Sedmnáct zastavení jara

Až se nechtělo v 70 tých letech věřit, že něco tak napínavého,"dobře koukatelného" mohl vyprodukovat v dobách socialismu (u nás po srpnu 1968) Sovětský svaz. Je samozřejmě otázka, zda by to bylo též tak zajímavé, kdyby Ottu von Stierlitze nehrál charismatický Vjačeslav TICHONOV, který byl bezesporu hvězdou č.l u sovětského filmu. Nevím, komu jinému by takhle "sekla" německá důstojnická uniforma. Další hvězda Oleg TABAKOV byl zaručenou hereckou investici, neboť ve spoustě filmu si podobnou roli zahrál. Těšili jsme se vždy na pokračování a není vůbec od věcí, kdyby tento seriál zařadila česká televize do svého programu i po těch téměř 30.letech. Já se tomu seriálu nebojím dát 5*. (25.09.2007)

Legendární špionážní seriál s kvalitním hereckým obsazením, skvělým hudebním doprovodem a mimořádně působivým příběhem jsem obdivovala už před lety při jeho televizní premiéře. Je skvělé, že znovu vychází na DVD. Pohledný, odvážný a chytrý Tichonovův agent Otto von Stierlitz vzbuzuje sympatie už jen tím, jak sám obklopen nepřáteli a ve stálém nebezpečí odhalení, plní svůj úkol. Přesto, že má film pomalé tempo a střílí se tam minimálně, neubírá mu to na dramatičnosti a vložené dokumentární záběry mu dodávají na věrohodnosti. Na rozdíl od anglického špiona Jamese Bonda, který bojuje fyzickou silou a dokonalou technikou, má Stirlitz jako jedinou zbraň svůj rozum a inteligenci. Podsouvat tomuto seriálu ideologický podtext je nesmysl. Není zde o nic víc propagandy, než ve válečných filmech z opačné strany barikády, protože prostě každý kope za svůj tým a každý hrdina potřebuje svého protivníka. Nevím, kde by hledali scénáristé nepřítele pro válečné velkofilmy, kdyby žil celý svět v míru. (15.12.2011)

Nejsem pamětníkem televizního vysílání seriálu, viděl jsem ho až nyní po vydání na DVD, nicméně chápu, že pamětníci mohli být tenkrát velmi spokojeni. Nejedná se o žádnou ideologickou masáž, je to solidní špionážní seriál, který ale dnes už bohužel působí poněkud rozvlekle. Divák, který je vyzbrojen trpělivostí a není paušálně proti všemu, co bylo natočeno v tehdejším SSSR, ale může mít ze seriálu stále docela dobrý pocit. Samozřejmě se někdy i zasměje různým naivitám, zejména při vypravěčově komentáři. Nebo když němečtí pohlaváři píší své dopisy a vzkazy azbukou. Podobně jako ve Švýcarsku na poště se telegramy píší na tiskopis nadepsaný Měždunarodnaja telegrama. Ale tyhle přehmaty už dnes mají svůj půvab. (31.05.2007)

Pokud jde o špionážní drama, je tento seriál, dle mého názoru, opravdu asi tím nejlepším, který jsem mohl vidět, i když se bohužel již velmi dlouho na českých televizních stanicích neobjevil. Je to vlastně naprosto jiný žánr, než na jaký jsme v souvislosti s tajnými agenty zvyklí. Neustále se tu střídají brilantní dialogy s vnitřním uvažováním hlavního hrdiny, doplněném o výstižné charakteristiky dalších důležitých postav. Naproti tomu je tu velmi málo akce, což působí velice realisticky, protože v takto vysoké hře si asi nikdo nemůže dovolit jednat bez dokonalého promyšlení všech věcí do nejmenších detailů. Vynikající je hudba, která v každém okamžiku podtrhuje atmosféru, jež je v některých chvílích napjatá jako struna. Jsem moc rád, že jsem měl možnost tenhle seriál vidět, a určitě jsem si jej nepustil naposledy. 95% (01.07.2009)

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj. (23.05.2010)