bloom

Ačkoliv sám tvrdí, že to vůbec nebyl jeho úmysl, Alexander Payne natočil vánoční film se všemi obvyklými náležitosmi - laskavostí, smířením, katarzí, pochopením, humorem a drobnou melancholií. Je to nejlepší vánoční film za poslední roky a zároveň krásná vzpomínka na dobu, kdy dle slov režiséra "se za typické komerční filmy považovaly Čínská čtvrť a Přeled nad kukaččím hnízdem". Rád si ji o Zimních prázdninách budu připomínat o Vánocích pravidelně.  Více zde.

Vánoční příběh není přístupný pro každého. Dvouapůlhodinová stopáž to divákovi neulehčuje, stejně jako vyšperkované dialogy, které ale občas šustí papírem. Větší zážitek z filmu nejspíš bude mít ten, kdo se s tvůrcem nesetkává poprvé a je připravený z předchozích zkušeností s jeho tvorbou nebo s konverzačními díly francouzské nové vlny. Depleschin se na vánoční film věnuje netypicky těžkým tématům a dává průchod zvláštní melancholii, kterou někdo může mít s těmito svátky spojenou. Ovšem jako ostatní režisérovy filmy, které jsem doposud viděl, končí v podstatě optimisticky, jeho hrdinové (asi i díky kouzlu Vánoc) docházejí ke smíření a získávají naději. Tak jako v každém správném v(V)ánočním příběhu. Více zde.

Ve srovnání s předchozími filmy Nancy Meyers Prázdniny trestuhodně málo využívají obě dějové linie jako možný zdroj komediálních situací. Přitom se pro vyprávění o zhýčkané Američance, která se střetne s prostředím anglické vesnice, i pro neznalou Britku seznamující se pravidly hollywoodské džungle přímo nabízejí.  Jinak ovšem film nese typické rysy režisérčina stylu. Více zde.

Satira, která si klade otázku, zda jsou naši političtí představitelé schopní zachránit lidskou civilizaci v případě bezprostřední hrozby jejího vyhynutí. Film (vzhledem i k miniroličce Zlatka Buriće) může vzdáleně připomenout tvorbu Rubena Östlunda, nedosahuje však jeho sofistikovanosti a podobně silných scén. Na rozdíl od ostatních jsem vývoj ve druhé polovině nevnímal jako změnu žánru, ale jako plynulé pokračování už tak absurdně rozjetého snímku. Parodie současných světových lídrů v podání zářivě obsazeného ansámblu ale pobaví, nejvíce se v ironické poloze daří Cate Blanchett a Denisi Ménochetovi, rovněž potěší účast Roye Dupuise. [KVIFF 2024]

Jonás Trueba volně navazuje na svůj poslední film Musíte se přijet podívat. I tentokrát se zaměřuje na partnerskou dvojici v podání Itasso Arany a Vita Sanze, jejíž vztah je přechozený a stojí před otázkou, co dál. Společně se rozhodnou vztah ukončit, ale zároveň se na základě nápadu jejího otce (hraje ho režisérův tatínek, známý filmový tvůrce Fernando Trueba) domluví na uspořádání oslavy konce jejich lásky. Zatímco předchozí snímek se zahalil do černobílé, vizuální stránka Vzhůru nohama v kulisách Madridu hýří barvami, které spolu s jemným humorem odlehčují nepříliš veselou výchozí situaci rozchodu. Trueba znovu dává průchod své cinefilské vášni, místo nové vlny zde spíše odkazuje na klasické americké komedie od 30. do 70. let (ale nechybí ani Formanův Černý Petr) a hraje si se strukturou vyprávění pomocí "filmu ve filmu". Delší dobu jsem nenarazil na povedenější romatickou komedii. [KVIFF 2024]

Hodně nevyvážený povídkový film. První příběh s netradičním hotelovým úklidem i přes svou statickou kameru dokázal zaujmout, druhá část o tvrdém policejním výslechu v pokoji ubytovny už méně. Jednoznačně nejlepší je třetí povídka, brilatně zrežírovaná hořká anekdota ze svatebního focení, která by si zasloužila hodnocení sto procent. Čtvrtá epizida s dialogem těhotné ženy a jejího partnera patří opět do slabšího průměru. Zbylé segmenty (dva monology ženy a muže plus zajímavý, byť zbytečně dlouhý závěr se zhasínáním oken v jednotlivých hotelových pokojích) byly ale opravdovou zkouškou trpělivosti, kterou většina publika při světové premiéře v karlovarském městském divadle nevydržela. [KVIFF 2024]

