Recenze (4 807)
Franz Kafka - známý neznámý (2024) (TV film)
Je to asi tak dobré, jak může tenhle velmi standardně televizní dokument být, což myslím jako pochvalu. Celkový rámec je hodně rutinní, ale je zaplněný dost zajímavými informacemi, že to prostě na potřebné rovině funguje.
Prezidentka (2024)
Až moc bezpečné, až moc opatrné. Alena konci jsem poměrně cítil vysílení Čaputové a možná i nějaký nevyjádřený vztek. V ten okamžik to na mě zafungovalo a já tomu odpustil všechny neduhy.
Goebbels (2024)
Je skoro legrační, jak ten film v úvodních titulcích řekne, že nám ukáže něco, co ještě nikdy nikdo neviděl, a pak po milionté převypráví Goebbelsův příběh tak, jak ho každý zná. Jak během vyprávění vedle Josepha vždycky stojí někdo, komu může začít vysvětlovat principy propagandy, mě taky občas pobavilo. Myslím, že tenhle typ filmů je přežitý.
Je to ve hvězdách (2024)
Vlastně jediné, čím si nejsem jistý, je střih, kdy mi přijde, že ten film je poskládaný tak, že dost brání vyniknutí některých paralel a příliš spoléhá na to, že si to divák poskládá sám. Když to do sebe začalo zapadat v druhé půlce, cítil jsem se o dost líp, ale už to bylo na hraně too little too late.
Světlo v bedně (2024)
Velmi, ehm, liminální film, který byl ještě víc jiný a především nekonformní, než jsem čekal. Dokázalo mě to ale strhnout. Chápu, proč tahle estetika neonové creepypasty nesedne každému, ale za mě víc takových.
Architektura ČSSR 58-89 (2024)
Dokument, který evokuje náladu architektury, kterou rozebírá. Ale to je také to jediné, co efektně dělá. Dost váhám, jestli to je dost. Třeba to ale může posloužit jako dobrá vstupní brána k samotné myšlence, že tahle architektura má svojí hodnotu, což pro některé lidi není úplně samozřejmé. Tak snad. 3 a 1/2
Aneta (2024)
Profesionálně natočené (dlouhodobě sleduju Kotase), ale velmi nekultivované true crime, které propadá všem klišé žánru. Neustálá manipulace divákem je už dost na hraně. Mluvíme tu od všeho od velmi pochybného dávkování informací přes nesnesitelně všudypřítomné dunivé smyčce až po zjevné upřednostnění emocí před fakty. Když pominu samotný fakt, že neexistuje důvod, abychom se v tomhle případě šťourali, protože je soukromou tragédií bez společenského přesahu, nabízelo se zajímavé vyprávění o tragédii toho, když nejde najít odpověď na tak trýznivou otázku. Agresivní bulvárnost zpracování ale podrývá i ty koncepty, pro které si tvůrci hypoteticky metou cestu. Je to ale fascinující jako velmi profi realizace true crime v jeho nejčistší, nejuřvanější podobě.
Cesta do nefantazie (2024) (TV film)
Téma by mě dost zajímalo, ale u dvacátého vtipu o polystyrénovém autě jsem si chtěl vyškrábat oči a uši. Dost mě iritovalo, jak zajímavý lidi jsou před kamerou a jak moc je pro Duška důležité, aby byl před nimi vtipný, místo než aby s nima vedl konverzaci, nebo aspoň formuloval myšlenku. Jakoukoliv. Nakonec to je hodinová extravaganza o tom, jak si Dušek stěžuje každému, kdo je ochotný poslouchat, že si smradlavá lůza staví baráky tak, jak se mu nelíbí, aniž by dokázal aspoň to nejzákladnější: říct proč. Tohle téma je zajímavé na všech úrovních od historické přes ekonomickou po estetickou, tady je načrtnuto všechno a vyřčeno nic. Nejvtipnější na tom je, že tenhle dokument je ekvivalentem odpudivě zatepleného baráku.
Soudružky a soudruzi (2024)
Jak je něco polská observace, je to většinou dobré. A tady to je výborné. Na ploše pouhých 70 minut neuvěřitelně citlivě, sugestivně a přitom vtipně nastíněné "postavy". Přemýšlel jsem o tom, jak rád bych byl, kdyby se z toho vyklubal pilotní díl seriálu a k těm lidem jsem se mohl vracet. Konec nenápadně emocionálně zdrcující.
Dcera národa (2024) (seriál)
Tohle dost bolelo. Tak moc jsem chtěl, aby to bylo dobrý! Ale rozbitost, nesoustředěnost a nulový efekt tu vedou k podivně prázdnému zážitku plnému nesympatických postav, kde absolutně netuším, co mám s viděným dělat.