Andreas

Gastrozahradní drahokam servírující dekadenci dekadentně, a ne jako popík v přestrojení s navoskovaným Deppem. Můžete si zde najít leccos, podezření na inspiraci Umělcovou smlouvou je potvrzeno Kuchařem. Téma Viridiany, časté téma člověka coby atrakce, hračky. Pokud Tognazziho Marmant zrovna nehraje kroket, pořádá mezinárodní degustační souboje a nebo Velké žranice - jenomže pro psy. Záběr jeho zájmů se hodně prolíná s Rudolfem II, jenž tu v arcimboldovské podobě na stole samozřejmě nechybí. A ta fenomenální sbírka gilotinou setnutých hlav, tady je Marmantův alchymista přece jenom dál skrze technologický pokrok. Plus vzácná účast Anne Brochet, než se nám víla začala vytrácet ze zazhlédnutí stojícího kina. Požitkářský film v nevyzpytatelném zabarvení, kde si za Revoluce jedou svoje baroko. Požitkářský pochopitelně pro menší okruh, v masové distribuci by tvrdě narazil, byl mimo mantinely a lidi by tu vypisovali o svém oblíbeném rychloposunu nebo přepnutí na Císařova pekaře.

Nesmysl křivdící mužům, že jim u žen záleží především na vzhledu. Prostě blábol, ty hvězdičky dávám v podstatě jen za brutálně přitažlivou Aure Atiku.

Spíše nekrolog, když už od září, co jsem Seuls viděl, po Christine Boisson narychlo odešel i Niels Arestrup. Oba z party herců, na které lze narážet u zajímavých evropských věcí. Přesto byli celkem známí i širšímu obecenstvu a médiím, byť to způsobila Emmanuelle, respektive césarové hitovky v Arestrupově případě. Tomu dokonce ve filmografii zapáchá i Válečný kůň, rozpětí jeho hereckých účastí tedy pokrývá téměř celou filmovou škálu, od velikánů Marca Ferreriho, Chantalky, přes fádní věci, až po Spielberga. A to navíc takového, takže až na dno dna. Ale o mrtvých jen dobře, takže pryč od Spielberga. Po filmech La Dérobade a Il futuro è donna musí být Niels Arestrup v našich srdcích navěky zapsán především jako expert na trojky. I zde v nabušeném obsazení, kde máme ještě Bulle Ogier a podezřele vysokou Olimpiu Carlisi, jsem byl celou dobu napjatý, zda se tedy Niels přifaří k Boisson/Ogier nebo k Boisson/Carlisi. Variantu Carlisi/Ogier můžeme rovnou vyloučit, těžko by někdo obsadil Boisson a pak ji vynechal. To by pravděpodobněji hrozilo i Boisson/Carlisi/Ogier, což by ale zase bylo moc i na Nielse. Každopádně, ať už se cokoli vyvinulo kamkoli, Seuls postupně nabralo takovou hypnotickou sílu, že jsem si nebyl schopen uvědomit, zda mi vadí, nebo naopak vítám, že už si nebudu moci déle hrát na pláč. Arestrupa jsem si oblíbil i skrze to, že vypadá, jako by vypadl z oka Marlonu Brandovi z časů Posledního tanga, zatímco Boisson skrze to, že jí do oka něco naopak vpadlo, jakási neodolatelná skvrnka. Její jméno navíc něco znamená, takže třeba v Bruselu si na ni vzpomenu každé tři metry. Škoda že tyto herečky s jakýmsi stigmatem soft erotického filmu jako ona, Sylvia Kristel, Teresa Ann Savoy nebo Maria Schneider mnohdy mají své osudy tak ukrácené. Náladou mi Seuls trochu připomněl i jiný film s Boisson Extérieur, nuit. Kde je ovšem Dussollier místo Nielse, takže si snad konečně někteří prvoplánoví uvědomí, jaký sakra rozdíl dělají ta tři písmenka are. Mám před očima tmavý, noční záběr/screen, kdy jedou Niels Arestrup a Christine Boisson mlčky autem, jenž tak nějak vystihuje Seuls samotný i jejich nedávný odchod.

Rollin má u některých svých filmů naprosto fascinující lokace, nápaditou výpravu vzdor možnostem a celkově lze u něho obdivovat především jednotlivosti. Ty mi zde zpočátku až tak výrazné nepřišly, zato příběh měl konečně patu a hlavu, i kdyby od těla oddělenou. Je o lásce, návratu do nevinného dětství, hledání ztraceného, samá věčná témata. Tradiční místa rozpadlých hradů, mořských břehů a hřbitovů se tentokrát mísí s noční Paříží, podzemím metra, kinem. Fantastickou atmosféru to jen zesiluje. Lèvres de sang jsou v porovnání docela přehledný, přístupný Rollin, možná i o něco méně topornější, ale zase čím větší dřevo chce hledat ztracené dětsví, tím je to absurdnější a tudíž lepší. Nerad otřepaně zmiňuji Mulholland Drive, takže jsem si tu vzpomněl skrze něčí posedlost fotografií určitého místa především na Reichenbachův Filme Demência. Což mi připomíná ten zde velice častý jev, kdy si někdo vytyčí, že určitý film je třeba horor a pak jej hodnotí jako naprosto špatný, protože vůbec nesplňuje, co by horor splňovat měl. Ale každého věc. Když fanoušek Stephena Kinga bude v Proustovi hledat dalšího Kinga, asi to bude sotva na hvězdičku, chápu. Navzdory všem neduhům Lèvres de sang mám jedinečnou možnost dát tomu chlapíkovi Rollinovi pět hvězdiček, využiji toho, i kdyby jen za ten nejláskyplnější filmový polibek vůbec.

