Režie:
Peter WeirScénář:
Cliff GreenKamera:
Russell BoydHudba:
Bruce SmeatonHrají:
John Jarratt, Rachel Roberts, Anne-Louise Lambert, Jacki Weaver, Margaret Nelson, Dominic Guard, Garry McDonald, Olga Dickie, Helen Morse, Karen Robson (více)Obsahy(1)
Několik vysokoškolaček se vydá na den svatého Valentýna roku 1900 k Hanging Rock. Sopeční skalní masiv je svým neodolatelným kouzlem magicky přitahuje. Tři dívky s učitelkou vylezou na skály a nikdy už se nevrátí. Jedna z pohřešovaných se po čase vrátí, ale je pomatená a své zážitky nedokáže vysvětlit. Weir nechává diváka v nejistotě, co se ve skále stalo; klade důraz na tajuplnou atmosféru znepokojivé tísně plné erotického náboje.
Od začátku 70. let vnáší australský film po desetiletích hollywoodského vlivu do filmové tvorby opět své vlastní rysy. Tento film si získal mezinárodní publicitu. (Quentin T.)
(více)Videa (2)
Recenze (152)
Potlačovaná viktoriánská sexualita (plus určitá sociální kritika) v poněkud hodně ambiciozním filmu, který mě bohužel až na úvodní půlhodinku nechával spíše chladným (i díky dost rádoby dramatické či mystické hudbě), třebaže mám podobně alegoricky kritické filmy rád. Na Claytonova Neviňátka to však rozhodně nemělo. ()
„Everything begins and ends at the exactly right time and place..“ Záhadné zmizení děvčat jako podobenství soumraku viktoriánské éry, ztráty nevinnosti a střetnutí osadníků s mystikou jejich nové země. A nebo je znásilnil, podříznul a zakopal (ne nutně v tomhle pořadí) praděd Micka Taylora z Wolf Creeku? Není to zas až tak podstatné, tady jde především o způsob podání. Vizuál v hávu zasněnosti a impresionismu, samotný Hanging Rock připomínající lidské tváře ztracené v čase a hudební doprovod, který vtahuje do svých pavučin tajuplným ústředním motivem, Panovou flétnou, zlověstným hučením i úryvky z klasiků. Pokud bych měl tohle stěžejní dílo australské kinematografie nějak stručně charakterizovat, napadají mě jen dvě slova. Odcházení vznešenosti.. ()
Poetický příběh vyprávěný čarovnými obrazy s precizními kompozicemi je plný slunce, a přesto z něj čiší chlad. Tajemnou atmosféru podtrhává hudba (Bruce Smeaton) a především dva hudební nástroje - klavír a Panova flétna (Gheorge Zamfir). V temných pasážích střídá hudbu táhlý ruch v podobě jakéhosi hukotu. Symboly jsou buď v obraze (letící hejna papoušků, labuť, potok, barva oděvů a doplňků) nebo se o nich mluví(rudý mrak nad hlavou, ohnivá koule letící směrem od skal). Kam během výletu pod skálu zmizely dívky i vychovatelka? Propadly se do skal? Byly uneseny? Nemají v tom prsty mimozemšťané? Nebo vkročily branou do jiného světa? Pátrání po nich je zoufalé a zdá se beznadějné. Lambertová v roli Mirandy byla krásná a tajuplná, z Robertsové v roli ředitelky školy vyzařovala ledová hrůza. Pomalý film, pomalé záběry, hypnotická hudba. Nic pro milovníky akce. Věděl jsem, do čeho jdu, a tak jsem spokojený. ()
Skoro úplne úžasné. V prvej polovine čistá dokonalosť, v druhej to kvôli nesplneným prísľubom už trochu drhne. Ten film proste nie je typický mysteriózny horor, rovnako ako Weirove ďalšie filmy nie sú typickými zástupcami svojho žánru ku ktorému sa hlásia. Na prvé pozretie možno trochu šok, no verím že na druhýkrát sa to napraví. Ale keby aj nie, tak už len za ľubovoľnú scénu pri skalách si ten film zaslúži takmer plný počet 9/10 ()
Ještě mám v živé paměti, když jsem to zkoukl před lety v televizi, název filmu se už dávno vytratil, ale ten stísněný pocit z podivné atmosféry zůstal. I teď, po letech, je ta atmosféra zvláštní, silně podepřená skvělou hudbou, holčičí éteričností, ale myslel jsem si tedy, že to je trošku syrovější. ()
Galerie (109)
Zajímavosti (11)
- Anne-Louise Lambertová původně Mirandu hrát neměla. Po týdnu jí však režisér Peter Weir zavolal, že "ta druhá je příliš velká“ a obsazena byla právě Lambertová. (džanik)
- Navzdory tvrzením nebyl film natočen podle skutečného příběhu. (džanik)
- Dvanáct studentek bylo hráno Jihoaustralankami. Režisér Peter Weir chtěl do příběhu z přelomu 19. a 20. století obsadit dívky, které nebyly tolik ovlivněny moderní dobou. (džanik)
Reklama