Na špičce jazyka

Tak tady není nad čím váhat. Tato lesbická jízda životem jedné dívky z ústřicového bufetu je nadmíru vtipná, svěží, volnomyšlenkářská, ale přitom nevtíravá a přesto osobní. Třetinu délky filmu se divák řeže smíchy, třetinu přemýšlí o životě a třetinu má erekci. Tak si představuju opravdu kvalitní film....90% (30.12.2011)

Bylo by to i těch 5, ale ačkoli miluju med, tento byl přece jen příliš sladký... Nicméně se nemohu ubránit úsměvu na rtech z krásné lehké ironie, okouzlení z hlavní představitelky a pocitu, že snad i mně se zastesklo po nějakém to prvním polibku z lásky, kdy se člověk víc třese než chápe, co se děje. (26.04.2010)

Po přečtení knihy jsem se zapřísáhla, že si film nikdy nepustím. Vydržela sem to tři roky, ale touha prožít to vše s Nany ještě jednou byla silnější než-li já a tak jsem podlehla.Podlehla a prožila 180 minut naprostého kinematografického orgasmu. Něha, láska, zloba, smutek... vše jsem prožívala a cítila jako by se to dělo právě mně. Není potřeba zde psát sáhodlouhé recenze, protože tohle se musí vidět. Kéž by bylo jen BBC a všechny Troškoviny a obdobné stupidity pohltily sváry pekel... (18.03.2013)

Tipping the Velvet je popravdě taková červená knihovna s příběhem, která se od běžných románků pro ženy liší tím, že v něm muži příliš nevyskytují. Sarah Waters má ten dar, že všechny její práce, ať jsou lepší či horší, jsou napsány hrozně čtivě, což právě zrovna Tipping the Velvet prospívá (pokud tedy nejste zapřísáhlý vyhledavač milostných scén - a to ještě o něco pikantnějších). Film j podle knihy ztvárněn víc než dobře, jen to televizní aranžmá a pak zejména výběr hereček tomu trochu škodí. Ne že by paní (či slečny) byly ultra nesympatické, ale nebylo se tam na koho a na co dívat. (navíc - milostné scény - nuda!) (26.10.2011)

Vždycky jsem si viktoriánskou Anglii představovala jako emociálně chladnou a hodně upjatou dobu a ona je to překvapivě doba emocemi téměř přetékající. Lidé se stejně jako dnes, možná i o něco více než dnes, chtěli odpočinout od každodenní reality, která číhala na každém rohu a bavit se, prostě zapomenout. Rádi chodili do velkých divadel, navštěvovali nejrůznější kabarety a také samozřejmě hodně pili. O světě kabaretů a nejen o nich je právě tento film, jehož předlohou je kniha Špičkou jazyka od Sarah Waters. Knihu v Británii odmítlo deset nakladatelství. Byla prý moc skandální a pouze pro úzkou skupinu čtenářů a to si nakladatelství nemohla vzít na triko. Někde jsem četla, že je Sarah Waters označována jako druhý Dickens. Budiž jí to ke cti. Píše velmi čtivou formou a dokáže vtáhnout čtenáře do příběhu a nepustí ho, dokud knihu nepřečte celou. Mě se kniha líbila mnohem více než film. Působila jinak. Všechno je skutečně natočeno tak, jako by divák dění sledoval odněkud z povzdálí nebo dokonce klíčovou dírkou. (14.12.2010)