Poslední recenze (240)
Moonlight (2016)
Strašně moc jsem chtěla dát ty hvězdy alespoň čtyři, ale nejde to. Prostřední životní etapa už tady byla zfilmovaná X-krát a vysloveně nudila, epizody matka versus syn spadly, trochu smutně, do nutného (a očekávaného) aktu usmíření a celková výstavba děje působila místy lehce nelogicky. Pokud chtěl Jenkins vykreslit portrét Chirona, možná by nebylo od věci dostat se mu trochu hlouběji pod kůži, za stereotypní zobrazení matka x syn a šikana ve škole, které postavu až nepříjemně zplošťovaly. Prostě tak, jak se mu to dařilo v kapitole jedna a tři – tam za Chirona nemluvily situace, ale on sám, ať už slovy, nebo jen pohledy.
Kosmo (2016) (seriál)
Baldýnský to asi neví, ale kromě hloupých ženských, naivních ženských, prsatých ženských, ženských, co se svlíknou před každým, a ženských, co vaří knedlo, zelo, vepřo, existují ještě ženské, co by mu rády řekly, že je šovinistické prase. Tak, a teď k tomu ostatnímu: satiru to vidělo z okna Kuřípu, skupinka kosmonautů "fungovala" jen v posledním dílu a natáčet seriál, ve kterém se sebelituje a sebemrská český národ, je spíš smutný, než zábavný.
Dánská dívka (2015)
Jak řekl Walt Heyer, tak nějak se to zaseklo na tom "líbivém", médii zpropagovaném obrázku transgender problematiky (jsem X/Y uvězněný/á v X/Y těle) a dál to nezašlo. Sledovat přerod Einara (docela komplexní postavy) v Lili (v naprosto plochou postavu deklamující výroky jako z ukázkových transgender článků namířených na hetero-obecenstvo) bez jakýchkoliv vodítek je sice chválihodný počin (jedeme podle deníků Lili, která taky neměla tušení, co se to s ní sakra děje a které taky nikdo nevysvětlil, čím vším si vlastně prochází), ovšem na plátně v dnešní době vůbec nefunguje a svým způsobem děsí svým zpátečnickým dojmem. Film totiž i přes to, že reflektuje všechny možné psychické problémy – od narcistické poruchy, deprese, obsese až po sebevražedné sklony – končí oním médii vyžadovaným „radostným“ přerodem Einera v Lili a od poloviny filmu naprosto opomíjí jakékoliv hlubší vykreslení postav a jejich pocitů. Lili je sebestředná, narcistická, bezohledná transgeder žena, která se utápí sama v sobě. Gerda chce zpátky svého manžela. Hans chce Gerdu. Titulky. Vyhoďte prosím obaly od popcornu do koše, který se nachází u dveří sálu.
Poslední deníček (9)
Dodatečná festivalová otázka: volná místa v sále
Nechtěla jsem tohle téma vytahovat zrovna v poslední den festivalu, ale včerejšek mě utvrdil v tom, že se z toho musím vykecat. Tak tedy: boj o sedačky (především ve velkém sále) je něco, co přidává stresu, nikoliv atmosféře festivalu. Jak jsem minulý rok byla zaujatá proti akci na LFŠ ve stylu "sesedněte se doprostřed, zagestikulujte, jestli máte vedle sebe volno a hlavně: nesmíte nikomu držet místo taškou, bundou či teniskou", tak se k obdobnému řešení nyní přikláním i v rámci Varů. Ačkoliv - stejně se vždycky najde někdo, kdo to dodržovat prostě nebude. Jako včera, kdy jsem celý den trávila na projekcích ve velkém sále Thermalu. Za námi seděla slečna, která vedle sebe měla dvě volná místa. Ebenův sexy hlas oznámil, že nyní mohou lidé bez vstupenek obsadit volná místa, na místo vedle slečny se tedy vrhla další slečna, hodila na sedačku sako a zeptala se, zda by jí místo nepohlídala, protože ona ještě musí na záchod. Dobrá, kývala slečna hlavou. Za další dvě minuty dokvačil ke stejným sedačkám pár, který slečně oznámil, ať sako laskavě odklidí z jejich sedaček, protože ONI mají na tato místa vstupenky. Marně slečna argumentovala pěti minutami, vyhlášeným heslem "urvi si sedačku, už můžeš", či stejným popiskem na vstupence. Madam měla "hodinky Armani seřízené podle českého rozhlasu", a proto "jí ukazovaly čas přesně a ještě to nebylo pět minut", krom toho "neslyšela žádný gong ani hlášení" (které všichni ostatní slyšeli, což je záhada). Kolosální hádka bavila celé čtyři řady nad rozzuřenou dvojicí i čtyři řady níž, slečna vedle dvojice už se až tak nebavila, to samé se dá říct o slečně, co se vrátila z WC. Co na to říct? Chtělo by to dodržovat pár zásad:
1) když máte vstupenku, choďte do sálu včas (ano, na dámských WC jsou vždycky zpropadené fronty, c'est la vie)
2) když přijdete pozdě, nehádejte se o "svá" místa, už prostě nejsou vaše (ano, život je krutý)
3) když máte tlupu kamarádů, kteří si ale ještě venku kupují cukrovou vatu, kafe, zmrzlinu, pobíhají kolem Thermalu, aby sehnali nejlevnější bagetu, nebo se zasekli někde v půlce cesty na pokecu s dalšími kamarády, hlídejte si jim klidně místa, ale viditelně: dejte na ty zpropadené sedačky tašky, zimní kabáty, omotejte je šálama a nasaďte jim čepice, prostě ať je to vidět - víte, jak je otravné, když se proderete do středu řady, jen abyste slyšeli "ale já tady držím místo Pepíkovi a Aničce"? Já vám kašlu na Pepíka a Aničku! Pokud mi Ebenův sexy hlas řekl, že mám zabrat volná místa, a já se proderu k očividně volným místům, tak už se nehodlám drát jinam (dost pravděpodobné je i to, že zatímco se deru dál, zabere někdo ty zbylé sedačky, které by připadaly v úvahu, pokud bych se nezdržela snahou zabrat místa Pepíčka a Aničky).
A jako bonus: nikomu se nesnažte vnutit, že máte hodinky Armani, podle kterých by se měl točit celý svět. Všichni na to kašlou. Hlavně já.
autor fota: Film Servis Festival Karlovy Vary