Dny zrady I.

“Řešení, které se nám navrhuje, povede jen k tomu, že nacisté budou své požadavky stupňovat… A nakonec pohltí celé Československo. A to by mělo nedozírné následky nejen pro vaše země, ale pro celou Evropu…“ Mistr Vávra opět jako skutečný mistr historických velkofilmů. I přes určitou poplatnost době jsou Dny zrady totiž stále výborným filmem, velmi citlivě dávkujícím velké historické události, které mění svět a dějiny, a drobné vsuvky ze života obyčejných lidí, jimž rozhodnutí mocných řádně zahýbalo osudem. V tomto ohledu si Vávra mistrně hraje s kontrasty, staví proti sobě váhavost a prodejnost politiků, jimž jsou přednější vlastní mocenské zájmy, a malé hrdinské činy obyvatel prodávané země, jejich první oběti, jevící se v dané chvíli tak zoufale zbytečné. Všichni víme, k čemu události oněch dnů vedly, přesto Vávra dokáže napnout a udržet naši pozornost až do osudného a nevyhnutelného konce. Dramatická atmosféra filmu je navíc k prasknutí stupňována geniálně jednoduchým hudebním motivem – flétny ve spojení s bicími se svojí naléhavostí zadírají pod kůži. Abych stále jen nechválila. Dny zrady jsou také filmem dosti výrazně poplatným době svého vzniku. O vedoucí úloze Strany, té jediné spravedlivé, která čestně svůj lid podporovala v boji proti nenáviděnému nepříteli, o té tu nemůže být pochyb. Co na tom, že soudruh Gottwald působí jako velmi špatná napodobenina Frankensteina, důležité jsou činy, ne slova, že? Jediní komunisté a dělnické masy jsou si vědomi nebezpečí, které zkoušené republice hrozí, kdepak slabošský a váhavý prezident, kdepak nerozhodná vláda, kdepak reakcionářští, zlotřilí kapitalisté, lehkomyslně prodávající svou rodnou zemi Hitlerovi. Vávra se také neubránil jisté schematičnosti – Němci jsou jeho optikou tupé stádo slepě následující Hitlera (a musí se nechat, že Möllerův Hitler je vůdcem jak má být, do nejmenších detailů, gesta, mimika, dikce), Angličané holdují především golfu a o osud Evropy jeví pramalý zájem, představitelé reakcionářské buržoazie čtou zprávy o mobilizaci u sklenice piva a pořádného kusu vepřového. Co mě ovšem obzvlášť zaujalo, bylo pojetí úlohy hrdinského a bratrského Sovětského Svazu. Ten je “ochoten přijít na pomoc, jestliže o to požádáte… jestliže se budete bránit…“ Jistě to tak autoři nezamýšleli, ale dnes tyto neustále se opakující repliky vyznívají dost alibisticky a rozhodně ne jednoznačně kladně. Podtrženo, sečteno. Přes veškeré nedostatky zůstávají Dny zrady stále jedním z nejlepších a nejdetailnějších zobrazení mnichovských událostí. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (08.06.2015)

Achich ouvej...Gunnar Möller stvárnil Ádu až komediálně.Některé jeho posunky jsou tak groteskní že jsem se nebránil výbuchům dusivého smíchu....a to že mě hned tak něco nerozesměje.Složité projednávání československého problému bylo únavnou záležitostí i pro mne.A když už přišla nějaká ta bojová akcička nebylo skoro nic vidět.Nevím jestli byl záměr natáčet většinu pohraničních nepokojů za noci husté tak že by se dala krájet.Ale přesto ta pasáž s povražděním četnictva mě vzala.Když pak u konce postřílela skupina českých vojáků bandu Freikorpsu z lehkých kulometů...měl jsem konečně pocit vlastenecké hrdosti.... (30.06.2008)

