobem, zrůdný způsob moci vyvolených a urozených a nutnost vlády prostého lidu. Těžká doba, totální podrobení i zárodku vzdoru, zotročení těch nejprostších a rozrůstání majetku a rozšiřování strachu z odplaty na zemi i v nebi. Obdivuhodně podmanivá podívaná, která je rozkoší i potěchou pro oko i duši. (05.01.2013)

Režijný štýl a rukopis F. Vláčila je ihneď poznateľný. Na výbornej atmosfére má veľký podiel hudba Z. Lišku, ktorá mi ale nesedela všade. Najlepšie zvýrazňovala momenty v tajomných scénach, v ktorých to ani nebola hudba v pravom zmysle slova, skôr nejaký nekonečný tón v pozadí, ale tajomno a napätie navodil dokonale. Film je úspornejší v dialógoch, ale o to je tu väčší dôraz na obraz a atmosféru. Pripomenie nielen jeho majstrovské dielo Markéta Lazarová ale i ďalší nezabudnuteľný československý film Kladivo na čarodejnice. 80%. (21.12.2014)