Truman Show

Peter Weir je opravdu osobitý režisér, jeho filmy jsou zvláštní, nevídané. V Truman Show se jedinečným způsobem zabývá cenou životních hodnot. Je opravdu dokonalý život ideální? Lze skutečně někoho přesvědčit, že tomu tak je? Je pro jiné vážně nejlepší to, co si myslíme, že je pro ně nejlepší? A máme právo je takto manipulovat, byť jsou naše úmysly sebelepší? O svých prioritách si člověk rozhoduje sám a pokud je tlačen jinam, je tento tlak jen rozklepaným prstem na spoušti. Tyto otázky a odpovědi podává Weir vskutku obdivuhodným způsobem, vypomáhá si zdánlivě nicotnými detaily v pozadí i v popředí (např. stále nové reklamy), které pomáhají udržet divákovu pozornost a sdílet pocit nejsitoty s Trumanem. Ale nejen Peter Weir si zaslouží uznání a obdiv, nýbrž také Jim Carrey v přelomové roli své kariéry a Ed Harris, jenž svou postavu režiséra ztvárnil s citem sobě vlastním. (03.02.2004)

Zkuste si představit, že váš život je televizní seriál a vy jediný/á o tom nevíte. Ne, vážně, zkuste to. Zjistíte, že i ve vašem životě se pohybují typizované žánrové postavy, dialogy mezi nimi šustí papírem, někteří (ne)přátelé se zjeví jen jednou (hostují?), jiní intenzivněji, ale po omezenou dobu (vypršela jim smlouva?) a v situacích, kdy se vám chvíli nic neděje, přijde krajně neporavděpodobný dramatický zvrat (deus ex machina). Zkuste říct, že to tak není. Děsivé, že? 90 % (18.03.2005)

"Ten člověk je prostě génius!" chtělo se mi ihned po náběhu závěrečných titulků vykřiknout, ale bylo již po desáté hodině. Musel jsem se tedy smířit pouze s uznalým smeknutím imaginární fedory - ale i tak to stálo za to. Ano, ne nadarmo je Peter Weir jedním z nejstarších členů mého režisérské Olympu. Truman Show (třebaže za Weirovu režijní osmitisícovku stále považuji Master and Commander) je snímek mistrovský jak ve své formě (přeci jen ho snímalo 5000 pečlivě ukrytých kamer!:)), tak v obsahu. Speciálně pak v tom, jak jsou obě tyto roviny složeny do harmonického celku, celku, kterému jako smířlivý Bůh dominuje excelující Jim Carrey. Je to film na jedné straně neuvěřitelně zábavný (product placement vede) a nahuštěný křiklavými emocemi, ale na druhé nečekaně mrazivý, závažný a ozdobený nadčasovým poselstvím. A mimo jiné mi pomohl objasnit i to, jak se v mojí skříni vyskytla ta banda kostlivců z jisté nejmenované komerční televize. Osobně bych to tipl na nízkou sledovanost, ale kdo všechno se díval už se stejně nedozvím, takže to taktně promlčíme. P.S. Tu kameru v záchodové míse už nehledejte. :) // Poznámka na okraj: TS je tak trochu i duchovním otcem Manhuntu (to je pro změnu hra). Ten měl ovšem ještě trochu, řekněme, vyhrocenější rozuzlení. (11.04.2009)

║Rozpočet $60miliónov║Tržby USA $125,618,201║Tržby Celosvetovo $264,118,201║ Jim Carrey vo svojej prvej veľkej vážnej úlohe a moc mu sadne, je vidieť že tento herec má talent a nie len na sprosté vtípky ale aj na charakterné herectvo. Tento krát dokáže zo svojich grimás ťažiť a film vďaka jeho prejavu povyšovať na silnú drámu človeka uväzneného vo svete nekonečného biznisu a oblbovania ľudí. Film je aj takou predpoveďou toho čo prišlo vo veľkom v novom storočí a to priblblé non-stop sledovanie ľudí cez kameru zavretých v nejakom tom priestore. Našťastie tieto úbohé sledovacie porady už takmer vymizli z obrazoviek TV. /videl v kine: 95%/ (18.05.2005)

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)