Krakatit

Vlastně je zajímavější, jak byl tento film natočen, než o čem je. Čapkův sci-fi román byl pojat jako psychologické drama natočené podle ve 40. letech aktuálních postupů žánru filmu-noir. To (společně se zasazením do fantazie horečného snu) dělá film nadčasovějším, než všechny ostatní filmové aktualizace románu. Ostatně hlavní femme fatale má i francouzské jméno, to už mohlo být těžko stylovější. (22.08.2013)

Velmi solidně vystavěné drama, kde hraje prim kamera a herecké výkony. Nakolik nemám Otakara Vávru rád, tady se zadařilo. Karel Höger hraje skvěle a jednotlivá prostředí mají hodně z mystického realismu, zvláště nábřeží před vyšehradským tunelem... I ta romantická vsuvka má své místo a je výborně zahraná. (18.10.2010)

Na Krakatitu se mi líbí zejména onen fantastický místy až snový rozměr, který se filmu snaží vytvářet především dobovými speciálními efekty a stavbami. Kromě Vávry, Högera zaslouží vyzdvihnutí tedy technický štáb filmu, protože díky nim snese Krakatit v produkci srovnání se zahraniční filmogafií té doby. Jinak co více komentovat? Je to dobře zfilmovaný Čapek se vším co to obnáší, např, krásu jazyka nebo až černobílé rozlišení postav, které však ve stínu válečného konfliktu není úplně od věci. (21.07.2010)

Spokojenost s Krakatitem do značné míry souvisí se schopností dívat se na film očima diváka 40. let minulého století. Z dnešního pohledu se dá snímku vyčíst mnohé, především herectví Karla Högera sklouzává k patosu, v době vzniku působivé scény dnes vypadají lacině. Koncem 40. let ale Vávrův film představoval nepopiratelně atmosférickou a tématicky naléhavou podívanou. Jaderné hřiby nad japonskými městy byly ještě v živé paměti. Vávra sice Čapka přizpůsobil poúnorovým poměrům, takže protiimperialistický rozměr snímku nejde přehlédnout, ale narozdíl od pozdější verze nepůsobí aktualizace násilně a směšně. Vyslanec D'Hémon v podání Jiřího Plachého je jako vedlejší postava nepřehlédnutelný a dodává dramatu náležitý kousek mysteriózna a temnoty. Celkový dojem: 75 %. (17.01.2019)

Bílá nemoc na mě působila silněji a naléhavěji, Krakatit však nechce působit tak přímo a neméně palčivé a ve své době aktuální téma díky Vávrovi získalo opravdu úctyhodnou formu, která používá širokou škálu postupů filmové řeči, která výrazně obohacuje klasický styl (skvěle se vypořádal se stylizací příběhu jako snu - subjektivní strast postavy výborně a atmosfericky promítl do objektivního světa, jeho mizanscény i zajímavé práci s kamerou) a i po narativní stránce je film na svou dobu ojedinělý (rámec ohraničující sen a někdy ho i okrajově ovlivňující, vzpomínky v samotném snu pronikající v jednu chvíli i do objektivního obrazu jako odraz v zrcadle). Zmiňovat práci s osvětlením a architekturou je u Vávry jako nošení dříví do lesa. S postupem děje od jakési mátožné přizračnosti po slušnou akci a opět přízračného přechodu do bělého stavu se mění i herecký projev, zprvu těžkopádnější, s pomalými reakcemi a zámlkami, který se rychle oprošťuje tohoto jistě kýženého efektu a nabývá na dynamice a ne tak teatrální vypjatosti. Höger zde však oproti jiným filmům divadelnost výkonu posouvá z dikce i na samotný výraz, což někdy trochu vadí, stejně jako příliš mondénní a vampovská Marly. Zajímavé jsou aktualizační prvky levicového charakteru, které nepůsobí příliš ústrojně, ale nápad se v čase zmrtvělou buržoazií čekající na další válku jen dodává na mrazivosti výpovědi, stejně jako náznakovost světové katastrofy. Navíc veškeré dění podbarvuje dramatická hudba, na hony vzdálená klasickému orchestrálnímu podkresu, zvláště když do ní začínají pronikat elekronické zvuky. Vávra zde dosáhl opět jednoho ze svých vrcholů a jen potvrdil skutečnost, že Čapek měl na české adaptace jeho děl docela štěstí (až na pár vyjímek z nichž jedna se ve srovnání s tímto filmem plně nabízí). (17.11.2008)