Sedmnáct zastavení jara

Nejsem pamětníkem televizního vysílání seriálu, viděl jsem ho až nyní po vydání na DVD, nicméně chápu, že pamětníci mohli být tenkrát velmi spokojeni. Nejedná se o žádnou ideologickou masáž, je to solidní špionážní seriál, který ale dnes už bohužel působí poněkud rozvlekle. Divák, který je vyzbrojen trpělivostí a není paušálně proti všemu, co bylo natočeno v tehdejším SSSR, ale může mít ze seriálu stále docela dobrý pocit. Samozřejmě se někdy i zasměje různým naivitám, zejména při vypravěčově komentáři. Nebo když němečtí pohlaváři píší své dopisy a vzkazy azbukou. Podobně jako ve Švýcarsku na poště se telegramy píší na tiskopis nadepsaný Měždunarodnaja telegrama. Ale tyhle přehmaty už dnes mají svůj půvab. (31.05.2007)

Zapomeňte na Bonda, 17 zastavení jara přináší agenta mnohem skutečnějšího a hmatatelnějšího než by si nulanulasedmička byla schopna kdy představit. S onou skutečností se sice do pryč odporoučela akce, ale namísto ní přišla tíseň, nejistota, obavy z odhalení, podezírání, nutnost chytře lhát, nenápadné jednání, samota v moři nepřátel, pečlivé plánování a mnohonásobně inteligentnější dialogy. Neustálé prokladání děje historickými záběry a množstvím faktů působí sice chvílemi nefilmově, posouvá však autenticitu ještě dále. A ona fakta nejsou předkládána samoúčelně - Stierlitz je využívá k promýšlení svého jednání a dávají dění rámec. Dalším "nefilmovým" prvkem je častá přítomnost vypravěče, který neustále komentuje dění. I jeho lze však omluvit - jak jinak sdělit skutečné myšlenky postav, u kterých rozhodně neplatí "co na srdci, to na jazyku"? Chyby (nijak zásadní) se však přesto najdou: nechtělo se mi věřit, že Gestapo i SD spolkli Stierlitzovi úplně všechno, škoda i všudypřítomnosti azbuky. Jenže, můžu já se zlobit na zadumaný špionážní seriál, možná na nejlepší špionážní filmové dílo vůbec (co jsem viděl), ve kterém navíc vystupují Hitler, Himmler, Borman, Goering, Stalin, Kaltenbrunner, Schellenberg...? Nemůžu. Silné **** (06.10.2008)

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj. (23.05.2010)

Nemám na tenhle seriál sentimentální vzpomínky z dětství. Patřím mezi ty, kdo byli odchováni na seriálech s opravdovou akcí, je-li akcí rozuměno časté střílení, rvačky a stoly a lidské končetiny lítající vzduchem. Přes to, nebo možná právě proto, mi seriál, kde hlavní hrdina, a nejen on, musí používat i mozek, připadá jako zjevení. Jako velmi příjemné zjevení. Jenom je mi líto, že ta verze na DVD je dabovaná a není tam možnost originálního znění s titulky. (21.03.2011)

Vedle moderních dynamicky natočených seriálů by dnes Sedmnáct zastavení jara působilo značně omšele, nicméně je to jeden z nemnoha sovětských televizních pořadů, který by i dnes snesl přísnější měřítko a mohl být odvysílán. Nejslavnější role známého herce Vjačeslava Tichonova, kterou se natrvalo zapsal do paměti diváků. Vedle něj se ale v menších rolích objevily další slavné hvězdy - např. roli Isajevova šéfa Schellenberga si střihl proslulý Oleg Tabakov. Seriál má pomalé tempo, střílí se v něm minimálně a milovník akce by se mu měl velkým obloukem vyhnout. Slušná je naopak kvalita dialogů a atmosféra příběhu. Seriál se stal v Sovětském svazu kultem a ještě dnes existují webové stránky jeho fanoušků, kde koluje bezpočet vtipů o legendárním rozvědčíkovi: "Lavrentiji, děti máš?" - "Ano, soudruhu Staline",odpoví Berija. - "A co Isajev?" - "Nemá." - "To je špatně, musíme udělat."Celkové hodnocení s ohledem na nostalgii 70%. (24.10.2006)