Isherwood

V jednoduchosti je síla, i když ta monstrózní epika svádí mnohé diváky k tomu, aby v tom hledali složité interpretace. Síla Nolanova vyprávění spočívá v konfrontaci zásadních životních rozhodnutí hrstky lidí o budoucnosti homo sapiens na úkor osobních zájmů a tužeb. Ty vědecké poučky, omezující se na popsané tabule, jimž stejně nerozumíme, berme jako třpytivou vějičku směrem do slepé uličky. Rozmáchlá kamera a burácející hudba mají navodit dojem zásadní vesmírné adventury a přitom, hlavně díky famózním hercům, je to vlastně jedno obrovské klišé o vztahu otec – dcera, kde jde o to, jestli průlety červími dírami zařídí, zdali se znovu setkají. Že budu taková citlivka a v závěru tomu budu naprosto upřímně fandit, jsem fakt nečekal. Vlastně bylo fajn dostat v kině něco úplně jiného, než jsem původně očekával a že celý ten kolos fungoval. Obzvlášť, když jsem před plátno díky těm diametrálně rozdílným ohlasům usedal s notnou dávkou skepse. [Ale nepopírám, že všechno negativní, co si o filmu přečtete, je pravda. Stejně jako pozitiva.]

James Cameron je velmi moudrý a chytrý muž. Způsob, jakým dokázal elegantně přemostit ze Scottova hororu (časový odstup 57 let, noční můry, kolonizace planety) na vlastní vizi setkání s mimozemšťany, je obdivuhodný. Impozantní akční jízda, která nemá široko-daleko konkurenci napříč všemi váhovými kategoriemi, postavená na důmyslné práci střihu, (dnes už legendárnímu) zvuku a samozřejmě partičce mariňáků, kteří mají po ruce krom úžasného arzenálu taktéž pořádný balík hlášek, které by se měli tesat do nejdražšího mramoru, prostě fascinuje i po více než dvaceti letech. Dodneška si říkám, jak je možné něco takového vůbec natočit… pro mě nejlepší film Jamese Camerona a myslete si o tom, co chcete, ale to je tak všechno, co zmůžete.

Interpretačně nejbohatší film, který znám. Kritika konzumu, satira na ultrapravicové a anarchistické spolky zároveň, či jen provokativní thriller o potřebě násilí? Možná všechno v jednom. Každopádně to chce mít pořádný kus génia v hlavě, aby to i přes tu svou vyblýskanou fasádu nepůsobilo podobně jako mladá rozhněvaná generace, která chce spasit svět s dlažební kostkou v ruce, ale spíše jako vážný antický filozof, který to má všechno do posledního detailu promyšlené. Ve dvaceti zlomový životní film, o dekádu později (už "jen") fantastická filmařská jízda bez kompromisů, která reflektuje finále devadesátek jako máloco.

Sic dneska patří Bay k nejzvrácenějším megalomanům továrny na sny, který mě tím svým namistrovaným velikášstvím pořád upřímně baví, jeho nejlepším filmem i tak navěky zůstane tahle vysokým oktanem nadopovaná jízda, která dokonale definuje akční film devadesátých let jako takový. Technická stránka má sice své mouchy, ale má to chytrý scénář, který si utahuje z ‚bondovského mýtu‘ a lepí k sobě všechna ta klišé s neskutečnou elegancí a jednoduchostí, tudíž nemá smysl se na něj nějak hněvat. Hlavním trumfem je ale herecká sestava a Bayův režijní motor, který jede v obdivuhodných otáčkách. Úvodní scéna přepadu je rytmicky (kamera, střih, hudba) asi tím nejlepším, co jsem kdy v daném žánru viděl. A Hans Zimmer nikdy nestvořil heroičtější hudbu. Žádný jiný film jsem za život neviděl vícekrát. Cca 60x.

Rozpadlé přátelství, rozbitá skřidlice, galeje, hláškující šejk, závody v cirku, ukřižování. Tři a půl hodiny té největší podívané, jakou kdy Hollywood nabídnul. Má to své mouchy, je to předlouhé, teatrální a přepjaté, jenže ten film chytne (dámy prominou, jen obrazně řečeno) za koule a pustí až se závěrečnými titulky. Sled pamětihodných scén, který ve výsledku všechny sošky zaslouží, ať už o nich myslíte, co chcete. Když mám definovat velkofilm, s nábožnou úctou ze sebe jako první vypálím právě tohle.

Netknut komiksem, zato s myšlenkami na Gilliama i Greengrasse, nakonec děkuji právě za Zacka Snydera, který ve svém třetím snímku filmařsky dospěl. Umožnila mu to sice evidentně silná předloha, potažmo její scénáristické ošetření, ale způsob, jakým Snyder představuje rozsáhlý svět odmítnutých superhrdinů bere dech. Silná reflexe Ameriky s téměř až meditativním myšlenkovým přesahem o člověku samotném stojí na výborných dialozích party neokoukaných hereckých tváří, které občas režisér pošle do vynikajících akčních sekvencí. Rorschachovo randevous s policajty mě přivedlo hluboko za hranici obyčejné divácké extáze. Z kina jsem odcházel hodně zadumaný, den nato jásám a vím, že to musím vidět minimálně ještě jednou. Edit I.: A stálo to za to, už dlouho jsem nezažil druhou projekci nějakého filmu, kterou bych si tak intenzivně vychutnal. Edit II. A D.C. verze je už 'jenom' labužnická třešnička.

