Kladivo na čarodějnice

Kladivo na čarodějnice je v mnoha ohledech vyjímečný snímek, který má několik "nej"- jde o nejlepší film Otakara Vávry, nejbezvýchodnější a nejdepresivnější snímek československé kinematografie a zároveň jeden z jejích absolutních vrcholů. Hned několik herců v něm dostalo skvělou roli, která znamenala vrchol jejich herecké kariéry - v první řadě pak Vladimír Šmeral. Pro úspěch filmu byla klíčová právě osoba režiséra Vávry a doba vzniku filmu. Vávra je jednou z nejrozporuplnějších postav naší filmové historie. Talentovaný, znalý řemesla a s citem pro kompozici ale na druhé straně vrcholně pragmatický, přizpůsobivý a prospěchářský. Rok 1969 byl patrně posledním, kdy šlo svobodně natáčet a Vávra si jako znalý člověk o budoucím vývoji nedělal žádné iluze. Chopil se tedy příležitosti natočit film o tom, co ho zajímalo a co důvěrně znal - o povaze moci a technologii mocenské zvůle. Politické moci převážnou část života oddaně sloužil a tak disponoval spoustou postřehů tak říkajíc z první ruky. Ve snímku se najde řada dialogů, které jdou až " na kost " a řada scén, ze kterých mrazí. Nejedná se v pravém smyslu slova o film historického žánru - čarodějnické procesy sloužily jen jako východisko pro uměleckou výpověď. Není to vyprávění o inkvizici a konkrétní době. Je to film o odvaze a zbabělosti, o manipulaci a zastrašování. Není příjemný a jeho cílem není bavit. Nevzbuzuje hrůzu, nýbrž tíseň a znechucení. Protože v době natáčení začalo být jasné, že " tato noc nebude krátká", nemá ani film žádné nadějné vyústění a depresivní atmosféra je navozena hned úvodní žoldnéřskou písní : "A černý host už ohlodává bílou kost...nám je už hej, už s námi táhne zubatej..." i následujícím monologem fanatického kněze. Výborné ( ale to je u Vávry téměř samozřejmé ) je využití hudebních motivů. Vávra odčinil tento úlet v 70. letech hned několika vylhanými angažovanými snímky, snad nejslabší bylo pozdější Temné slunce. Celkový dojem 95 % (22.05.2007)

Jestliže se dokážete soustředit na tento film, necháte k sobě prostoupit atmosféru, již Vávra do snímku mistrně vtisknul, pak se vám Kladivo na čarodějnice odmění a můžete zažít pocit beznaděje a nicotnosti, jako jsem to během oněch 103 minut prožíval já. Jeden z nejlepších českých (československých) snímků. (26.02.2010)

"Kladivo na čarodějnice" je jeden z těch mála filmů, které dokáží vyvolat ty nejděsivější pocity strachu, aniž by k tomu potřebovaly hektolitry umělé krve a obludné monstrum honící teenagery po všech čertech ďáblech. Monstrum v tomto snímku má mnohem prozaičtější podobu, za kterou se však skrývá Ďábel hodný tohoto jména. Snímku ovšem na naléhavosti velkou měrou přidává fakt, že se tvůrci (mezi kterými byla i slavná česká umělkyně Ester Krumbachová, o níž nedávno natočila pozoruhodný dokument První dáma českého filmu Věra Chytilová) nechali inspirovat záznamy z autentických inkvizičních procesů z let 1678 až 1695. Snímek díky černobílému ladění evokuje rozmanitou škálu pocitů, kamera je nebývale sugestivní. Rozum obzvláště zůstává stát nad tím, jak mohla zbabělost, pověrčivost či lhostejnost vrchnosti dát do rukou inkvizičnímu soudci Bobligovi z Egeldstadtu takovou moc nad životy lidí v celém poddanství! Dovolím si citovat - Děkan Kryštof Lautner: "Nedokážu vůbec pochopit, že takový člověk může mít v rukou lidské osudy - tvůj, tvůj i můj!" Na to mu klidným, vyrovnaným a odevzdaným hlasem odpovídá jeho přítel, bývalý soudce: "A vždycky to tak bude, buď úplně klidný." Tento dialog je nádhernou ilustrací mnohoznačnosti "Kladiva" - každému musí být jasné, o čem Vávra mluví (předpokládám, že za dob normalizace skončil film na dlouhou dobu v trezoru...). Ještě jednou úžasnou doménou film disponuje - dramaticky vypjatá hudba, zejména její opakující se leitmotiv, nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Kapitola sama pro sebe je pak herecký výkon Vladimíra Šmerala. Jeho Boblig z Egeldstadtu je syntézou veškerého zla, ďábel v beránčím rouchu. Naproti němu stojící děkan Kryštof Lautner má taktéž co nabídnout, zejména proto, že je to postava lidská, se svými chybami, díky nimž nakonec nachází draze zaplacenou morální sílu. První místo ve Zlatém fondu české kinematografie. (31.03.2006)

Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. (03.10.2006)

Já osobně nedokážu mlčet tam, kde je jakkoliv útočeno na církev, a to třeba i po právu. Tady ale nechápu, v čem by film měl být proticírkevní nebo dokonce protináboženský! Hlavní hrdina kněz, který se setká se státní zvůlí (a že se tady jednalo o státní instituci, ví každý, kdo měl z dějepisu na základce alespoň čtyřku), postava, která projde přerodem k "dobrému" další kněz, všichni věřící - až na hlavního záporáka, který jediný se považuje za něco víc, něco nahoře. Paralela s komunistickými procesy je neskutečně hrozivá - "ano, přiznávám se, poníženě děkuju, počkejte, ať to řeknu všechno správně". Podívejte se na Costa-Gavrasovo Doznání, a budete mít jasno. Takové nebezpečí nám hrozí, když se k moci dostane nedostudovaný právník toužící po penězích - no, v případech komunistických mocipánů šlo leckdy i o nedoučené krejčí, ale lidstvo holt postupem času neskutečně blbne. Kupa odkazů by se dala najít i na obecně existencionalistické pojetí osudu člověka ve společnosti nebo i v životě - např. kafkovská spravedlnost a právo. Gemini:Ty se nejdřív nauč česky, než začneš pindat! (Ledaže bys zdravil jenom ty ženy.) (05.03.2006)