Ďáblova past

Málokdo dokáže tak mistrně popsat atmosféru doby, psychiku lidí v ní žijících a ještě navíc ani chvíli nenudit. Církev Svatá je mocný soupeř a vůbec nemá ráda, když se lidé obrací k silám přírody. Člověk se nemá dívat k zemi, ale k nebi. Nakonec jde ale vždycky jen o moc zakrývanou "větší slávou Boží". Moravský kras musel být v 18. století mystickým krajem plným záhad a tajemství. Vláčil si našel skvělé téma...90% (04.09.2011)

Zase Vláčil, zase Liška... Zase skvost. Tentokráte velmi povedená barokní záležitost o svobodném mlýnu a nepoddajném mlynáři, na kterého si hodlají došlápnout regent s jezuitou. Tohle je jak správně píše Radyo s Markétou Lazarovou a Údolím včel zkrátka rodinné stříbro, podobně jako Švédové mají Bergmana s Pramenem panny a Sedmou pečetí. (28.07.2011)

Na jedné straně Macháčkův "pětihvězdičkový" kněz Probus, interpretační bohatost, vizuální nádhera a atmosféra, která rozhodně není z nejhorších. Na druhé straně ovšem jistá utahanost (i navzdory krátkosti), odcizenost a hlavně ten rodokapsový závěr. Říci o něm, že tam sednul, to je jako říci, že jsem hrdým slávistou. Prostě čirá lež. (12.12.2008)

Pro zvukaře povinná literatura – co tu pan Fabián s nějakým předpotopním páskovým echem, nejspíš „zbastleným“ na koleně (jen hádám, ale slavná Echolana se začala vyrábět až v šedesátém pátém a dovoz z kapitalistické ciziny v těch letech nepředpokládám) dokázal vykouzlit za spektrum stylizací, to se hned tak nevidí. A samozřejmě ještě podstatnější je, že v kombinaci s Liškovou muzikou (osobně mi tady připadá zdařilejší než v Údolí včel, kde se hrozně dere do popředí) odvádí zvuková stopa hlavní práci při budování atmosféry tak silné, že si člověk ani moc nevšimne, že dějově je to v podstatě pohádka o hodném mlynáři a zlé vrchnosti. (25.12.2012)

Lahůdka s pečetí Vláčilovy neopakovatelné vize. Pravda, oproti Markétě je to formálně dost odlehčené, chybí tak precizní hra symbolů, ale o to více vynikne perfektní a neotřelá kamera Rudolfa Milíče i zvuková stopa, které vytvářejí zvláštně subjektivní a bizarní svět. Příběh je řekněme tradičním obrazem střetu dogmatu a přírodních sil, který je ještě zesílen motivem podzemního trojcestí (jedna z cest je slepá, druhá smrtící, třetí vede k cíli) a jasně vyhraněnými postavami (záštiplný inkvizitor, podlý regent, přírodní člověk mlynář a konečně dvojice milenců). Nedá se říci, že by po stránce scénáře byla "Ďáblova past" něčím úžasným, je to poměrně jednoduchý jinotaj bez velké hloubky, ale způsob, jakým ho Vláčil vypráví (či spíše nechává diváka pocítit) nese jasný punc filmařské geniality a neopakovatelnosti. Po vlažnějším úvodu jsem filmu zcela podlehl a doslova se nechal omotat jeho audio-vizuální magií. Tohle prostě František Vláčil umí málokdo jiný... (06.02.2008)