Nekonečný chaos v rukou jediného muže, dobro a zlo, jimž chybí hranice, fantastické hi-tech hračky, parádní herci, suché bonmoty, jedno kouzelnické vystoupení a hlavně dvě a půl hodiny neředěného dobrodružství, kde Nolan skáče z jednoho vrcholu na ještě vyšší, aby přitom smysluplně rozvíjel chytlavý děj a zároveň nezapomínal na akci, u které ti slabší vlhnou. Od Bourneova ultimáta je tu konečně film, který rezolutně odmítá pojmy jako ‚time-out‘ a ‚hluché místo‘. A ta stísňující hudba, před tím, než Joker předvede další číslo… no, dalo by se pokračovat do nekonečna. Film roku? Pravděpodobně.

Ed Burns, bývalý policajt a učitel, a David Simon, novinář, dostatečně dlouho pozorovali dění v Baltimorských ulicích, aby věděli, že většině z nich vládne zločinný byznys v jakékoliv podobě, a ten drogový zvláště. Letité zkušenosti zúročili při psaní knih a taky na scénáři k tomuto seriálu. Výsledek je neskutečně komplexní, promyšlená a bohužel taky všední realitu odrážející kriminálka, kterou vystavili na nerovném boji speciální jednotky, kterou nadřízení seskládali z neoblíbenců, aby prokázali dobrou vůli před politiky a přitom je případně mohli za neschopnost potopit, proti drogovým dealerům. Ale nečekejte pohádku o partě loserů, kteří to všem nandali. Tahleta banda sice dílčí úspěchy slaví, ale spíše se neustále potýká s tím, kterak se vyhýbat klackům pod nohama od vyšších šarží, jak udržet temperament v mezích zákona a přitom všem nepřijít o krk, neboť i druhá strana tuší a jedná. Promyšlenost obou světů, jimž se dostává rovným dílem je hlavní hybná síla celého dění. Propracované charaktery, s nimiž byste měli problém si normálně podat ruku, vás nekompromisně vtáhnou do kolotoče dění, který rozhodně nekončí se zackvanutím klepet na rukou a bouchnutím mříží. Pokud je vaší kojnou CSI série, či cokoliv podobného, kde jsou hrdinové dodání od modelingových agentur, aby chytili vraha na základě zapomenutého chlupu, či dokonale vyostřené fotky z kilometrových vzdáleností, s klidem se tomuto vyhněte. Tohle totiž nabourává všechny romantické představy s nebývalou razancí. Z mého pohledu, jednoznačně nejlepší seriál, jaký jsem kdy viděl.

Jak vidím ‚Perníkový táta‘, mám chuť extrahovat ricin z fazolí, ale to je asi tak jediná výtka. Od The Wire první seriál, který mě upřímně fascinuje tím, jak dbá na propracovanost děje, vymakané postavy a hlavně absolutní nepředvídatelnost. Tipování děje jsem vzdal v polovině druhé sezony, protože to nemá smysl. A to, jak Walter White, který ze dne na den pozná cenu a krátkost lidského života, pendluje na obou stranách zákona, přičemž (ne)vědomky stahuje lidi kolem sebe, je snad ještě lepší než v Dexterovi. Především proto, že momenty, kdy si uvědomujeme, že se opravdu stává zlým, tvůrci zprostředkovávají skrze úplné banality. Třeba obyčejné manželské rozhovory: „I’m not in the danger. I’m the danger!“

Masterpiece! I po dvaceti letech. Když měl seriál premiéru, Medal of Honor spolu s Call of Duty byli na denním hráčském menu, vylodění v Normandii z Ryana jsme na omleté VHS sjížděli v internátní klubovně do zblbnutí, takže svérázného docenění došlo Band of Brothers naprosto bezezbytku. Jenže dvě dekády utekly, člověk trochu nabere zkušenosti, něco nakouká, válku má díky mediálním pokrytí v mobilu vlastně online a najednou ten desetihodinový kolos vnímá úplně jinak. Ten nesmyslný masakr v Ardenách už není tak cool, rozervaná těla jakbysmet. Najednou je zde deset minipříběhů o jednom obrovském odhodlání, o opravdových „ordinary men“, kteří šli dělat „extraordinary things“, který přesně stojí na hraně oslavné ódy a prostého armádního patosu, přičemž nikdy nesklouzne ke kýči, ani líbivému podbízení. HBO vysolilo na svou dobu extravagantní rozpočet, který tvůrci napumpovali do skvostné výpravy i početného komparzu, jemuž bláto i sníh zalézají za nehty. Ty drobné záchvaty lidskosti (medikova anabáze za mě vládne) pak jenom stvrzují sílu vyprávění. Žánrový benchmark a seriálový etalon, který i nadále v mnohém vládne a většinu konkurence nechává dalece za sebou.

Jediný sitcom (a vlastně seriál vůbec), kde jsem všech (9!) řad zkouknul během necelého roku dvakrát. Michael Scott je nejsympatičtějším kreténem, jaké jsem ho kdy měl možnost poznat. Něco tak s chutí zahraného se vidí málokdy. V záplavě vedlejších figurek ale stejně mám největší chuť dozvědět se více o Creedovi.