Poslední recenze (281)
Smrt darebáka (1977)
Typ filmu, který je přinejmenším esteticky zajímavý, i když se zrovna nic neděje. Vždy elegantní Delon, designové kutlochy s výhledem na Eiffelovku nebo byt komiksového kreslíře, půvabně pobíhající Ornella. Do politické skepse pěkně zapadá to, že přítel, po jehož vrahovi Delon pátrá, byl zjevně stejný šmejd jako ostatní (přičemž to pro hlavního hrdinu – asi realisticky – neznamená žádné přehodnocení). Fajn film.
Kmen (2014)
Další level už je jen natočit to jako muzikál. ____________Do internátní školy nastoupí nový, tichý hoch (jak jinak sakra, vždyť je hluchoněmej) a divák zjišťuje, že tady vážně nikdo nepatří do Nebelvíru. Je fascinující sledovat, jak hlavní hrdina zcela samozřejmě přijímá hierarchii a podílí se na všech činnostech „kmene“. A můžeme to právě jen sledovat – nedozvíme se hrdinovy názory, žádné vzpomínky, nevíme o něm nic. Třeba odkud přišel a jestli tohle dělal už předtím, nebo se takhle totálně přizpůsobil. Absence jiné než znakové řeči (a také hudby a většiny zvuků) zdůrazňuje to, že těm klukům prostě nerozumíme, ale taky poskytuje zvláštní filmový zážitek. Člověka napadá, jak je hádka dvou štětek hned společensky snesitelnější, nebo si náhle uvědomuje, co všechno se dá dělat v pokoji vedle spícího spolubydlícího, když nic nemůže slyšet… A na druhou stranu absenci zvukové stránky Slabošpyckyj vynahrazuje tím, že nás nechá opravdu dlouho, dlouho se dívat – ať už na soulož, jednání na úřadě anebo „lékařský zákrok“. Syrový, zvuk i pozorovatele pohlcující film s výbuchy tiché brutality.
To se mi snad zdá (2023)
Jak lehce a iracionálně se člověk může stát slavným a jak lehce a iracionálně se může stát nenáviděným a vykázaným mimo společnost. Jakmile se začne zdát, že se tu vypráví právě o tomhle, tedy o bezmoci vůči „slušnému“ a „citlivému“ kolektivu a odstavení od kariéry, tedy o „cancel culture“, znamená to trochu zklamání, že jde prostě o alegorii. Ale „Dream Scenario“ je zajímavý i jinými věcmi. Padne v souvislosti s narušenou hranicí mezi soukromým a veřejným i poslední bašta soukromí, kterou je sen? Je náhoda, že profesora, jehož tvář zná najednou každý, hraje člověk, který se stal memem? Mimochodem Cage je skvělý a vyniká až woodyallenovskou dikcí, což docela zapadá do místy až právě woodyovského ladění – zdvořilý lůzr z intelektuálních kruhů v hovorech s manželkou atd. I když s tím rozdílem, že tady se ten komediální žánr – vlastně takovým snovým způsobem - docela drasticky změní.
Poslední deníček (2)
Kino Hraničář Ústí nad Labem (Biografie 3)
Do kina Hraničář jsem chodil asi šest let – zhruba mezi jeho pronájmem společnosti Falcon (1999) a jeho koncem. Tam jsem poprvé viděl v reálu to, že východ nebyl stejný jako vchod, ale po promítání jste vylezli do temné boční uličky. A jelikož díky masivní reklamě šli na Návrat krále i lidé, kteří o Tolkienovi nikdy neslyšeli, byl jsem v Hraničáři svědkem zajímavého rozhovoru při scéně s Hobity: „Vidíš ty uši? Co to jako je?“ „To sou ňáký smažky, ty vole.“ Při 300: Bitva u Thermopyl se zase v první řadě vztyčili dva diváci a s bitevním polem v pozadí se začali slovně napadat a strkat, takže to celé tvořilo pěkné panorama.
Budovu pozdějšího Hraničáře si v roce 1923 nechali postavit němečtí sociální demokraté. V roce 1936 byl sál přestavěn pro potřeby kinosálu (i když se zde promítalo už před tím) a vzniklo tak Bio Olympia, údajně nejluxusnější biograf ve městě. A zatímco za první republiky si Němci kino postavili, v květnu 1945 tam povinně sledovali americké záběry z koncentračních táborů. Později bylo kino přejmenováno na „Hraničář“.
V roce 2010 byl provoz ukončen poté, co biograf nedokázal konkurovat multikinu v novém obchodním centru.
Po čtyřech letech se zrodil plán lidí spjatých s Univerzitou J. E. Purkyně a Činoherního studia na oživení místa. Vznikl tak Veřejný sál Hraničář, kde se kromě promítání filmů konají i divadelní představení, koncerty, výstavy i jiné akce.
Foceno v roce 2022.
