Matty

Groteska s tempem, při němž by se zadýchal i dnešní Bond. Můj nejoblíbenější Keaton. 95%

A přece (se) točí! 95%

Nejprostší a přitom tak důmyslný film o tom nejdůležitějším a přitom tak opomíjeném.

„Spasím je všecky!“ Narušená doba přeje narušeným myslím. Herzův psychologický horor je možná ještě působivější než Fuksova předloha, která mohla být doplněna o nové motivy i díky úzké (a dva roky trvající) spolupráci režiséra a autora předlohy na scénáři. Finální podobu filmu s nimi od začátku utvářel i kameraman Stanislav Milota, což vysvětluje vzácnou semknutost obrazové a literární složky nebo plynulost asociativních přechodů mezi scénami, kdy děj či proslov začínající v jedné scéně často nerušeně (jako nepřerušovaný tok slov) pokračuje ve scéně další, odehrávající se v jiném místě a čase, případně se také změní adresát pronášených slov (někdy je těžké odlišit, zda Kopfrkingl mluví sám k sobě či k jiné postavě). ___ Absolutní kontrola nad prostorem a časem a později také nad životy vedlejších postav (které si od začátku „přivlastňuje“ tím, že pro ně vymýšlí jiná jména) tím pádem náleží Kopfrkinglovi, jehož vyšinutou mysl nikdy neopouštíme. Protagonistovo zkreslené vnímání reality je patrné od prologu v ZOO, v němž vidí své děti zavřené v kleci pro divou zvěř (podobně pohlíží na ostatní zaměstnance krematoria, vyjma Dvořáka a Podzimkové nositele zvířecích příjmení: Fenek, Zajíc, Beran, Vrána). Vyhrocená subjektivita se během filmu projevuje množstvím velkých detailů odpovídajících fetišům hlavního hrdiny (ústa, ženské zátylky), náhlými prostřihy (např. do Kopfrkinglovy oblíbené, stejně jako on spořádané a čisté koupelny), sugestivních záběrů širokoúhlými objektivy s velkou hloubkou ostrosti nebo „rybím okem“ (předzvěstí tohoto deformovaného vidění skutečnosti je odraz rodiny ve vypouklém zrcadle na samém začátku filmu), švankmajerovským zesílením zvukových efektů, rapidmontáží těkající po různých objektech Kopfrkinglova zájmu (smuteční rámečky pro zákon o kremaci, Fenkova sbírka motýlů, fotografie árijských krásek), hudbou rozeznívající se v momentech Kopfrkinglova (sexuálního) vzrušení při řešení záležitostí kremačního charakteru. ___ Za nejobjektivnější lze považovat úvodní titulky s „roztrhávanými“ obličeji, předjímající rozdvojení Kopfrkinglovy osobnosti, založené od začátku na řadě rozporů: Čech s německým jménem, asexuální domácí prostředí x navštěvování bordelu, kde Kopfrkinglovu oblíbenou prostitutku hraje stejně jako jeho manželku Vlasta Chramostová... s Kopfrkinglovou nelidskou, třebaže jen zdánlivou vyrovnaností - viz např. kompulzivní potřeba česat druhým, mrtvým i živým, vlasy, stále obtížněji skrývaná fascinace sexem a násilím, zvyšující se neklid (a s ním i tempo vyprávění - viz uspěchaná snaha zabít Zinu) - pak kontrastuje neurotický manželský pár ztvárněný Menšíkem a Myslíkovou, nejnápadněji svými komickými výstupy narušující vážnost film, jehož humor je jinak mnohem decentnější (oba dva navíc společně s tajuplnou dívkou v černém a některými opakujícími se replikami, jmény a gesty zajišťují pravidelný rytmus vyprávění). S Kopfrkinglovým kultivovaným, jazykově vytříbeným projevem v neměnném rytmu, pak ostře kontrastuje stupňující se zvrácenost jeho myšlenek. ___ Psychologická studie člověka, který v nacistické ideologii najde podloží pro svou fascinaci smrtí a reinkarnací, patří k nejděsivějším československým filmům také zásluhou natáčení ve skutečných krematoriích (jejichž provoz nebyl zcela přerušen), kongeniální hudby Zdeňka Lišky a minuciózního herectví Rudolfa Hrušínského coby velkého přítele žehu a jednoho z typických maloměšťáků, jejichž sebezahleděnost, úslužnost a omezenost přispěly k nástupu a udržení nacismu (ne náhodou Kopfkinglův proslov na manželčině pohřbu, tedy poté, co definitivně ztratí kontakt s realitou, připomíná projevy Hitlera). Vzdor množství brutálních mordů, k nimž v závěru filmu dojde, je Spalovač mrtvol zároveň mrazivě vtipným filmem. Jak psali dobové kritiky, „smích se mísí s pocitem nevolnosti“, „satirický obsah pozvolna houstne do polohy groteskně sešklebeného hororu.“ ___ Spalovače můžeme vztahovat k době, kdy se odehrává, případně k době, kdy byl natočen (srpen 1968), vzhledem k omezení vyprávění na hledisko jednoho člověka, kterému širší souvislosti unikají, ovšem vypovídá především o nadčasovosti zla, které se vzhledem ke své banální podstatě (a Kopfrkingl skutečně je banální člověk) může objevit ve kterékoliv době (viz také „Peklo“ z Boschovy Zahrady pozemských rozkoší v předposlední scéně filmu). Film, který nepřestane být aktuální a nad jehož genialitou nepřestanu žasnout. 100% Zajímavé komentáře: sportovec, Nick Tow, Marthos, NinadeL, dcierny, Offret, see_sawandrew , maarr, Jankyč

