garmon

Nejradši bych dal pět, je to dokonale napsané, zrežírované, má to neskutečný tah, estetiku… - jen je to prostě takový Hitch = napínací zábavovka. Obě dvě hlavní herečky jsou silné: už jen když je režisér nechá vedle sebe koukat z okýnka, srší to, že by se Pangea rozestoupila… Cybulski je tu ještě plně fešák. Některé záběry a obrazy mají potenciál kultovní záležitosti: vlak v protisměru, který rozfouká Lucyně háro, její existenciální “zadní výstřih” na šatech, rámovaný u okénka, model Montmartre 1947…

Přidejme Spermule. Když porovnávám její hodnocení s různými Borowczyky, překvapuje mě, že tu nemá víc. Stejně jako u Vecchialiho je na toto třeba koukat s nadhledem a oceňovat jiné věci než výraz: neskutečnou výpravu hodnou Metropolis (prolínání art deco a přelomu k osmdesátkám je tu odhalené ke kořeni - ty účesy!), neskutečnou kameru - především kompozicemi obrazu, jeho snovostí, kouřovými stěnami snímané parafráze 20. let. Nádherné jsou animace a triky! Zřejmě to bylo na diváka Emanuelle už příliš vysoké kino (jen těch stále se zjevujících a jakoby souvisejících postav! - v množství by mohly soutěžit s expozicí takového knižního Doktora Živaga!). Ostatně jak praví klíčová replika tohoto filmu "Láska, to je řeka kdesi v Rusku..." Někdy je to regulerní art - to když narace uhání tryskem v prostřihávaném dvojvyprávění. Záběry i celé pasáže jsou občas tak mimořádné, že by by se za ně nemusel stydět Pasolini v Teoremě! A pak je to zas typické sedmdesátkové soft porno s rychlými záběry na údy a fůru kozatek animujících vzrušení. Trochu mi to připomnělo styl Malpertuis Harryho Kümela. Bizarerie. Ostatně Verhavertova Rolande met de blés, kdyby nebyla tak akademická, by pro tu obsedanci dokonalostí stylu taky byla na raně. Vzpomněl jsem si i na The Hunger Tonyho Scotta s Deneuve a Bowiem. Spermula je totiž určitě taky důležitá pro tribádky: všechny ty dámy zde jsou nádherné! Myriam Mézières, která tu je prostě milá a mladinká, zdaleka není nejkrásnější! Čtvrtou hvězdu za to vše, ať nežeru - i když je to vlastně stylem podobné Change pas de main (Spermula je surreálnější o parník!). A ovšem: opulentní a vydupaná (a občas trochu vtíravá) je hudba: od masivního velkoansámblového swingu přes kabaret, disco až po vykradení Satieho a synťákový ambient - kde na toto brali pro takovýhle žánr peníze není už v naší době jasné.

Velmi depresivní televizní film; ze všech Pintilieho předpřevratových jednoznačně nejdivadelnější. Přes všechnu řemeslnou brilanci občas probleskne studiová těžkopádnost východních televizních inscenací té doby. Dokud jsem si neuvědomil, že jde o film pro televizi, iritovalo mě to víc, než bylo třeba. Filmovost naopak probleskne v exteriérových jízdách, kdy jde doktor podél baráků, případně v ručně snímaných detailech tváří v „pavilonu“ anebo ve střihu „bláznovských“ koupelí anebo vzpoury. Samozřejmě je tu velmi pečlivé vedení herců, to Pintilie uměl. Zoran Radmilović se mi líbil snad víc jak hlavní hrdina, vznětlivý, hezký muž; jižan. Přišlo mi, že tu vidím spíš styl Alexandara Petroviće, než Pintilieho. Mohl to ovlivnit štáb a produkce? Anebo to je jen dojem ze srbštiny? Výprava otřesně zprostředkovává, co asi nejvíc Pintilie chtěl tlumočit. To téma je silné. Je divné mu dát méně než plný počet, ale film nemá intenzitu většiny Pintilieho děl. Ostatně motivy filmu se v jeho filmech i nadále vracely: nepřizpůsobivost, vyloučení, exekuce. Silné tři.