castor

Nestandardní tragikomedie ze současnosti, kritizující citovou pustinu středostavovské rodiny, osciluje mezi parodií, satirou a realismem. Silné tragické okamžiky se střídají s čirou komikou. Mendesova invenční režie, ve které jsou cítit silné divadelní kořeny, velmi obratně kritizuje typická americká témata. Témata, ve které Američané trvale věří a které věrně ctí, jsou neměnné a nedotknutelné. Jejich velký „americký sen“ ale v rukou britského debutanta znovu pociťuje citelné trhliny. Ukazuje tak po svém některá zásadní témata, především pak americkou posedlost po úspěchu, která dokáže zničit „všechno lidské“. Ale i řadu dalších. Nenávist. Jane svoji matku nenávidí z jejího načrtnutého, do strany nevybočujícího života, otce z jeho pasivity a chování v přítomnosti její kamarádky. Mendes nám zároveň naznačuje, že si dříve byli blízcí a obnovení tohoto vztahu je nyní jeden z Lesterových „nových“ cílů. Homosexualita. Otec, milující svého jediného syna, je schopný jej okamžitě zavrhnout kvůli jeho možné homosexualitě. Úpadek rodinného života. V případě obou rodin. Carolyn se snaží urovnat vztah mezi dcerou a manželem a o to víc propast prohlubuje. Lež. Ze strany Rickyho k vlastnímu otci (ohledně drog), ze strany Angely, která se snaží upoutat veškerou pozornost i za cenu lhaní. Ambice. Nekontrolovatelná honba za úspěchem a zároveň i s chamtivostí. Naprogramované přání, které má většina z našich hrdinů. Závist. Ta je pro změnu vyjádřením touhy lidského ega být tím, čím není. Závist také přiživuje nepřátelství (Angela v závěru může závidět Jane, byť celý film fungoval naopak. I Carolyn pociťuje ke svému vzoru Buddymu závist). Neschopnost komunikace. Ta vede k tomu, že dochází k tragickým nedorozuměním. Nejsmutnější na tom z pohledu postav může být fakt, že všichni do jednoho rozprašují své nepravdy, promlouvají k nám opravdově a jejich pravdivá vyznání pomáhají k odstranění masek, které je tak dlouho tížily. Odcizenost. Pocit, že žijeme životy, nad nimiž nemáme absolutní kontrolu, a veškeré snahy omezit náhodnost výsledků našeho počínání vedou k ještě větším katastrofám. I na pošesté absolutních 100%.

Srdeční záležitost. Je to již bezmála deset let, co jsem se nechal poprvé strhnout znamenitým počinem o svazujícím břemenu geniality. Neřešitelná matematická rovnice na chodbě prestižní univerzity, postava hrbící se nad smetákem. Outsider s geniálním mozkem, uvězněný ve vlastní slabosti, rváč bez ambicí, který musí konečně doběhnout vlastní život. Osvěžující silný příběh, absentující na poli sentimentu, převyšující svými dialogy drtivou většinu snímků poslední dekády minulého století. Herecky vděčné úlohy pak snímek nabídl nejen autorům brilantního scénáře Damonovi a Affleckovi, ale zejména umírněnému Robinu Williamsovi, bez laciných gest a infantilních výstřelků jeho typických rolí, psychiatrovi, který nejednou HLUBOCE dojme!!

S hrdiny Sofie Coppoly bych se chtěl ztrácet rád a často. On své nejlepší kusy natočil už dávno, takže reklamy na whisky jsou vlastně dobrým jobem. Ona je čerstvá absolventka filosofie, v Tokiu doprovází manžela fotografa. Potkají se v luxusním hotelu. Jednou, podruhé, pak už cíleně. Nemůžou spát, jsou osamělí. A mají si co říct, zatímco okolo je řada neporozumění. Ostatní jsou za mimozemštany, divák vnímá jemné náznaky, unikavé okamžiky, citlivý přístup. Tvůrci nezapomněli na to, že k podobně laděné látce jsou potřeba svižně napsané dialogy a postavy, na kterých bude divákům záležet. Scarlett a Bill jsou přesní, uvolnění, normální. A to je sakra velký trumf. Náš hrdina v závěru vystupující z taxíku a šeptající naší hrdince cosi do ucha..... hmmm!! Kdo nemá doma na polici, jakoby nebyl..