Lehce komediální drama o vyhrocené atmosféře v politicky rozděleném Maďarsku, která podstatně zasáhne do maturitního týdne na jednom z budapešťských gymnázií. Scénárista a režisér Gábor Reisz šikovně vyvažuje charaktery hrdinů, takže žádný z nich naštěstí nepůsobí černobíle. Maturant Ábel se sice dopustí odporné lži, pro jeho nesmělost a slepou zamilovanost by mu ji člověk možná i odpustil. Ábelův otec György (ve vynikajícím podání Istvána Znamenáka) volí Orbána, jeho starost o syna a úspěšná firma ale budí uznání. Progresivního učitele Jakaba hlavní zápletka staví na stranu morálky, ačkoliv se jedná o nesympatického narcise, který sobecky zanedbává rodinný život. Snad jen u postavy kariéristické novinářky Eriky mi chybělo trochu víc morálního dilematu, ale jinak moc vytknout nemůžu. Právě rozporuplné (ale o to více uvěřitelné) postavy spolu s chytře vystavěným scénářem dělají z filmu působivou záležitost. Paradoxně vůbec nevadí, že Reisz používá skutečné názvy politických stran a jména jejich zástupců (Fidesz, Orbán), protože polarizace společnosti je v každodenních situacích vystihnuta nadčasově, stejně jako bezohldná senzachtivá média. V aktuálním společenském ovzduší, kdy populisté po celém světě vykopali příkopy i v těch nejblížších mezilidských vztazích, je zážitek z filmu ještě silnější, navíc maďarská realita té české není vůbec vzdálená. Pro mě společně s archivními Truffautovými Angličankami nejlepší film letošního KVIFF. [KVIFF 2024]

Pro mě tedy spíš nefungující film o odcizení otce a syna. Jejich odstup má podtrhnout naprostá fyzická rozdílnost jejich představitelů. Jenže herci v hlavních rolích jsou si nepodobní natolik, až je velmi těžké uvěřit, že ztvánují otce a syna. Chápu, že Ton Kas získal v Karlových Varech hereckou cenu, protože jeho minimalismus, se nímž se zhostil role otce Gerrieho, mě spolu s hudebním doprovodem na filmu bavil nejvíc. Rozhodně nechápu, že v Karlových Varech získal hereckou cenu i Guido Pollemans, protože potomek Dick v jeho podání je jednou z nejotravnějších postav, kterou jsem v poslední době na plátně viděl. Černobílou kameru tento příběh skutečně nepotřeboval, působí až nadybtečně, stejně jako řada situací (přepadení v obchodě) a špatně odvyprávěných motivů (vztah Dicka a jeho partnerky Biancy; není jasné, proč Gerrie svou původní rodinu v minulosti opustil). [KVIFF 2024]

Poutavý dokument odhaluje, jak moc se do Truffautových filmů odrážely prožitky z jeho soukromého života. Nejedná se tedy o retrospektivní průřez celou jeho tvorbou. Celoživotní lítost ze svého nešťastného dětství (jak známo převyprávěného v režisérově debutu Nikdo mě nemá rád) přerostla v chlad až nenávist vůči vlastní matce i otčímovi, navíc se v jeho díle projevila tím, že v každém filmu Truffaut musel aspoň v jednom záběru ukázat dítě. Citace z režisérových dopisů rodičům patří k silným okamžikům dokumentu. Zajímavé je i vysvětlení, jak Truffaut volil náměty pozdějších filmů na základě svého milostného života. Pro jeho ctitele nejde tak ani o zlomový portrét, jako spíš o dokreslení toho, že Truffatutovo dílo je inspirováno vlastními životními pocity a zkušenostmi víc než jeho filmařskými vzory. [KVIFF 2024]

Příjemná indie komedie, která patrně nejvíc pobaví znalce judaistických tradic a obřadů. Ostatně i písně vynikajícího jazz-popového soundtracku jsou nazpívané v jidiš. Ve filmu je ale dost humoru i pro jiné divacké skupiny a na zábavě má velký podíl vhodně zvolené obsazení. Jako vždy skvělý Jason Schwartzman může v roli neurotického kantora Bena vzdáleně připomínat Woodyho Allena, jeho projev je ale dostatečně osobitý a vyhýbá se jakémukoliv kopírování. Komička Carol Kane naplno využila příležitost v postavě postarši aspirantky na bar micva, která dá Benovu životu nový impuls. Kromě těchto dvou ústředních představitelů zaslouží zmínit přesná Dolly de Leon jako Benova dominantní nevlastní lesbická matka. Inspiraci z amerických komedií raných 70. let tvůrcre Nathan Fiedler čerpal nejen ve scénáři, ale i v obrazové stylizaci. Finální scéna večeře v domě obou Benových matek sice obratně balancuje mezi humorem, trapností a dramatem, přesto jsem ze zavěru zůstal trochu v rozpacích, stejně jako z délky, protože některé scény mohly klidně zůstat ve střižně. [KVIFF 2024]