„Co teda jako bude, he?“ To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný strašný nemoci, kterou mě ti soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plného ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě! 100% Zajímavé komentáře: Eodeon, Pacco, Ony, Tayen, Baudelaire, MacGyver

Iniciační dílo pro ty, kdo Juráčka zatím přečteného nemají, neocenitelný klenot pro diváky, kteří ve světě jeho deníků pár měsíců strávili. Kombinace hraných a dokumentárních záběrů vyvolává pocit, že sledujeme autentické vzpomínky, respektive rodinný film (čemu přispívá i obsazení jeho syna do hlavní role). Film natáčený v určité době a v určité náladě, jejímuž navozování vydatně pomáhá hudební stopa s opakujícími se motivy a potenciálem zaklít vás do stejně neutěšivého, snově reálného prostoru, v němž byly deníky psány. Čtené slovo nabourává pro rodinné filmy příznačnou idyličnost zachycených obrazů, poskytuje k nim korekční komentář, prozrazuje, co se skrývalo za neškodným zevnějškem. Ne všechny hrané záběry svým charakterem na druhou stranu odpovídají rodinnému filmu a nabízí se rovněž otázka, kdo materiál pořídil, pokud před kamerou vidíme všechny členy rodiny - jde tedy spíše o Juráčkovy oživené vzpomínky, jimž byl coby nejadekvátnější přiřknut právě formát amatérského filmu. Vzhledem ke komplikované, totálně nezařaditelné povaze Pavla Juráčka považuji za Šulíkův mimořádný úspěch už to, že dokázal výjimečnost této Osobnosti nové vlny (a české kultury vůbec) alespoň nastínit. K lepšímu pochopení sáhněte po monumentálním Deníku. Pak se k dokumentu vraťte a žasněte dvakrát tolik. Mi naskočila husí kůže po prvních slovech. Tak výstižných, nezjednodušujících a smutkem prodchnutých, jako většina toho, co Juráček napsal. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, Nick Tow, vypravěč

Průzračně čistý film. Na konci jsem oněměl. 100% Zajímavé komentáře: Jossie, kiddo, Radko, Martyr, wipeout

Dvě a půl hodiny cinefilních her a hrátek. Úžasné je, že pravidla valné části z nich pochopí i necinefilové. Apendix: Po dalším zhlédnutí nejen nejlepší Tarantinův film, ale ze všech hraných filmů vzniklých za posledních cca 20 let také ten, jehož sledování jsem si nejvíc užíval. 100% Zajímavé komentáře: Renton, movie, Eddard, FlyBoy, El Loco, Theatis, marvan, keoma26

Filmový ekvivalent světla v temnotě.