Možná je zpočátku s podivem, že je Alexander Payne spoluautorem scénáře k Jurskému parku 3, tady už je ale tím ryzím mistrem tesařem a otevřeně hlásá svůj talent. Předkládá upřímné promluvy i tragické životní postřehy, Oscar i Zlatý glóbus za scénář jsou zcela na místě. Lidsky vnímá osudy obyčejných lidí na obyčejných místech. Přitom spolu s Jimem Taylorem vycházeli ze všední premisy, kdy dva přátelé z univerzity (a v přechodu) podnikají poslední svobodný týden jednoho z nich a sled událostí jim otevírá oči a jako každé víno má i každá situace svoji příchuť. Jeden chce hlavně stihnout ještě zasunout, druhý zapíjí pracovní i osobní nezdary sklenkou (spíš lahví) vína. Giamattiho rozbolavělý úsměv baví, zanícení Thomase Hadena Churche zrovna tak. Americký sen jinak. Nic není přikrášlené, jen poutavé, tragikomické, něžné. Film má jednou veselé, náhle smutné okamžiky, nádherná i bolestivá místa, vše pečlivě proložené opravdu bravurními dialogy, nápaditou kamerou a výraznými hereckými výkony obou hlavních představitelů – přesné jsou i krásné Maya a Stephanie. Vím, že těch pět bobulí je nadhodnocených, ale… Svérázná a trefná existenciální výpověď.

Tohle se prostě neomrzí.. mmmmmmmmmmmm.. stačí ochutnat!! Tolik symbolů, tolik odboček, tolik nápadů, tolik zvratů, tolik kudrlinek, tolik citu pro atmosféru. Tvůrci se dokonale vyřádili, nabídli neuvěřitelně pestrou paletu zvuků, nálad, barev a emocí. Amélie byla svého času naprostý úkaz, okouzlila i mainstreamové diváky, kritiku dostala do kolen a zabrala čestné místo v kdejakých diváckých anketách. A vítěz MFF v Karlových Varech spolehlivě chutná i po letech. Zasněná servírka se rozhodla konat dobro i rozdat pár výchovných lekcí (třeba jistému zelináři). Režisér Jean-Pierre Jeunet u toho drží to neuvěřitelné tempo vyprávění, hudební skladatel Yann Tiersen jednoduše kouzlí. Ničím neohraničitelná fantazie bude mít pokaždé zelenou. Zázraky se dějí.

Smithova dílka jsou otevřená a upřímná a vynikají především v dobře napsaných postavách a sází na autorovo nadání psát brilantní dialogy. Banky: „Kdy vyrážíme?“ Holden: „Ale já jdu s Alyssou? Nechci, abys mi to zkazil“ Banky: „Třeba taky zavěsím!“ Holden: „Ale to je normální klub“ Je třeba ocenit přístup ke zvolenému tématu, jakým je tentokrát především homosexualita. Vše se točí kolem filmů, comicsů a narážek na sex. Vše ale překrývá smysl pro detaily, dialogy jsou vtipné, vulgární a bezvýhradně chytré. Bez diskuse originálně pojatá, velmi příjemná záležitost!

