Přijdu hned

Nenáročná příjemná komedie o jednom starším vycpavači zvěře, životě v jednom malostranském domě, zamilovanosti a potměšile skrytém dědictví. Vycpavač zvěře Václav Barvínek (Saša Rašilov) je věčný smolař a popleta, který svou bodrácky štědrou povahou se marně snaží o lásku mladé výrobkyně umělých květin Julinky Tiché (Vlasta Matulová). A nechává si proklouznout obrovské dědictví, když neprozřetelně v záchvatu zlosti vyhání jedinou svoji zděděnou věc, bernardýna Ivana. Další zajímaví obyvatelé soudržně žijícího domu: ing. Jiří Hora (Svatopluk Beneš), impulsivní milenec Julinky a vášnivý výzkumník, hostinský Trachta (Theodor Pištěk), majitelka domu Demourová (Růžena Šlemrová) a její sestra (Lola Skrbková) hrající na klavír, vlezlá domovnice Koubková (Anna Letenská), a zvědavá Karpíšková (Blanka Waleská). Skoro celé dědictví bylo ostatními dědici (mj. Alois Dvorský, Miloš Nedbal a Vladimír Řepa) zničeno při hledání vítězného šeku, aby peníze nakonec posloužili potřebným. Z dalších rolí stojí za zmínku svědomitý listonoš (Eman Fiala), vězeňský dozorce (Stanislav Neumann) a negramotný zloděj psa (František Kovářík). Příjemná nenáročná veselohra. (16.08.2011)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Veselý příběh o jednom potrhlém vycpavači zvěře (a všecko), který úplnou náhodou dostane šanci zdědit celý milion korun! Václav Barvínek je asi jednou z nejlepších postav, jaké kdy Saša Rašilov zahrál, vždyť si ji také napsal sám a na tělo, tak to už by bylo, aby mu to nevyšlo. Na smutnou dobu svého vzniku (a vzhledem k smutnému osudu Anny Letenské...) to vůbec není špatný film a i když se u něj možná nepotrháte úplně smíchy, dokáže rozveselit a udělat dobře na duši, což bylo u filmů natočených za protektorátu asi to nejdůležitější. Navíc se můžete pokochat pohledem na roztomilého bernardýna Ivana. (13.01.2011)

Česká populárna hudba si pavlače sem tam berie do svojich textov. Náhodile: "Čtvrtá kategorie pavlačových domů pevný zdraví podryje bělochů i Romů" (Tři sestry) alebo "Na pavlači samé jé jé jé je, drby, drby jen o nás dvou" (Dalibor Janda). To sú však len také popevky, ukazujúce, že svet pavlačí má svoje neopakovateľné čaro. Dokonalý hold tomuto spôsobu života vzdal Otakar Vávra práve týmto dielom. Nielenže skvele zaznamenal svet spoločne zdieľaného života v tomto osobitnom spôsobe bývania, plného všímania si správania susedov, klebiet a milostných pletiek, ale zároveň pridal skvelý príbeh o jednom veľkom dedičstve, ukazujúci, akí my ľudia vlastne sme. Drobné výhrady sú len k takému tomu zmierlivému duchu, ale to beriem ako obetu komerčnej úspešnosti filmu. Inak plná spokojnosť. (12.09.2016)

Nedoceněná komedie se S.Rašilovem v hlavní roli. Málokdo ví, že jednu z rolí, konkrétně domovnici (či správkyni domu) hrála tehdejší "hvězdička" židovka Anna Letenská, které několik dní či týdnů před tím popravili manžela. Bohužel během natáčení tohoto snímku čekalo v zákulisí Gestapo také na ní. Svědci hovořili o tom, že po posledním záběru ji odvedlii, pozdějí se dozvědeli, že byla popravena. V Praze na Vinohradech je na její památku pojmenována jedna ulice (kolmá na Vinohradskou), jmenuje se "Anny Letenské". (03.08.2004)