Muži v řetězech. Tak zábavné, jak jen film o bandě psychopatů, kteří se nahánějí pouští, může být. V největší zradě Šíleného Maxe zároveň spočívá jeho hlavní síla. Titulní hrdina je přinejmenším polovinu filmu zpacifikovanou a zpasivněnou vedlejší postavou, která příběh sice svými slovy uvede, ale rozhodně neovlivňuje jeho směr (oproti dvojce není rozsah vyprávění zdaleka tak úzce vázán na Maxe - o jedné z jeho akcí jsme naopak „drze" zpraveni jen velkým výbuchem kdesi v dáli). Za volantem sedí, v doslovném i přeneseném významu, ženy. Krásné, spoře oděné (jako většina postav, takže bych film neosočoval z dvojího standardu), ale nemilosrdné, jde-li o muže, kteří jsou automaticky – a z větší části oprávněně – vnímáni jako hrozba. Výjimku nepředstavuje Max, který by ani nemusel mít na tváři masku a na rukou řetězy, aby byl jej někdo zaměnil za zvíře ovládané pudy. Zatímco jeho cíl shrnuje od začátku do konce jedno slovo („přežít“) a Miller zapojuje maximum stylistických prostředků, abychom jeho přežívání prožívali na vlastní kůži („úlevné" utnutí hudby). Motivace divoženek mají oproti tomu větší hloubku a vybízejí k mnoha otázkám, jež si u akčních blockbusterů zpravidla nekladete. ___ Všichni muži ve filmu jsou do jisté míry posedlí fyzickou sílou, destrukcí a dominancí. Dominancí nad ženami i nad svými stroji, které je očividně dostávají do rauše stejně účinně jako čerstvá krev. Zbožštění a fetišizace výkonných vysokooktanových mašin, s nimiž by jejich řidiči nejraději splynuli (přestříkání úst sprejem na disky kol) jsou místy tlačeny za hranu té nejujetější komiksové stylizace (stejně jako jména postav, mezi nimiž chyběli už jen Poblijus Tupus a Pyjus Čůrus), která se trochu rozchází s realistickým základem zobrazovaného světa a syrovou brutalitou násilí. Film je někdy trochu víc a jindy trochu míň přepálenou operou na čtyřech kolech, s masivními explozemi a souboji s motorovými pilami namísto árií. Stejně jako byly operami svého druhu Leoneho spaghetti westerny. Srovnatelně intenzivní dojem nepřerušované akce, která vám dává čas sotva na vydechnutí, jsem měl posledně u jihokorejského pseudo-spaghetti westernu Hodný, zlý a divný (Šílený Max by pro své tempo a šílené nápady zasloužil podtitul Hodně zlý a divný). ___ Ženy na druhé straně v návaznosti na myšlenky ekofeminismu zosobňují péči, tvoření a snahu obnovit vazbu člověka k přírodě (v jednom z kritických okamžiků jim životy zachrání strom). Nechtějí měnit pravidla stávajícího světa, ale vybudovat (nebo možná lépe „nechat vzklíčit“) svět nový, založený namísto válčení, kontroly a kořistění na ochraně, spolupráci a starostlivosti. Jejich největším bohatstvím nejsou zbraně ani benzin, ale semena rostlin. Film není v hájení alternativního životního principu militantně radikální – namísto úplné odluky od mužů navrhuje jako řešení částečnou syntézu –, ale stejně to chtělo pořádnou kuráž, udělat z návratu velkého akčního hrdiny pekelně divokou feministickou jízdu. (Nebýt obraz nemile tmavý, o 3D bych vyjma jednoho záběru ani nevěděl.) Apendix: Věřím, že analytičtější text o střihu dokonale rytmizovaných akčních scén a využívání postav jako orientátorů, díky nimž je akční běsnění navzdory skokům přes osu stále bezproblémově přehledné, sepíše někdo povolanější. Rozšířená verze komentáře zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, JFL, Madsbender, ORIN, Arbiter, Havenohome, ScarPoul, rikitiki, Triple H

