Dětská hodinka

Datum natočení této pozoruhodné sondy do americké duše druhé čtvrtiny minulého století tak trochu klame. A současně naznačuje, že průniky nového nazírání nejsou zpravidla ani rychlé, ani přelomové. Že být poněkud starší co do tvarosloví (formy zpracování) zdaleka neznamená být a priori méně kvalitní, méně sdělný, méně průrazný. Dobový retrofilm HODINKA je vybudován na postupném gradování zápletky, na napínání jinak možná spíše trviálního námětu. Idyla či spíše její zdání se rozplývá ještě rychleji, než nám byla v prvních sekvencích předestřena. Rub zdánlivé dětské nevinnosti naznačuje, že lidé jsou vždy jen jedni: buď slušní, nebo opakem tohoto doufám nikoliv zkompromitovaného pojmu. Filmu vévodí výkony obou titulních hrdinek, vyzvedl bych rovněž představitelku rovněž klíčové dětské úlohy Karen Balkinovou. Ďábel skrytý v rychle dospívajícím, ještě dětském těle je totiž zvlášť odpudivý. Hepburnová prokazuje i zde své mimořádné herecké nadání. Zjev barbíny ještě nemusí být výpovědí o ženské duši. Tento mimořádně zajímavý příspěvek do dobové vlny kritického pohledu na tehdejší často tak idylizovanou (vnitro)americkou skutečnost je i dnes po čertech živý. Pro ty, kteří alespoň tuší, jak ten lidský ďábel vlastně vypadá a jak s ním bojovat, když nám nedá jinou možnost. (26.12.2011)

Drama Williama Wylera DĚTSKÁ HODINKA (1962) patří k filmům, u nichž se mi doslova kroutí střeva. Je to příklad filmu, ve kterém šlo všechno špatně: adaptace divadelní předlohy (emoce se důkladně „vykecávají“), tématická skandálnost (lesbická láska), společenská závažnost (puritánské novoanglické maloměsto), Audrey Hepburnová ve fázi kariéry, v níž se z roztomilých žabců přehrávala do asketických, až masochistických rolí (viz PŘÍBĚH JEPTIŠKY), Shirley MacLaineová ve fázi kariéry, v níž měla potřebu dokázat své dramatické herectví, a William Wyler, který se jindy k postavám kamerou a citem sotva přiblížil, teď natáčí příběh důsledků jedné zlovolné lži, jako kdyby točil KLADIVO NA ČARODĚJNICE (velké detaily skrz na skrz Zlé holčičky), sám pohlcený drtivým vírem hysterických emocí z inscenované nespravedlnosti. Nízké emoce a blbost se ve filmu šíří jako virus a sedají i na diváka: Film důsledky oné lži tak zveličuje, staví na nadsazeném základě [holčička jako čiré Zlo, omezenost maloměsta, která jí dává živnou půdu, lží stižené hrdinky, jejichž silné osobnosti degenerují do záchvatů stihomamu a sebemrskačství, až stigmatizují samy sebe, tj. stávají se „vinnými“], že v závěru jednak ospravedlňují způsob, kterým obě hrdinky komunitu opouštějí (bez odpuštění, bez rozloučení), a jednak do tohoto víru povýšených, jakoby spravedlivých emocí zatahují i diváka. Znáte ten „očistný“ pocit po té, co se viníkům fikční nespravedlnosti (svini holčičce, krávě její bábě, tupému maloměstu) v závěru po zásluze dostane retribuce v podobě porážky a opovržení, které si musejí vyžrat! Nemůžu si pomoct, tohle jsou – obzvláště na tehdy téměř šedesátiletého Wylera – nezralé emoce na mentální úrovni holčičího spratka, který to celé způsobil. Morbidní film. (20.01.2008)

Mám v oblibě tyhle staré černobílé filmy s nadčasovými náměty... s přehledem napsané a sehrané postavy, smysluplný napínavý příběh, působivá dramatická atmosféra, podněty k přemýšlení, dlouho doznívající zážitek. Samotný děj Dětské hodinky se dnes v některých svých vyústěních může pro leckoho jevit jako naivní či málo důvěryhodný, nicméně rozhodně se popři tom nesnaží hrát na realitu či intelektuální výpověď společnosti (hned jsem si vzpomněl na dánský "Hon" s velmi podobným tématem a k tomu i laciným pojetím v podobě citového kalkulu na diváka), pouze nabízí příběh v stylizovaném dramatu, kterému nechybí hluboký přesah. Rozvíjená zápletka o náhlém skandálu v jedné dívčí škole nechává diváka velmi dlouho v očekávání, zda na prokázané a přiznané lži nebylo přeci jen malý kousek pravdy a také v přemýšlení nad tím, ze které strany číhala větší chuť k pomstě. Mohla za celý skandál skutečně jen jedna z dalších lží malé holčičky? Nebo měla na tom stejně velký podíl spontánně vyprávěná historka tety? Nebo za tím rovněž vězí žárlivá povaha jedné z obviněných, protože teprve díky ní bylo možné původně smýšlené informaci uvěřit? *** Pro mne osobně nejzajímavější film se slavnou Audrey Hepburn, jaký jsem měl dosud tu čest vidět. Kouzelně křehká a půvabná kráska stříbrného plátna našla tentokrát výbornou příležitost v roli tragické oběti a spolu se Shirley MacLaine rozehrála silný herecký duel. Bylo mi potěšením. 90% (05.09.2020)

Od Wylera bych po geniálních filmech Velká země a Ben Hur čekal mnohem více. Námět o dvou ředitelkách soukromé školy, které jsou na malém městečku obviněny z lesbické lásky není úplně zlý, i když mě přijde že i v těch 60. letech by si většina lidí řekla "no a co?" Zpracování je ale naprosto teatrální melodrama v pár kulisách, kdy mě zklamaly obě herečky. Audrey Hepburnová nemá moc co hrát a Shirley MacLaineová sází na naprosto přehnané, hysterické emoce, za ten její výstup na konci jsem měl chuť dát 2*. James Garner je do počtu. Zachraňuje to pár vedlejších postav, zejména naprosto odpudivá holčička Mary, které by člověk přál něco opravdu hnusného, například pedofila. A také překvapivé završení příběhu, který ale svým zpracováním vypadá spíše jak z 30-40. let. (30.06.2021)

Ono být lesbička dneska není nejjednoduší, natož v šedesádých letech. I Wyler je trošičku bál, jak to příjme veřejnost, proto si můžete všimniut, jak opatrně do toho šel a že ve scénáři není nikde na plnou hubu nějaký coming out a nebo slovo gay, homosexuál nebo něco podobného. __ Audrey může hrát cokoliv a stejune bude ta nejvíce nejkouzelnější ženská na světě. (26.06.2009)