Sabrina

Dříve než tuto filmovou klasiku jsem viděl remake filmu z roku 1995 s Harrisonem Fordem a Julií Ormond v hlavních rolích. Byla to vskutku „tragédie“. Proto jsem šel do sledování dílka Billyho Wildera s obavami, ale zároveň s vědomím, že horší už to snad být nemůže. Vskutku, nemýlil jsem se. Původní film je o dvě třídy lepší než jeho nepovedený remake. Přesto k dokonalosti mu pár věcí chybí. Hlavní slabinu vidím ve scénáři, který považuji za málo nápaditý a příliš tendenční. Nenarážím na základní kostru příběhu. Vzhledem k žánru víc neočekávám a je to v pořádku. Jde spíš o drobnosti, které mi tu chybí a kazí tak celkový dojem. Nějaký výraznější impuls, který by nevycházel přímo z jednání postav hlavního trojúhelníku, ale ovlivnil by jejich jednání uvnitř tohoto trojúhelníku, by byl na místě. Doplnit tak v jedné či dvou krátkých scénkách silné momenty, které vnitřně rozhodí hlavní hrdiny tak, aby začali přemýšlet o tom, co vlastně chtějí a v případě, že vědí, aby je to donutilo přemýšlet, zda je to správné, aby již dříve museli řešit vnitřní dilemata. Kdyby se toto ve filmu objevilo, výrazně by to usnadnilo hercům práci a přidalo by to na věrohodnosti názorových zvratů hlavních hrdinů na konci. Některé scény mi přijdou zbytečně dlouhé, což ubírá na tempu. Hlavní pozitivum tohoto filmu je samozřejmě Audrey Hepburn. Už samotná její přítomnost zvedá laťku každého takto laděného snímku. Ono vlastně jen stačí, když jí kamera zabere a v tu chvíli je jedno, jestli se směje, mluví, tancuje nebo pláče, divák je prostě spokojen. Tím nechci nějak snižovat její herectví. Naopak. Scéna při pokusu o sebevraždu, kdy dělá pššššš na nastartovaný jeep v obavě, aby někdo její pokus nepřekazil (následně si otevře okno), je jedna z nejroztomilejších, jaké jsem viděl. Občas čtu narážky, že o generaci starší Humphrey Bogart byl pro Audrey Hepburn příliš starý. Těmto musím dát za pravdu. Zatímco postava Audrey ztvárňující mladou naivní dívku věřící na čistou lásku, je věrohodná, o postavě postaršího bohatého obchodníka a workoholika Linuse, který začne Sabrině nadbíhat čistě účelově, aby si pak v samotném závěru trochu neortodoxním způsobem uvědomil, že to s ní vlastně myslí jinak, to říci nelze. V této těžké pozici Humphreymu Bogartovi scénář nepomohl. Uniformní dialog v kanceláři ani konzervativní projížďka na lodičce nic nenaznačí o změně citů, která má u hlavního hrdiny nastat. Ten konec mi přijde, že už je skutečně rvanej silou přes koleno. K názorovému zvratu hlavního hrdiny mělo dojít v delším časovém úseku a ne po hádce s bratrem (účelově vyvolané ze strany Davida) při stěžejním obchodním jednání firmy. Závěr v této podobě je příliš vykonstruovaný a účelový. Kdyby Linus za Sabrinou po čase odjel do té Paříže, kde by se sešli, byl by to uvěřitelnější konec. Sabrina od Wildera je velmi milý pohodový film, ale má svoje šrámy, které se nedají skrýt ani okouzlujícím šarmem Audrey Hepburn. Ve výsledku to vidím tak na 70%. Bez Audrey by to bylo minimálně o hvězdu méně. (19.10.2010) (méně) (více)