Cesta z města

Zdali ještě někdy uvidím Vorlův film kvalitou srovnatelný s Kouřem? Z následujících jeho děl obě viděné (toto a Kamenný most) naznačují, že se autor začal bát svého talentu, jenž, ač stále patrný, je drasticky potlačen. Věčná škoda. Přitom Cestě z města by možná stačilo nepřeslazovat (přeslazuje se ale strašně) a sevřít tvar (ovšem rapidně). Jinak pěkná barevná písnička prokládaná sklepáckou (místy až sebecitační) podvratností (i sebepodvratností – Markéta učí Hanáka kosí nářečí?), kterážto kombinace má nakročeno k čemusi velkolepému, jak naznačuje impozantní homobělouš v hospodě. Zajisté zde nevidíme „obraz venkova“, nýbrž více méně podařenou křupanskou typologii, v níž se mísí realističnost s krutou nadsázkou, sympatie s odporem – křupanovy tlachy (Polívka) je třeba vzít vážně, ale musíte je odpárat od jejich nositele – pak se vám zjeví jejich pravda; to vše zasazeno v kontrastu s tímž světem podle staré bylinkářky a její vnučky. Namnoze se spoléhá na obrazové estetično, přičemž je silně zdůrazňován ten druh estetična, který zosobňuje právě Markéta a její dědictví. Za úžasnou scénu v kostele, která ospravedlňuje vše, co Vorel v tomto filmu předkládá, přidávám hvězdičku. Zde také vrcholí písňová složka, pak už to jde s kopce. Tématicky tento film navazuje na filmy civilizačních krizí muže středního věku z 80. let (tematicky nejblíže mu je Olmerův Co je vám doktore, ale připomínám i dosti odlišný Kleinův Vážení přátelé ano); rozdíl je v tom, že zde je krize uvědoměna teprve v přímé konfrontaci s tím, co má přinést obrodu, resp. se ztraceným rájem; naopak shoda se všemi rozličnými předchůdci je ve výskytu krásné mladice, s níž jsou spojovány hrdinovy naděje (v tom se vymyká jen právě Kleinovo opus) a v tom, že obroda tkví v obratu k jisté protisystémové pravosti či přirozenosti, přičemž u obou jmenovaných filmů jde stejně jako zde o návrat k zanikající životní formě. Podobně jako u obou Olmerových filmů (narozdíl od obou Kachyňových a samozřejmě Kleinova) je obrat přímo těsně spjat s onou mladicí, kterýžto motiv Cesta z města završuje, vždyť Markéta (jako nositelka jisté pravosti a přirozenosti a jako dědička starých forem) tento obrat (vůbec uvědomění jeho potřeby) teprve přináší. (V Markétě se také spojuje andělskost Krajčovičové v Co je vám doktore s magickou suverénností a jistou sebestylizací téže v Jako jed). Podstatným rozdílem oproti všem předchůdcům je také to, že tento film se nepřetržitě takřka celý odehrává v onom nečekaném azylu, což je ovšem kompenzováno vymoženostmi v 80. letech ještě neexistujícími, jako je mobilní telefon, mobilní osobní počítač a nemožnost nebýt on-line. Všimni si, jak Hanák není schopen v objeveném venkovském prostředí ("to je krása!") existovat, aniž by si vše nenahrával na turistickou kamerku. Zajímavé je, že vězeňské pracovní vazby jsou v kapitalistické soukromé firmě pojímány coby samozřejmá morální povinnost docela jako v socialistickém státním podniku. Příklon k čemusi původnímu, moderní civilizací likvidovanému, je však podstatným prvkem a látkou také v Kamenném mostě, přičemž v obou případech ukazuje Vorel to „prapůvodní“ v jisté jeho velkolepé kulturní formě a magické zakotvenosti, nikoli jen jako nějakou nespoutanou přirozenost nebo všední pěknost. Obsazení některých rolí budí rozpaky: Především mít ve filmu Suchařípu a nevyužít ani zlomek jeho osobitého potenciálu je napováženou. To se ovšem dá přejít. Co se však nedá přejít (ani strávit) je beze zbytku využitý "osobitý potenciál" Luby Skořepové, který sráží celý film o úroveň níž. Což naštěstí vyvažuje Markéta - čarokrásná a typově dokonalá (hlavně její dikce je velmi výstižná – nikoli neuvědomělý „archetyp“ jako v obou Olmerových svěrákovkách, nýbrž slečna ten svůj archetyp uvědoměle volící a oblékající). Obzvláště přesvědčivě jsou provedeny postavy marginální, jednak bývalá manželka a mladistvý gambler, jednak bezejmení představitelé lidových vrstev. Značná škoda je do zbytečné roličky odklizeného Vávry. Pokud jde o zvěř, nejdříve kolize srny s autem, pak moucha rozmázlá na monitoru; pes, který na začátku stojí na stole u klávesnice, dopadne jak dopadne, takže nakonec vše řeší kotě – jeho nástupce. Skřítek přítomen i zde. Má ve Vorlových filmech nějaké zvláštní poslání? Snaží se Vorla, pardon Hanáka, vracet na cestu pravou, otevřít oči? Dává znamení? Střeží? Nebo naopak škodí, saje, poutá? Skrývá se, potvora. A Hanák furt hraje v těch reklamách. /// (Dodatek v září 2013: Když jsem loni psal tu větu o finální scéně (bruslení), byl jsem ještě mladej a blbej. Až s odstupem jsem pochopil, že to tak má být a tečka.) (22.03.2012) (méně) (více)