Jediné nedoletělo. Jediné minulo cíl. Film je tak působivý zejména proto, že reflektuje nám tolik známou událost nedávné doby. Dokumentuje hrůzu, která by neměla být zapomenuta. Přesto nenatahuje špagát a neposílá ty zlé doleva a ty hodné zase doprava. Velmi intenzivně sleduje jednání lidí, kteří chybují, jsou nerozhodní, zoufalí. A oddaní své věci. Tvůrci naopak nehledají odpovědi, ani neglorifikují. Den jako ten předešlý. Na letišti je běžný chaos, cestující čekají na své lety, vnímají hlášení o zpožděních, piloti se připravují ke startu, letušky nasazují milé úsměvy. Do WTC prý narazilo malé letadlo. Zmatek. Nikdo neví, co může a nemůže dělat. Pravomoci jsou nejasné. Let 93 klidně vzlétá. Za okamžik však věci berou nenávratně za své. Arabští teroristé. Bomba na palubě. Atrapa? Zoufalý plán? Logické úvahy, telefonáty blízkým, četná spolupráce s rodinami pozůstalých – tak pouze zhruba to měl britský klenot Paul Greengrass k dispozici. Cestující vypadají jako naši sousedé, únosci jsou rovněž „nenápadní“ muži. Těkavá ruční kamera, záběry téměř bez hudby, reálný čas, beznaděj, autentičnost, emoce na dřeň. Bez pitomých fanfár. Ostatní události režiséra nezajímají. Greengrass naštěstí není Moore. Realita je pro něj svatá. Jiné než plné hodnocení snad ani není přijatelné. Důstojné. Výjimečný zážitek.

Perfekcionista Michael Mann nám předkládá kriminální zápletku se stejnou péčí jako psychologii jednotlivých ústředních postav, což Nelítostný souboj posunuje na nevšední kriminální thriller, jehož motivy se střídají z nějaké té ukradené hromady peněz (organizované šéfem zlodějské bandy, mužem v drahém obleku a s pistolí za pasem, Neilem McCauleym), dlážděné několika nevinnými mrtvolami, útěkem, sledováním (charismatický a vášnivě zaujatý poručík Vincent Hanna svůj případ ještě zdaleka nezasunul do složek s odrbaným nápisem “vyřešeno“), pomstou až k bolestivému závěrečnému partu obou hlavních představitelů. Dva muži stojící na opačné straně zákona, oba mají mnoho, jeden zázemí a manželství, druhý spoustu peněz, ženu, která by mohla představovat jeho budoucnost, ale přesto mají málo. Oba vynikají stejnou dávkou inteligence, dravosti a profesionalitou ve svých oborech. Bravurní režie, meditativní a promyšlený scénář, desítka charismatických postav, které hrají výtečný herci, a ve výsledku bezmála tříhodinový thriller, který nikdy nečeká na druhý dech. PS: Nepřekonaná neuvěřitelně intenzivní přestřelka v ulicích Los Angeles je ukázkou toho nejlepšího možného řemesla.

Něco nevídaného s hlubokou myšlenkou a převratnými triky. Terminator 2: Judgment Day je jedním z mála žánrových filmů, který má NĚCO s přidanou hodnotou a který se ani po desítkách let neztratí!! Vracet se k němu bude nejedna generace. A například tu moji jednou za čas přepadne nostalgie a tuhle starou osvědčenou látku si ráda zopákne (třeba léta páně 2017 ve 3D). Vrací se vystresovaná Sarah varující před apokalypsou, vrací se dnes hodný, jinak starý známý kyborg, poznáváme Johna Connora, který bude jednou hrát klíčovou roli v boji lidstva proti robotům. A pochopitelně skvostný T-1000, který se mění v podlahu, rozpadá se na kousíčky a prochází mřížemi. Tihle společně s polobohem Cameronem posunuli filmový sci-fi svět o obrovský kus dopředu. Akce je až na pár výjimek uvěřitelná i po letech, nesmírně fyzická a poctivá, kam se hrabou dnešní digitální vylomeniny. Kult a technologická revoluce. Plným právem. Jednoznačných 100%.

