Údolí včel

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Vím že je to klasika a každej to považuje za kultovní, ale mě nic dlouho tak nenudilo. I když ty herci byly výtečný tak jsem u toho několikrát klimbnul a měl jsem co dělat abych neusnul. A nemůže za to ani Vláčilova režie, ale nejspíše dané téma. No prostě na větvi jsem z toho nebyl. A navíc i když jsem schopnej opomenout jakoukoliv levnost filmu či nedostatky, tak jsem se prostě musel smát tomu efektu kdy toho jednoho caparta hodil na zeď. Takhle blbě nasnímanou figurínu jsem dlouho neviděl. (02.06.2010)

Příběh náboženského fanatika, který za slávu boží neváha šáhnout pro meč a touha po normálním životě je mu cizí. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle film vznikl hlavně proto, aby se využily kostýmy z Markéty Lazarové. Údolí včel je stejně znamenitý, atmosféra 13.století z něj jenom čiší a hudba Zdeňka Lišky je jako vždy jedinečná. (11.05.2003)

"Řádu mě zaslíbil otec. Pro spásu své duše." Nebýt o rok mladšího Herzova Spalovače mrtvol sedělo by Údolí včel na mém pomyslném trůnu krále nad tuzemskou kinematografií. Takto je sice odsouzeno do pozice toho druhého, ale co už s tím... Z čehož plyne mimo jiné i to, že patřím k té "barbarské lůze" co považuje tento Vláčilův snímek za lepší Markéty Lazarové (což je trochu paradox, když vznikl vlastně jen pro upotřebení zbylých kostýmů a dekorací právě po ní). Bergmanovské proporce, nepopsatelně nádherná kamera (obvzláště záběru v závěru s mizením Ondřeje do temna se asi nikdy plně nenabažím) a Liškova partitura dělají ze sledování požitek pro mysl, zrak i sluch. No a herci jsou přímo... Tady není žádný Petr Čepek, ale jenom Ondřej z Vlkova. Není tu ani žádný Jan "rodinnými pouty zpoutaný" Kačer, ale pouze a jedině Armin von Heide. To samé platí i o všech ostatních. Jasné? Jasné! (14.02.2008)

Můj pocit již před lety ze zhlédnutí tohoto šperku českého a československého filmu je, že se zde oba jeho tvůrci - Vláčil i Körner - nejvíce přiblížili historické Bergmanově filmové řadě. Ač historický námětem, je evidentně dílem, které prostředkuje mnohé z otazníků doby bezprostředně předcházející osmašedesátému roku. Hloubka těchto dotazů i neúprosnost dialogu, který se za nimi skrýval, jsou nejvíce patrny z hloubky i tragičnosti kofliktu, který je nosným jádrem nejen námětu, ale i scénáře a režie. A také z nevídané míry umělecké výsostnosti, která do toho všeho byla všemi tvůrci vložena. (27.08.2007)