Andreas

Gastrozahradní drahokam servírující dekadenci dekadentně, a ne jako popík v přestrojení s navoskovaným Deppem. Můžete si zde najít leccos, podezření na inspiraci Umělcovou smlouvou je potvrzeno Kuchařem. Téma Viridiany, časté téma člověka coby atrakce, hračky. Pokud Tognazziho Marmant zrovna nehraje kroket, pořádá mezinárodní degustační souboje a nebo Velké žranice - jenomže pro psy. Záběr jeho zájmů se hodně prolíná s Rudolfem II, jenž tu v arcimboldovské podobě na stole samozřejmě nechybí. A ta fenomenální sbírka gilotinou setnutých hlav, tady je Marmantův alchymista přece jenom dál skrze technologický pokrok. Plus vzácná účast Anne Brochet, než se nám víla začala vytrácet ze zazhlédnutí stojícího kina. Požitkářský film v nevyzpytatelném zabarvení, kde si za Revoluce jedou svoje baroko. Požitkářský pochopitelně pro menší okruh, v masové distribuci by tvrdě narazil, byl mimo mantinely a lidi by tu vypisovali o svém oblíbeném rychloposunu nebo přepnutí na Císařova pekaře.

Nesmysl křivdící mužům, že jim u žen záleží především na vzhledu. Prostě blábol, ty hvězdičky dávám v podstatě jen za brutálně přitažlivou Aure Atiku.

Spíše nekrolog, když už od září, co jsem Seuls viděl, po Christine Boisson narychlo odešel i Niels Arestrup. Oba z party herců, na které lze narážet u zajímavých evropských věcí. Přesto byli celkem známí i širšímu obecenstvu a médiím, byť to způsobila Emmanuelle, respektive césarové hitovky v Arestrupově případě. Tomu dokonce ve filmografii zapáchá i Válečný kůň, rozpětí jeho hereckých účastí tedy pokrývá téměř celou filmovou škálu, od velikánů Marca Ferreriho, Chantalky, přes fádní věci, až po Spielberga. A to navíc takového, takže až na dno dna. Ale o mrtvých jen dobře, takže pryč od Spielberga. Po filmech La Dérobade a Il futuro è donna musí být Niels Arestrup v našich srdcích navěky zapsán především jako expert na trojky. I zde v nabušeném obsazení, kde máme ještě Bulle Ogier a podezřele vysokou Olimpiu Carlisi, jsem byl celou dobu napjatý, zda se tedy Niels přifaří k Boisson/Ogier nebo k Boisson/Carlisi. Variantu Carlisi/Ogier můžeme rovnou vyloučit, těžko by někdo obsadil Boisson a pak ji vynechal. To by pravděpodobněji hrozilo i Boisson/Carlisi/Ogier, což by ale zase bylo moc i na Nielse. Každopádně, ať už se cokoli vyvinulo kamkoli, Seuls postupně nabralo takovou hypnotickou sílu, že jsem si nebyl schopen uvědomit, zda mi vadí, nebo naopak vítám, že už si nebudu moci déle hrát na pláč. Arestrupa jsem si oblíbil i skrze to, že vypadá, jako by vypadl z oka Marlonu Brandovi z časů Posledního tanga, zatímco Boisson skrze to, že jí do oka něco naopak vpadlo, jakási neodolatelná skvrnka. Její jméno navíc něco znamená, takže třeba v Bruselu si na ni vzpomenu každé tři metry. Škoda že tyto herečky s jakýmsi stigmatem soft erotického filmu jako ona, Sylvia Kristel, Teresa Ann Savoy nebo Maria Schneider mnohdy mají své osudy tak ukrácené. Náladou mi Seuls trochu připomněl i jiný film s Boisson Extérieur, nuit. Kde je ovšem Dussollier místo Nielse, takže si snad konečně někteří prvoplánoví uvědomí, jaký sakra rozdíl dělají ta tři písmenka are. Mám před očima tmavý, noční záběr/screen, kdy jedou Niels Arestrup a Christine Boisson mlčky autem, jenž tak nějak vystihuje Seuls samotný i jejich nedávný odchod.