Humor převážně konverzační, suchý, lehce absurdní, místy černý. Bernard je prvotřídní flákač bez špetky ambicí, dvakrát se nepřetrhne, aby vyšel svým zákazníkům vstříc, sžil se s nepořádkem svého doupěte a je v pohodě. Manny – připomínající lidem s několika promile v krvi Ježíše – se od Bernarda povahově příliš neliší, akorát je ještě větším podivínem. A Fran, holka odvedle, občas přiběhne, pochlubí se novým trapasem, a zase zmizí. Tahle trojka zajišťuje seriálu nejjistější přísun humoru právě tím, jak jsou v pohodě. Až se občas divíte, že nic nehulí. Pro páteční noc zcela ideální pořad a to se ani nemusíte vrátit z flámu, abyste se zasmáli. Mnohé epizody jsou nadmíru koukatelné i napodruhé a některé (spíše nechtěné) vymoženosti Bernarda a Mannyho by stály za vyzkoušení (třeba to pěstování hub ve vlasech je velmi praktické). 90%

"Listen carefully" The Wire naplno využívá možnosti seriálové formátu vyprávět příběhy, které pro svou komplexitu mohou být srovnávány s klasickými díly literárního realismu (Dostojevskij, Zola). Realismus, daný pozornosti věnovanou detailům legálních i ilegálních činností (mezi nimiž nevede zřetelná hranice), má přednost před tím, aby seriál plynule šlapal a držel diváka v neustálém napětí. Tvůrci si naopak si mnohokrát dovolí zvolnit tempo a věnovat zvýšenou pozornost zdánlivě marginálním skutečnostem, které však v širším kontextu mohou být klíčový význam pro životy autenticky nedokonalých postav (které nezapadají do známých typových škatulek). Zohlednění komplikované sítě vztahů, kde téměř vše viděné souvisí s něčím/někým jiným a jednotlivé úrovně (svět zločinců, policistů, politiků) se neustále prolínají, nám brání ve zjednodušeném vnímání např. policejního vyšetřování, které kromě akčních konfrontací se zločinci zahrnuje taky hromadu papírování, všelijaké kličky, využívání známosti, uplácení apod. Boj se zločinem je ukázán jako běh na dlouhou trať, v němž jsou často rozhodující maličkosti, ne heroické skutky. Nejistá cesta ke spravedlnosti vede skrze byrokratické bludiště i spleť antipatií a sympatií. Kriminalisté se musí hodně snažit, aby se nedostali do konfliktu se zájmy mocnějších. Od odhalení pachatele nikdy nevede přímá cesta k jeho dopadení. Ve hře je tolik protichůdných sil, že zločin nakonec nemusí být vůbec potrestán, což je stejně deziluzivní a pravdivé jako celá procedurální rovina seriálu. Kriminalistická práce v The Wire je v zásadě realistická díky tomu, co by hollywoodští producenti mohli považovat za komerční sebevraždu – díky pomalosti, složitosti a neustále přítomné nejistotě, že vyšetřování k něčemu povede. Fakt, že téměř každý krok je nahlížen v širším kontextu společenském, politické nebo ekonomické, také tvůrcům brání sahat po zjednodušujících vyprávěcích kličkách a usnadňovat si práci. Díky odmítání tradičních vyprávěcích schémat nemůžeme kalkulovat s tím, že se určitá postava zachová určitým způsobem, že některé postavy zaručeně přežijí do další série. Seriál je tak příjemně nepředvídatelný a dokáže i v silné konkurenci kriminálek neustále něčím překvapovat. 100% Zajímavé komentáře: Isherwood, viperblade, Ai.ma

