MaedhRos

W&I je o strašný spoustě věcí: o šedesátkách, o přátelství, o ceně za (ne)dospělost, o Shakespearovi a o životě, o tripu i o dojezdu, o tom, že všechno dobrý jednou musí skončit, že ne vždycky, když něco dobrýho skončí, něco jinýho začne - a o tom, že když nemejete nádobí aspoň jednou tejdně, musíte počítat s následkama. Jestli se vám po skončení tohohle filmu bude chtít vyrazit ve starým autě s kufrem plným chlastu někam na venkov, anebo propadnete hluboký depresi, dost závisí na tom, kde se v životě momentálně nacházíte. Withnail & I je jako kocovina po víkendovým tahu - když se to vezme kolem a kolem, vlastně na celý tý komedii nic moc veselýho není. (Což mi ovšem nijak nezabránilo výt u toho smíchy.)

Dalo by se sofistikovaně promlouvat o bohaté interní symbolice, o tom, kterak se ve filmu vrství, rozvádějí a opakují variace na základní motiv z titulní opery v několika rovinách a v různých kontextech, jen aby se to všechno v závěru s brutální efektivitou střetlo v jediném bodě - ale v mém případě onen jediný bod reprezentoval bezchybný 'zásah na komoru', pročež mi tváří v tvář Konkubíně tak nějak docházejí slova. Tenhle film mě asi před rokem obrátil naruby a rozebral na součástky takovým způsobem, že jsem doteď neposbírala všechny šroubky a kolečka. Jeden až tři framy z Farewell My Concubine bohatě stačí k tomu, aby se mi všechny ty dojmy a emoce, co se mnou mávaly po jeho zhlédnutí, znova a s plnou parádou nahrnuly do hlavy. Patřím sice k lidem, co se nechají rádi a snadno dojmout, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si jistější, že *tohle* se mnou v posledních x letech žádný jiný film neudělal. Farewell My Concubine je neuvěřitelně intenzivní divácký prožitek - a poměrně vzácná připomínka toho, co film - tu a tam - doopravdy dovede.

Lu Chuan natočil znamenité historické drama, formálně a vypravěčsky brilantní a herecky hodně silné v kramflecích. Znamenitý soundtrack studí za krkem jako ostří meče a všechna ta na první pohled odtažitá lyrika bolí jako děravej zub, protože jako každé kvalitní historické drama, Wang de shengyan je samozřejmě depka jako prase. (Jdu si dát panáka, mám najednou strašnou chuť celýmu tomu zástupu Ziyingem počínaje a Liu Bangem konče připít. Co vám budu povídat... Qinové a Chu-Han contention, to byly vždycky moje srdcovky.)

"Jestlipak je to ten samý měsíc, co na nás svítil za mlada?" -- "Nevím." -- "Jak to?" -- "Co po něm začali chodit, už není, co býval." Nádherný film o věcech (a lidech), které už nejsou, co bývaly.

Silná atmosféra, precizně odměřené, pozvolné tempo, výtečná hudba a skvělá práce s postavami. Tenhle film je tak krásný, děsivý a smutný jako ukolébavka, kterou vám zpívají, když vám navlékají smyčku na krk.

Swordplay generálka na Lepší zítřek, která je navíc i poctou SB klasice a "kmotru" Changovi Cheh... Ústřední dvojice "bratrů ve zbrani" (Wei Pai a Damian Lau) je opravdu k sežrání a antagonisté se taky nemají zač stydět (hlavně Lau Kong byl pro mě hodně milým překvapením, ovšem Lee Hoi San rozhodně nezklamal). Choreografie soubojů je IMHO nadprůměrná (třeba čtyřminutový duel Wei Pai vs. Fung Hak On patří mezi moje nejoblíbenější filmové souboje vůbec), souboje samotné jsou zajímavě a dynamicky nasnímané a prolité krve je hodně... „Last Hurrah“ je parádní old-school wuxia kousek (se značnými přesahy ke kung fu filmu), který vezme za srdce - a i když v rámci žánru revoluci nepředstavuje, patří k tomu nejlepšímu.

Nejbizarnější, nejabsurdnější, nejúchylnější, nejtemnější a přitom nejpotrhlejší sci-fi, jakou znám. Kdo neviděl, nepochopí. Mnozí z těch, kteří viděli, taky nepochopili. Tvůrci seriálu s ohromným gustem a zvrhlou vynalézavostí kopou do koulí konvence, morálku, dobrý vkus i nadčasové hodnoty - a já je za to miluji. (K častému srovnávání s Červeným trpaslíkem - není to zrovna na místě. Pár shodných rysů tu je, ale většinou jsou to shody dost povrchní. Lexx je svým naturelem někde úplně jinde; kdo k němu bude přistupovat jako k sitcomu - třebas drsnějšímu - bude pravděpodobně hořce zklamán.)