Nebudu hodnotit oba díly odděleně, nemělo by to cenu. Je neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí Vávra po velmi dobrých filmech z let 60. opět veplul do své socrealistické manýry se všemi klasickými rysy – charakteristika postav povrchním detailem (Hitler – nervozita, manický třes, Gottwald – fajfka a jistota atd.), typizované situace, které zobecňují běh velkých dějin (až karikaturně působící řádění německých bestií v pohraničí, pokorná rodina proletáře Horáka atd.), karikaturní vykreslení negativních postav kapitulantů (ve zkratce – pleš, odulost, žrádlo, prachy). V ideologickém plánu je to čirý dialektický materialismus výkladu dějin – buržoazie koná svoje podvratné činy vedena strachem z nastupujícího proletariátu, který je po leninsku uvědomělý, zatímco zbytek světa (zejména Beneš) trpí zmatečnou spontaneitou činů, v horším případě pak vazbou na kapitál záměrně škodí. Vrcholem všeho je božský korektiv dějin ztlěsněný zástupcem SSSR Alexandrovským, jehož "SSSR vám pomůže" zaznívá ve filmu s takovou intenzitou, až se stává dobrým vtipem ala antikartaginský výkřik Kata Censoria. Přesto je nutné Vávrovi přiznat to samé, co v letech 50. Cit pro davovou scénu. Jistý cit pro nastavení tónu (ač většina herců přehrává a karikuje, film má zvláštní "dějinnou" atmosféru a budí dojem autenticity). Závěrem snad jen k tomu, co se tu náznakem již objevilo – že si Hitler, angličtí a francouzští zástupci rozumí navzdory použité řeči. Samozřejmě, lze to vnímat jako zjednodušující opatření, ale lze to (a podle mého oprávněně) číst jako ideologické poselství o rozložení sil ve světě. Angličané a Francouzi sdílí s Hitlerem společnou řeč, čili jejich jednání působí dojmem spikleneckého souznění. I tak podprahově fungoval socialistický realismus v 50. letech, takže nevím, proč jeho relikty nečíst i v v době normalizace. Tenhle film není nic jiného než další pokus přepsat dějiny a znovu definovat rozdělení světa na přátelský východ a nepřátelský západ. Samozřejmě v době, kdy je to nejvíc zapotřebí dokázat. (03.01.2008)

Film vzhledem ke své době obsahuje určité množství propagandy. Jedná se především o karikace pravice, scénky s komunisty + pár přidaných (zcela nepodstatných) scén. Tyto věci ale nijak nesnižujou historickou věrnost filmu. Každý divák pozná, že tyto scény nejsou pravdivé a dokáže si to přefiltrovat. Z filmu by se dnes dal sestříhat tak o 15 minut kratší film, který by ve výsledku byl tím nejvěrnějším historickým filmem všech dob. Pochybuju že to někdo udělá, ale musíte pochopit co tady chci říct. Dav příjde na hrad - nějaké projevy - jednání vlády - dav náhle začne zpívat na 5 sekund internacionálu - zase jednání ===== na zpívající dav zapomenout a jede se dál. Na tomto principu se na Vávrovu trilogii narozdíl od jiných filmů dá koukat a výsledný dojem je perfektní, takže odpad! zde není na místě. (01.06.2008)

Dny zrady smrdí a jsou ukázkou tehdejší mistrné propagandy  a manipulace, o tom žádná. Dnešní optikou nám tyto postupy mohou přijít naivní až směšné, nicméně málokdo se dokáže rozpomenout na dobu před rokem 1989 tak, aby zcela vymazal přítomnost a její výdobytky, od té pravé a dobré svobody slova až k informativnímu Bábelu, kdy jeden názor může mít desatero významů, kontextů a argumentů proti.  Tehdy stačil jeden rozzlobený Krampol, který pronese památnou větu:  "Všechny co to zavinili, musíme vyhnat, všechny do jednoho!"   A bylo vymalováno.   Epopej o II. světové válce režiséra Vávry se tváří (a dost často díkybohu i je)  jako věrně historické svědectví o událostech, které navždy poznamenaly  nejen naší republiku. První část, rozdělená na dva díly, se podrobně věnuje událostem předcházejícím Mnichovské dohodě, na kterou nelze z žádného úhlu pohledu nahlížet jako na něco jiného, než jako na zradu vůči naší zemi,  za kterou rozhodně nestála snaha udržet světový mír, ale jen neschopnost evropských mocností dostát své vlastní zodpovědnosti a principům, na kterých údajně stavěly svůj řád.  Ale zpět k filmu. De facto dokumentární vyznění s vynikajícími maskami a, třeba v případě Hitlera až démonicky, skvělými hereckými výkony, kde jsem měl pocit, že koukám na skutečné historické postavy ostře  kontrastují  s dobově naivním pojetím proletariátu a představitelů KSČ či Sovětského svazu, kteří vystupují jako křišťálově čisté charaktery bez jediné chybičky a Němců, kteří jsou bez výjimky podání jako nemyslící stádo odporných zrůd.  Nicméně drobné vsuvky ze života v naší zemi mají i svou nezpochybnitelnou sílu, anžto mnohdy čpí nečesanou syrovostí, zejména přepadení četnické stanice henleinovci  je velmi působivé. Pětihvězdí pak nehodlám udělit jen z hlediska vyššího principu mravního, myslím si totiž, že by na něj nemělo býti zapomínáno ani v dobách dočasné svobody... (19.09.2023)