Neskutečně nahláškovaná kombinace Kanclu a Jistě, pane ministře, která se od obou těchto britcomů liší především obrovským množstvím vulgarismů. Jednotlivé epizody mají podobu nervně nasnímaných smrští smrtících replik, jež ke škodě tuzemského diváka vyžadují slušný přehled o britské politice a popkultuře (což se jinak znamenité české titulky poslední série snaží poněkud nešikovně řešit využíváním ekvivalentních českých osobností). Nápaditě ultrasprosté nadávky společně s víceméně reálným základem zobrazovaných situací posilují dojem, že jsme svědky „práce“ opravdových vládních úředníků, nad nimiž jako král všech mamrdů drží bič (v jedné, a krabici cukru v druhé ruce) Malcolm Tucker, podobně ultimativní hovado jako David Brent. Oproti Brentovi lze ale snáz pochopit, proč svým chováním ostatním způsobuje zhruba stejnou slast jako penetrace pohrabáčem. Ve vysoké politice měkkoty zkrátka dlouho nevydrží. 90%

Televizní seriál napsaný a natočený se stejnou svědomitostí, s jakou Walt vaří Blue Sky. Následující výběr ze SPOILERoidních poznámek, které jsem si zapisoval během všech pěti sérií nechce být komplexní analýzou, ale rozborem několika dílčích oblastí seriálu alespoň částečně rozkrýt, v čem tkví jedinečnost Gilliganova počinu. ___ Vývoj vyprávění se po celý čas zdá být určován Heisenbergovým principem nejistoty. Přes předpokládaný směr vývoje (z oběti vnějších okolností v manipulující monstrum) nelze dopředu odhadnout, kdy se co podělá a kdo prodělá jakou charakterovou proměnu. Breaking Bad nevychází vstříc diváckým očekáváním tím, že odmítá zažitá vyprávěcí schémata. Znejišťuje nás svým úsilím o větší pravděpodobnost probíhajícího dění, vytvářením dojmu, že může dojít téměř k čemukoli. Od vytváření vlastních hypotéz však neodhadnutelný vývoj neodrazuje. Seriál nás „předsunutými“ scénami v prologu naopak sám pobízí k aktivnímu zasazování viděného do celku vyprávění. Napětí není čerpáno jenom z divácké nejistoty, k čemu dojde, ale naopak také z vědomí toho, co která postava ví, nebo neví. Tvůrci pracují s několika ohnisky vyprávění, staví proti sobě protichůdné zájmy postav, které musí často čelit rizikům přicházejícím z různých sfér (užší a širší rodina, instituce, podsvětí). Proměna vnímání postav je vázána na to, co o nich víme, nakolik si jich vážíme a kolik mravních deliktů jim jsme ochotni odpustit. Fascinující je sledovat nesamoúčelné „špinění“ hrdinů. V posledních sériích byste těžko hledali postavu bez viny. Zvyšující se sázky postavy nutí přemýšlet více dopředu, čím se z nich stávají lepší hráči. Sebe-stylizace a přetvářka nejdou k duhu zejména Jessemu, který možná představuje nejslabšího hráče, ale také figurou, na kterou je v poslední epizodě vázán nejsilnější katarzní efekt. ___ Skutečným soupeřem většiny postav je jejich vlastní potenciál, který buď nedokáží naplnit (vinou svou i systému, který je opakovaně zrazuje), nebo jej naplní za neadekvátní cenu. Hrdiny vyprávění sjednocuje také jejich nejednoznačnost. Každý může vystoupit ze své role, ať již přijaté dobrovolně nebo pod tlakem okolí. Neboť nic není fixní a libovolné rozhodnutí libovolné postavy jsme nuceni posuzovat v kontextu jejího předchozího jednání, lze pochybovat také o Waltově přiznání v poslední epizodě, že rodina byla pouhou zástěrkou pro jeho zločineckou dráhu (na kterou se tudíž vydal ze sobeckých