V mých očích vrcholný okamžik dnes již utichlé slávy Eddie Murphyho je prostým příběhem o Popelce, kterému prospívá útlum komediální razance hlavního hrdiny. Tím je korunní princ z africké královské rodiny, který chce za oceánem najít tu pravou, které by si mohl vážit. Funguje to po letech, funguje to pořád. Murphy si užil nespočet převleků, vypustil ze své užvaněné pusy řadu skvělých replik a divák tak dokáže odhláškovat většinu scén. Komerčně druhý nejúspěšnější film roku, u mě naprostá sentimentální jednička!! Akeem prostě suverénně patří k mým skutečným rodinným srdcovkám té doby (Sám doma, Krokodýl Dundee).

Mrazivé. A místy nesnesitelně napínavé. Vlasy mají jako uhel, modlí se několikrát denně, ženy musejí být striktně zahalené. Někteří se dennodenně bojí o svůj život, jiní dumají, jak ještě víc ublížit západnímu světu. Pervin sleduje, jak zrádcům na náměstí usekávají ruce, přitom její krok přestěhovat se s manželem ze Švédska do syrské Rakky měl být tím správným. Nebyl a už to moc dobře ví. Zatímco ona se stará o čerstvě narozenou dcerku a bojí se každého dalšího dne, on ve skupince stejných služebníků Alláha spřádá plány na teroristický útok na Švédsko. Poznáváme další důležité hráče. Vidinu paláců, služebnictva a čistého islámu v myšlenkách převaluje studentka Sulle, která ve Švédsku v nešťastném věku viní za všechno příkoří rodiče-migranty nebo politiky, a začíná koketovat s radikální vírou. Že by ona mohla být další ovečkou, si všimne školní asistent Ibbe. Třetí důležitou postavou je pak policistka Fatima, se kterou Pervin naváže díky nečekaně nabytému mobilu kontakt. Dokáže ji z města i země dostat, ale potřebuje podrobnější informace o plánovaném teroristickém útoku. Hutné drama, to je disciplína, která Švédům zatraceně jde. Dávkují jeden zvrat za druhým, nenechávají vydechnout a zvlášť v druhé polovině série vše neskutečně šlape. Vizuál je podmanivý, herci naprosto civilní a přesní. Evropa prorůstá terorismem a filmaři nemohou zůstat pozadu. Velká pochvala.

PRVNÍ SÉRIE: Rue utíká před vlastním strachem, každopádně ona „tenhle systém nestvořila, ani ho nezkurvila.” Prostě je tady a snaží se nějak přežít. I pomocí chlastu a všemožných drog. Což je pro její vrstevníky děsivá norma. Velkou část uplynulého léta strávila na odvykačce. Nechala tu několik přátel, nové získala. Třeba Jules, která se přistěhovala z města. Zkažených kusů tady bude ovšem víc. Prakticky v každém díle tvůrci někoho blíže představili a vzápětí rozjeli sice nepříliš hutný děj, ale všechny ty tematické vztyčené prostředníky mnohé vynahrazují. Euphoria se zkrátka na uzdě rozhodně nedrží. Násilí, hledání sama sebe, sociální média, drogy, traumata, nahota, vrtkavá přátelství, vlastní tělo vnímající jako mechanický stroj. Postavy jsou jízlivé a sebeironické. Obsahově je to zneklidňující. Několik dílů bylo na pět hvězd (třeba lunaparková jízda – čtvrtý díl nebo ledvinový předposlední), herecky v čele se Zendayou je to skvostné. Tvůrci navíc po celou první sérii pracovali se svérázným vizuálním a hudebním mixem a téhle generaci, která sportuje zejména pomocí hbitých palců, nic nedarují. Scenárista a režisér Sam Levinson se vytáhnul. DRUHÁ SÉRIE: Ani druhá série nekope do těch, kteří sejdou z cesty, „pouze“ poukazuje na to, kam až může vést užívání drog. Na jedné straně podívaná plná barev, světel a hudby, na té druhé realita, na kterou se místy vůbec nedívá příjemně. Jízlivé a sebeironické postavy bilancují, vzpomínají, děsí se svých (dalších) strašáků ve skříni. A pak přijde premiéra hry s třeskutým obsahem, kdy cynismus šlape na maximum. Sofistikovaná vizuální estetika, spousta režijních nápadů, černý humor. A herecky zcela přesná Zendaya, která si krade řadu scén pro sebe.

