Cesta pustým lesem

Velmi zajímavá prvotina Ivana Vojnára. Je to film, který musíte vzít jako výtvarný pocit a nebo jít do kina na něco jiného. Vojnárovi jsem vděčný, že ukazuje, že film může být také uměleckým dílem a ne jenom bezduchou zábavou. Kolik filmů takto pojatých u nás po roce 1989 vzniklo? Vojnár sám se sarkasticky o svém filmu vyjádřil, že je to film pro jednoho velmi náročného diváka. Jak je tady z některých hodnocení vidět, je těch náročných diváků více. (19.03.2008)

Můj hold kameramanoví, některé poetické záběry působí opravdu jako impresionistické obrazy… Jenomže ani takový zázrak nedokáže nic zachránit. Celou dobu jsem se příšerně nudila a nejhorší na tom bylo, že to nebyla ta úplně klasická nuda, co člověka donutí jednoduše se zvednout a odejít z kina. Tohle bylo utrpení - co chvíli jsem si říkala, že se už už něco zásadního prostě musí stát, tak snad přece jenom ještě chvilku počkám, a ono nic! A trvá to celý film. Asi jako když vám někdo dvě hodiny mává před nosem čokoládovým bonbónem, a nakonec nejenže nic nedostanete, ale ještě vám seberou svačinku a medvídka. Kulantně řečeno, škoda, že panu režisérovi nikdo soudnější nevymluvil jeho plán, „aby film působil, jako když se koukáte na hladinu rybníka.“ Já radši rybník opravdový, když už... (21.03.2009)

Zásadní film porevoluční éry československé kinematografie jdoucí ve stopách Tycova Vojtěcha, řečeného sirotka... 90. léta nenabídla mnoho silnějšího a lepšího. Smutným faktem normalizací zmražené kinematografie kdysi tak progresivní tzv. České nové vlny je ta většinová apatie, nezájem a nepochopení takovýchto ,,jiných" snímků, jak ze strany diváctva, tak i ze strany na výpověď a originalitu rezignujících tvůrců samých, především ale ze strany soudobé kritické obce, jejíž odmítnutí a nepochopení experimentu a symbolického vyjadřování dobře odhaluje, jak málo tu zbylo z oné ,,nové vlny"... Tady končí cesta (naší kinematografie) pustým Českem zpátky do Evropy... (04.01.2011)

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl. (01.01.2019)

V roce 1997 jsem byl na premiéře tohoto filmu. Od té doby jsem si pamatoval po celou dobu (leden 2011) jednotlivé záběry krajiny, stromů a řadu scén. Nebylo možné ho nikde sehnat, až nyní po 13 letech. Musím říci, že čas filmu neubral, naopak. Dnes by asi nikdo nic takového nenatočil. Kamera je naprosto úžasná, děj vlastně neexistuje, ale přesto jsem se ani chvíli nenudil. Banální zápletka o příchodu nového vesnického doktora kamsi na Šumavu je sérií krátkých dialogů, která provázena skvělým obrazem, je ojedinělým počinem porevolučního českého filmu. Zbytek viz Radek99 a Lima. (28.01.2011)