pohnutek, ne kvůli zajištění ženy a syna). Skutečně nebylo zpočátku jeho motivací něco jiného než moc a peníze? V přehodnocování názoru na postavy nám pomáhá využívání paralel (Hank náhradním otcem Walta Juniora, Walt náhradním otcem Jesseho), které nás vede ke vnímání podobných situací v odlišných kontextech a poukazuje na některá klíčová témata seriálu. ___ Kariérou drogového bosse si Walt ventiluje svou agresi nastřádanou z mnoha zdrojů. Neobstál jako živitel rodiny, očekávání nenaplnil ani jako otcovská autorita (syn získává rady, jak být mužem, od Hanka). Svým druhým životem si navíc kompenzuje selhání vlastního těla. Vydělává si mimo systém také proto, že z něj byl vinou své nemoci vyloučen. Neboť jako člověk s rakovinou značí smrt („jiné“), je společností odmítán. Vaření perníku mu umožňuje zvítězit nad náhradními otcovskými a manželskými figurami a zužitkovat svůj výjimečný intelekt alespoň mimo oficiální struktury. Dlouho ho neopouští víra v tradiční, resp. povinný rodinný model. Teprve ve finále, ničím nespoutáván, všemocný a všehoschopný, může dát plný průchod svému potenciálu, bezezbytku se proměnit v člověka, kterým mu možná od začátku bylo předurčeno se stát.____ Mimořádné tematické rozpětí seriálů dělá z Breaking Bad vděčný materiál pro sociologické studie o úzkostech soudobé Ameriky (drogy, peníze, smrtelná nemoc, neúčinný systém sociálního zabezpečení). Kdo chce prorazit, nemůže ctít zákon a věčně okolo sebe ze stovek drobných lží budovat fasádu slušného občana. Seriál mnohokrát relativizuje oddělení „velkých“ lží s širokým dosahem od malých rodinných lží. Podstatou obojího je pokrytectví. Namísto toho, aby se učili větší otevřenosti, jsou hrdinové čím dál obratnější v konstruování náhradních světů a vymýšlení smyšlených příběhů (Walt jako gambler). Jak ale všichni postupně zjistí, skutečné drama se ale odehrává za těmito papundeklovými kulisami. Je fascinující sledovat, jak scenáristé postavy provádějí víceúrovňovou sítí lží, jak nakládají s jejich různou informovaností o existenci určitých světů a jeho domnělých obyvatel (rodina, podsvětí, práce jsou nejprve výrazněji odlišené také výtvarně, ale postupně všechny „ztemní“ do stejné barevné palety). ___ Nesmírně vděčný je Breaking Bad také z hlediska stylu, který se proměňuje nejenom v rámci epizod, ale i jednotlivých scén (rekontextualizací a/nebo odhalením nové informace jsme navedeni k tomu, abychom scénu vnímali z jiné perspektivy). S grafickou návazností záběrů, rozehráváním akce ve více plánech nebo vytvářením významů pozicí a pohybem kamery si tvůrci vyhráli mnohem více než lecjaký hollywoodský nádeník, disponující stonásobně větším rozpočtem. Scorsesem nadopované střihové koláže bych si dokázal pouštět do zblbnutí, emblematický prostor Nového Mexika už léta nebyl využit k tak strhujícímu oprášení klasických westernových motivů (přepadení vlaku) a poslední epizoda může úrovní režie směle konkurovat některému z lepších Hitchcockových thrillerů. Je toho hodně, co by se dalo ještě napsat, ale tón by zůstal stejně oslavný. V Breaking Bad totiž obsahuje tolik pozitivního, že považuji za malicherné zmiňovat těch pár drobných nedostatků. Nestává se často, aby vám nějaký seriál umožnil být prakticky nekritický. Díky za to! 100% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Radek99, Toj, pleonasmus