Pomalé, napínavé, tísnivé. Andy a Laurie Barber. Vzdělaní a úspěšní manželé. Rodiče jediného syna Jacoba. On deset let pracuje jako zástupce okresního prokurátora. Vážený a uznávaný. Sám však momentálně sedí u vyšetřovacího procesu, který rozhodne o tom, zda případ postoupí k Nejvyššímu soudu. A my se postupně (vrácením v ději) dozvíme, proč se u něho – zlomený a rezignovaný – nachází. Jacobova spolužáka někdo, v parku cestou do školy, ubodá. Zákeřné komentáře na síti už rozhodně viděla celá škola, rodiče dětí zrovna tak. Na koho asi padne vina? Ač nezletilý, podle zákona obviněný z vraždy prvního stupně je souzený jako dospělý. Jeho verze má trhliny, rodiče pochybnosti. Ostatně na jednu rodinu je toho příliš, a to se ještě objeví plešatý kostlivec a má ksicht J.K. Simmonse. Soud je skvěle uchopený, samotné finále i s mexickou zastávkou parádní. Mírná překombinovanost už tam sice byla, o tom žádná, přesto velká spokojenost. Chvíli pochybuje ten, pak zase ta. A rovněž divák. Navíc to tvůrci celé uzavřeli bez šokujících berliček, se zdviženou hlavou a udrželi si nemalou originalitu. Dusné, záměrně laděné do chladných barev. Tvůrci nikam nespěchají, přesto diváka napínají každou druhou scénou. A divák si netroufá naplno říct, kdo je vrahem. Herci na jedničku.

Co bychom bez těch Seveřanů a jejich depresí dělali? Most, který spojuje dánskou metropoli Kodaň se švédským přístavním městem Malmö. A přesně na linii značící hranici mezi oběma státy se objeví mrtvá žena. A nebude jedna. Hranice dvou států, dvě oběti, dva vyšetřovatelé. Oba totálně odlišní. Chladná a patologicky racionální Švédka a bodrý a lidský (i záletný) Dán. Výsledkem je žánrový klenot a televizní pojem, který se nakonec s různými obměnami (v polovině dojde za velmi zajímavých okolností k výměně parťáka, který nejednou zasáhne do osobní roviny hlavní „hvězdy“ Sagy Norén) dočkal čtyř sérií. A pokaždé máme pocit, jako bychom vyšetřovatele vůbec neopustili. Atmosféra, napětí, hodně postav, šedivý vizuál, gradace, herecké obsazení a velmi propracovaný scénář. Ten poukazuje na neduhy současné společnosti a dává jí mnohé za vinu. Zároveň pojmenovává témata, která obě země sužují: imigranti, lidé na dně sociálního systému, násilí ze strany policie, mizerná péče o psychicky nemocné. Ve druhé sérii do ústředního mostu narazí námořní loď. Bez posádky, se spoutanými lidmi v nákladovém prostoru. Švédy i Dány. A s podlomeným zdravím. Ve třetí pak sledujeme mezi figurínami nález dánské genderové aktivistky, která žije s ženou. Mrtvé, naaranžované, nalíčené. A na švédském území. Závěrečnou sérii pak odstartuje krutá smrt šéfky imigračního úřadu. Zahrabané do hlíny a ukamenované. Všechny série spojuje, že předkládají množství postav i počáteční zmatek, kdy si ale následně vše výtečně sedne. A vždy je z toho nesmírně silné finále. A nakonec i Saga nachází jakýsi vnitřní klid. Pro limonádu není prostor. Ponuré a chytré. Seriálový TOP.