Bi Xue Jian jsem nečetla, takže nakolik věrnou či zdařilou adaptací tahle verze je, nejsem s to posoudit. Moje hodnocení se opírá čistě o prožitek ze seriálu samotného - a ten byl velmi intenzivní. Po řemeslné stránce velmi podařená záležitost - vizuál, soundtrack i akce na jedničku. CGI sice poněkud drhne (holt CCTV), ale není ho naštěstí moc. Bi xue jian v té čistě "wuxia" rovině zas až taková smršť není, vzhledem k tomu, že hlavní hrdina mezi ostatními bojovníky v jianghu v podstatě nemá konkurenci a jeho ničím nezčeřená (a prudce nakažlivá) konfuciánská ušlechtilost předem bere hrany většině osobních konfliktů, k nimž se připlete. Jenže o tom BXJ tak docela není. Těmi nejhoršími protivníky, kterým Yuan Chengzhi čelí, jsou totiž zlá doba, zlé okolnosti a - říkejme tomu osud. Bi xue jian je i přes svůj nepopiratelný tradicionalismus a hojné zastoupení žánrových archetypů a klišé svým způsobem velmi "dospělý" příběh, v němž i ta nejušlechtilejší oběť vyznívá v konfrontaci s realitou jako do nebe volající marnost (aniž by ale kdokoli zpochybňoval, že obětovat se pro dobro celku/kolektivu je žádoucí - tenhle příběh JE nasáklý starosvětskou kolektivistickou morálkou od základů až po střechu a je to tak v naprostém pořádku - a pokud v tom někdo hned vidí rudou propagandu, ten IMHO Čínu a Číňany poněkud nepochopil). Pesimistický tón ve vyprávění výrazně zesílí v druhé polovině a zejména v poslední třetině seriálu - kde už v podstatě nejde ani tak o wuxia jako spíš o mix wuxia a historického dramatu. Pakliže v prvním plánu může BXJ vyznívat poněkud naivně, porovnáte-li ho s příběhy modernějších autorů jako je např. Huang Yi (Lethal Weapons of Love and Passion, Face to Fate), jen milimetry pod povrchem to vře poměrně komplikovanými emocemi. A i když k dramatičtějšímu vývoji povah zde u většiny hrdinů ani protivníků nedochází, bohatě to vynahrazují proměny perspektivy. Zářným příkladem budiž např. velitel jinyiwei An Jianqing (kterého jsem si začala v určitém momentě velmi hluboce vážit, ačkoli v první epizodě bych podobný vývoj rozhodně nepředpokládala). BXJ je vzhledem k žánru a provenienci vzniku samozřejmě acquired taste - ovšem nářez je to prvotřídní.

Moje bezkonkurenčně nejoblíbenější filmové či televizní zpracování legendy o Robinu Hoodovi. A s léty zraje jak víno. I při omezených možnostech, co se speciálních efektů týče, je v téhle fantasy o dost víc atmosféry, než v jakémkoli seriálu daného žánru, který filmaři vyplivnou dnes.

Moje oblíbená posádka pod velením mého oblíbeného kapitána v mém oblíbeném Star Treku. Humanisticko-kulturologický nášup, který strčí do kapsy i (o dost etnocentričtější a ideologicky odpudivější) Stargate, klingonská opera, YIjah, Qey' 'oH a Flíček... Není vůbec co řešit (prostě - TOSka, VOY i Enterprise se můžou jít zahrabat).

"The pimps! The pimps in the pimping station! No water is being pimped down the poops!" V naprosté většině případů sice platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale v 'Allo, 'Allo! to z nějakého důvodu funguje přesně obráceně. Nechtějte po mně vysvětlení nebo rozbory, proč to tak vlastně je - já jenom vím, že když Crabtree po dvoustéšedesátéprvní vejde do kavárny a pozdraví, já po dvoustéšedesátéprvní vyprsknu smíchy. 'Allo, 'Allo! je prostě láska na celý život. (Propos, já vím, že český dabing je jeden z těch kultovních, ale *důrazně* doporučuji originální znění.)

Bylo by to hezkých 5/5 nebýt několika poněkud nezvládnutých vedlejších linií, a jedné či dvou dost nepřesvědčivých vztahových zápletek (nejvíc to zamrzí v případě Fusuových milostných peripetií - kdyby totiž byly o fous lépe a uvěřitelněji napsané, asi by ve vztahové rovině patřily mezi nejsilnější momenty celého seriálu). Z čistě subjektivní perspektivy je DQZD jasná pětka, ale objektivně nahlíženo si plné hodnocení při své značné kvalitativní rozkolísanosti prostě nezaslouží. Hodno doporučení, pokud zhruba tušíte, co čekat od čínské televizní produkce a pokud ji máte rádi; zcela jistě hodno doporučení, pokud jste - podobně jako já - zatíženi na dynastii Qin a její krátkou, leč velmi dramatickou historii; nějaký ten "shuai ge" se samozřejmě taky najde. ...

The Monocled Mutineer je výborně napsaný příběh (volně na historické motivy), který velmi kritickýma očima hlavního hrdiny (který je ne vždy sympatický, ale zato je vždy zajímavý) zahlíží na establishment a politické a ekonomické elity jak tehdejší, tak ty soudobé (něco mi říká, že Bleasdale Thatcherce nefandil - což ho samozřejmě šlechtí). ...A celé je to jeden velký herecký koncert (především, ale nejen McGannův).

Ninja Faktor dělá velmi hezká těla (soutěžícím; já při jeho sledování bohužel spíš utěšeně kynu)...:-]

"Začneme samozřejmě tím, že si zapálíme pánev," aneb jedno z mých největších televizních guilty pleasures. Gastrožumpa to sice je, ale Jirkova "postmoderní jakože kuchyně" v kombinaci s jeho verbální i manuální neohrabaností jsou tak nějak zhovadile zábavné. A že vařit se podle toho ne vždy dá? Na to sere pes, já se učím vařit od táty - a z babiččiny kuchařky...;-p