Úchvatná pohádka mnoha zákoutí a prohlubní, jejíž středobodem jsou dva zápasníci. Těm je zápas smyslem života. I jejich vztahu a soužití, které se ze zdánlivě homoerotického promění příchodem ženy ve zdánlivě žárlivecké. O Uttaru samotnou však ani nejde, jen o to, že vnesla mezi ně nerovnost, což je důvodem k zápasu stejně jako harmonie. Ostatně když Uttara shání silného muže, nedovolá se ani jednoho, tak moc jsou oba ponořeni do svého sisyfovského zápasení. Možná by bylo lepší odejít do nedaleké vesnice trpaslíků, ti nezápasí. Nebe střídá odstíny barev a těžko říct, o kolik by byla Uttara ještě magičtější, vidět to v lepší kvalitě, když tohle působí jako strop.

Vibeke tu zúčtovala s patriarchátem jako nikdy nikdo. Nepohodlná témata a prolamování tabu vedly k její filmové ostrakizaci. Doma v Norsku byla za čarodějnici, možná i pro svůj záviděníhodný vzhled coby nejkrásnější režisérka, s fantastickými vlasy. Kdo jiný než ona by měl ležet modelem pro sochu, která skončí jako mořská panna na přídi lodi. Lodě, útesy, interiéry, symbolické výjevy, všechno jsou neuvěřitelně nádherné obrazy, že se tu Vibeke může rovnat Munchovi. Monumentální veledílo, jež by se v ideálních dějinách kinematografie mělo těšit postavení, jakému se těší pozdější konvenčnější Piano.

Když skočíte z Amélie z Montmartru na Ženu pod vlivem a skočíte ještě jednou stejně, jste na Åpenbaringen, tak příjemné to asi je. Vibeke Løkkeberg se toho nebojí a neobsazuje do svého ženského filmu zrovna Delphinu Seyrig, nýbrž Marii Takvam, ani ta se toho vskutku nebojí. Její postava však už ano, ta nemá odvahu pro uskutečnění svého snu - podřezat si žíly. Takže dál žije s lidmi, kteří od ní chtějí mít pokoj, odhánějí jí pryč s vysvětlením, že je to pro její dobro, aby si také užila nějakou tu radost, načež jí chtějí mít zpátky ihned, jakmile začne hrozit, že by si nějakou drobnou chvilkovou radost mohla skutečně i zažít. Hlavní hrdinka si pak zase musí chodit stěžovat, ačkoli dopředu moc dobře ví, že toho bude stejně litovat, jako vždy, že se jí útěchy nedostane. Není jednoznačnou obětí, spíše součástí toho prostředí. Všichni se tam tak nějak vzájemně potřebují a jeden druhého si zaslouží. Kdyby film sledoval někoho jiného z nich, bylo by to podobné, více by vynikly ty jeho touhy a toxicita ostatních včetně této paní. Celkem chápu, že ne všichni se na takové filmy chtějí dívat, obzvláště v Norsku, ti ostatní se zase mohou zkusit pro zintenzivnění filmového zážitku obestavět několika déle nevynesenými bažanty, každopádně se jedná o důležitý, opomíjený film. Vibeke měla odvahu tnout do živého.

Bílý barák, vzadu červená stáj, vidle a divní rodiče - naprosto jasné zfilmování American Gothic, ze které navíc po vyhození poloviny písmen zbyde Mia Goth. Tam už chybí jen zpětně na obraz domalovat strašáka. Pearl je asi pro trochu starší děti, ale takhle klidně mohly vypadat rádobyfilmy jako Alenka nebo Karlík, kdyby Tim Burton nevykvasil v naprosto bezradného výrobce nechutného odpadu. Pearl si nedělá hlavu s naplňováním norem diverzity, ani s módou strhávat hvězdičky za animal cruelty, teď nevím, asi to neplatí, když je to jen digitálně. V tom se fakt nevyznám, řeším, jak je film dobrý, ne nějakou animal cruelty, což je pouze coming out nulové divácké úrovně. Musím však varovat, že se tento film dopouští food cruelty. Dám i těch pět hvězdiček, v rámci "americké zábavy" se jedná o vrcholný příklad, třeba symbol této kategorie Tarantino je proti tomuhle v posledních mnoha letech takový moc "chtěně zábavný, chtěně nekorektní". Což mi přišlo i u MaXXXine, že Tenkrát v Hollywoodu je proti ní trochu připosrané. Stejně tak Pearl může být i pěknou poctou éře technicoloru, nebo starým filmům obecně, na rozdíl od těch chtěných poct, kde často ani o nic jiného než být poctou nejde. Jo a políčko filmového pásu muselo opravdu být více než třeba mušle. I kdyby na ně Perla nebyla zvyklá.

Amerika bez make-upu, s lidmi prožívajícími svůj americký sen. Venkov, kde kluci kočky topí a slušné holky se mazlí jen s růžovými zajíčky.

Tea Lindeburg navrátila současné Evropě druh filmu, jenž byl na tomto světadílu dlouho považován za vyhynulý. Film nepostrádající duši...