Gallipoli

Výborný australský film, který především ukazuje sílu toho, když má scénář velmi dobře napsané postavy. Nejde ani tak o to, co se děje, ale primárně o to, že postavy poznáte. Stávají se naprosto zásadním prvkem a díky nim ty momenty, které jsou v tomhle kontextu historické, můžete prožít skutečně silně. (01.05.2015)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)

Filmy Petera Weira mají pro mě zvláštní kouzlo. Na plátně se nemusí celkem nic zásadního dít (třeba jen dva kluci jdou přes poušť nebo si dávají běžecký závod), a přesto jsou mé oči k plátnu přitahovány víc, než kdyby na něm zápasil Bruce Willis s Godzillou. Nevím čím to je, ale dělá to určitě Weir, protože jsem stejný pocit měl u Mrtvých básníků, Pikniku i Truman Show. Co je na Gallipoli velmi příjemné, je humor. Tvůrci se nezalekli v příběhu z 1. světové války i vtipných scén a příběhu to jen prospělo. Kdyby takového nadhledu byli schopni třeba tvůrci českého Tobruku, mohl to být dost slušný film. (03.04.2011)

Podezřívám tento film z něčeho, co jsem u Australanů pozoroval již ve více filmech i při jiných příležitostech. Oni totiž mají pocit, že ve 20. století dvakrát pomáhali imperiální Británii z jejích globálních průserů, a vždycky byli diskriminovaní, skoro jen kanónenfutr. Tenhle film takto jednoznačně vyznívá, ale realita byla přece jen jiná. --- Je myslím dost zřejmé, o co Weirovi šlo: ukázat, jak je mladý a nadějný život nesmyslně a neodvolatelně zničen válkou. No dobrá, jenže má-li to implikovat, že válka jako taková je jen nesmyslným a zbytečným ničitelem životů, musím oponovat. Válka není a priori zbytečná a pochybuji, že je hloupější než život v míru. Nápadný a drsný rozdíl je v tom, že všechny chyby a blbosti, které lidé dělají v každém okamžiku, mírovém stejně jako válečném, se ve válce vymstí bleskurychle a definitivně, zatímco v míru leží na člověku jako mokrá deka, ze které se marně vymotává přibližně 75 let. (07.08.2013)

Na film jsme doma koukali nadvakrát a neb jde dnes již o film pro pamětníky, nebylo v prvních třech čtvrtinách zřejmé, jak dramatické finále nás čeká. K poslední čtvrtině jsem pro diváckou pohodu koupila brambůrky. Dostalo se mi napomenutí, že Gallipoli není popcornový film. Rozhodně není, ale jak říkám, já koupila brambůrky. (16.10.2018)