Hořce komediální série o čtyřech newyorských dvacátnicích, které si snaží najít práci, udržet vztah a zachovat duševní zdraví, je mnohem víc než jen zemitější verzí Sexu ve městě. Neuhýbavá generační výpověď vytěžuje estetiku a doříkává témata řady amerických indie filmů (nejen od Dunhamové). Girls ukazují, že důraz kladený na autenticitu výpovědi (jako v Louiem) nemusí být nutně vykoupen rezignací na obrazovou eleganci (jako v Louiem). ___ Seriál od prvních epizod upoutá pozornost jednoduchým, ale koherentním stylem s promyšleně komponovanými záběry, obezřetným využíváním detailů a nájezdů na tváře postav (vyprávění je převážně subjektivní, zpravidla vázané na hledisko některé z hrdinek, jejichž svět tím pádem prakticky neopouštíme), dokumentaristickým vytěžováním reálných (nejen) newyorských lokací a subverzivním užíváním žánrových konvencí. ___ Proti konvencím jde seriál i v reprezentaci žen. Nejsou to chodící stereotypy definované svou rolí přítelkyně, matky či manželky. Zosobňují to, čeho se ženám v zábavním průmyslu stále v dostatečné míře nedostává – komplexitu a různorodost. Občas činí hloupá rozhodnutí, chovají se sobecky, trpí různými neurózami. Zároveň jsou ironické, drzé, intelektuálně zvídavé a velmi sebevědomé. ___ Sázka na opravdovost se vzhledem k neochotě autorky dělat kvůli svým postavám dramaturgické ústupky neprojevuje pouze plasticitou charakterů a přesvědčivým vykreslením prostředí, ale i formální rozvolněností. Epizody, zpravidla vytěžující jedno prostředí nebo jeden motiv, nefungují jako semknuté skeče s postupnou gradací a výstižnou pointou. Často končí do prázdna. Namísto prudkých zvratů pracují s náznaky a jemnými posuny v charakterovém vývoji hrdinek. ___ S každou další řadou je zároveň znát, že Dunhamová jako režisérka zraje a více svůj rukopis uzpůsobuje současné televizní produkci. Ani obroušení ostrých hran ale Girls neproměnilo v seriál, který by se svým narcistními postavami soucítil a obhajoval jejich krátkozrakou nekritičnost. Brutální upřímnost seriálu naopak začala plnit zjevnější účel. Nejde již tak často o upřímnost pro upřímnost samu, ale o upřímnost sloužící příběhu a vývoji postav. ___ Uvědomuji si, že Girls jsou výrazně generační záležitostí a sám budu za pár let řešit něco jiného než přátelství a nepřátelství, důvěru a sebedůvěru, kariéru a sebevzdělávání, ale momentálně je považuji za nejužitečnější trenažér pro životní situace, které vás mohou potkat po vysoké. Svými pronikavými postřehy o vztazích na jedné straně nepříjemně pravdivý, na druhé neuvěřitelně vtipný. Pro holky i pro kluky. Pro ty, kdo s někým chodí i pro ty, kdo by s někým chodit chtěli. Po životě samotném jsou pro mne Girls v současnosti hned druhou nejlepší školou života. Podrobněji zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, novoten, Brygmi, Havenohome, erased, Remedy

Popfeministická seriálová „bra-mance“, tematizující s nenapodobitelnou střeleností „ženské problémy“, o nichž se na veřejnosti stále moc nemluví. Broad City přes své zdání neškodné zábavy poměrně odvážně mění obecnou představu o tom, jak by měly ženy vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat. ___ Oproti Girls není seriál založen na antagonismu hrdinek a myšlence, ale naopak na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má poměrně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, dobře zvládnout gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného. Provázanost jednotlivých skečů ale rozhodně není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat. ___ Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o úroveň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ ___ Určujícím existenčním principem Abbi a Ilany je, stejně jako pro Mirandu Hart, hra. Hra nikoliv jako kratochvíle. Hra jako cíl. Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém a požadavku na všestrannou dokonalost se podřídit nesnaží. Vše, co dělají, je pro ně o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. ___ Kulometnou slovní kadencí, neutuchající energií a samozřejmostí, s jakou si podmaňují okolní prostor, připomínají Abbi a Ilana hrdinky screwball komedií. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže. Více zde.

„Man fucks woman. Man subject. Woman object. That’s fine for you. Woman fucks man. Woman subject. Man object. That’s not so comfortable for you, is it.“ Britská sestra Sagy Norén se ocitá ve světě mužů, kteří milují ženy… jenomže velmi nezdravým způsobem. Komplexní ženské postavy nejsou ve filmech ani seriálech, zvlášť těch kriminálních, stále něčím tak standardním, abych z The Fall nebyl nadšen už jen kvůli Stelle Gibson. Způsob, jakým si Gillian Anderson při modelování výjimečně inteligentní profesionálky s analytickou myslí a pevnými morálními zásadami dává záležet na každém nonverbálním sdělení, je fascinující. Díky mnohovýznamovosti jejích zdánlivě netečných pohledů nám Stella přes její chladnost není lhostejná. Současně ale nikdy neprojeví tolik empatie, aby zcela negovala paralely mezi ní a Paulem, na nichž je založena dynamika vyprávění. Oba dva nacházejí uspokojení v bezchybně odvedené práci, oba dva jsou až fanaticky oddáni určitému poslání, oba dva jsou predátoři (ačkoli závěr první série naznačuje, že z jednoho z nich by se příště mohla stát kořist). K hledání podobností mezi nepolapitelným vrahem a dobrým detektivem jsme kromě dialogů o zdvojených osobnostech vedeni paralelní montáží jeho a jejích úkonů, prováděných se stejnou precizností a možná i z podobných psychických pohnutek (vypořádávání se s minulostí). Vytváření tematických, motivických i kompozičních pojítek mezi liniemi Stelly a Paula, v jejichž pozadí stojí zásadní otázka „KDY se konečně střenou?“, přispívá k mrazivému pocitu, že vrah je minimálně implicitně neustále přítomen. Toto nepolevující zlé tušení, namísto vyloženě hororových scén (jako v Lutherovi) je hlavní pojistkou proti ochabnutí divácké pozornosti. Postavy totiž rozhodně tráví víc času rozebíráním svých chyb než zdárným řešením situací a radost z většiny posunů ve vyšetřování je navíc kalena prostřihy na další páchaný zločin. Jeden krok vpřed, dva vzad. Podrobněji zde. 90%

„You had the female response which was to go nuclear and try to destroy our family. I'm having the masculine response, which is to bury the pain and jerk off in the basement rather than touch you.“ Po třech sériích stále jeden z nejvtipnějších, nejkousavějších a nejpravdivějších seriálů o moderních vztazích, stejnou měrou zohledňující mužské i ženské hledisko. Skvěle napsané postavy, situace odpozorované ze života, neskutečná kadence hlášek, které si budete chtít zapsat. Jestli vás zajímá, co obnáší vážná známost a rodinný život, pusťte si to, ať víte, do čeho jdete.

I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde.

12 dvojic, 5 kontinentů, jeden cíl, jeden milion dolarů. Adrenalinová akční jízda napříč celým světem, zatím žádná reality show mě nedokázala tolik vtáhnout.