Spoutal mě, dal mi pásku přes oči, znásilnil, s výhružkami vyfotil a zmizel. Příběh dívky, která vyrůstala v pěstounské péči a které znásilnění nikdo nevěří. Měnila rodiny, pěstouni ji nutili jíst žrádlo pro psy, měli ji psychicky i fyzicky týrat, teď se v komunitě mladých lidí s podobným osudem pomalu osamostatňuje. V očích dvou detektivů, kteří přijdou na několik nepřesností a vyslechnou si rovněž slova jedné z pěstounek, si celou story vymyslela. O tři roky později v jiném státě dvě povahově odlišné detektivky řeší sérii velmi podobných znásilnění. Pachatel opět velmi důkladně zametl stopy. Vnímáme totožné případy, ovšem ze strany vyšetřovatelů posuzované diametrálně odlišně. A s ohledem na nedávnou náladu ve společnosti rovněž přilijeme i do genderového ohně. Celkově velmi silné, v druhé polovině série několik naprosto skvostných momentů. Jízlivá Toni Collette je skvělá, depresivní Kaitlyn Dever zrovna tak. Závěr zadostiučiňující i mrazivý zároveň.

Výtečná atmosféra, skvěle zvolená forma, herecké výkony na jedničku, promyšlený rytmus, přesný střih, fajn soundtrack, sarkasmus na každém kroku. Třeba letošní Mindhunter od Finchera byl rovněž po režijní stránce vypiplaný, jenže Big Little Lies nás naopak od něj emočně vyždímá až na dřeň. Cit pro peprné dialogy zkušeného scénáristického veterána Davida E. Kelleyho (Ally McBeal) byly od začátku velkým příslibem, že si udržíme standard po celou sérii. Neřízená střela Madeline (Reese Witherspoon), která strká nos, kam si zamane, šedá myška a depresemi sžíraná samoživitelka Jane (Shailene Woodley), která se do téhle vyšší třídy amerického maloměsta jaksi nehodí, pochybující i rozvážná Celeste (Nicole Kidman), která žije ve zvláštním manželství, úzkostlivá hysterka Renata (Laura Dern), jejíž dcerka se měla stát obětí násilí ve škole, a chápající Bonnie (Zoë Kravitz), která by rozhodně neměla dávat rady k loupání brambor. Pětice žen řeší své konflikty s muži, bývalými partnery, dětmi a především mezi sebou navzájem, protože všechny jsou individuality a nechtějí být vláčené životem. Generalizuje se, vynášejí se soudy ještě před tím, než se něco vůbec stane, a všem našim hrdinkám se jejich životy pomalu vymykají z rukou. Divák ví víc než postavy, přesto tvůrci umně tají trumfy, je tak zajímavé a vtipné sledovat, jak na různé momenty reagují lidé, kteří nebyli přímými svědky té či oné situace a jen se o ní doslechli. Kompaktní a satirický pohled na zazobané postavičky s kostlivci ve skříních. Herecké nominace na Zlaté glóby absolutně zasloužené. DRUHÁ SÉRIE bohužel značný sešup.

Začalo to roku 1970 u Roberta Altmana, jehož překvapivě úspěšný snímek získává Zlatou palmu v Cannes a Oskara za scénář. A ani netušil, jakou přízeň diváků si o dva roky mladší seriál získá. Korejská válka pohledem několika chirurgů přináší především lidský přístup několika jedinců, s obyčejnými starostmi, kousavým cynismem a neustálou nadějí přibližující je ke svým blízkým, doma v Americe. Tvůrci každou epizodu zasypali nespočtem gagů, hřejivým, černým humorem a realitou každodenního strachu ze smrti. A i dnes je radostí sledovat noblesního Alana Aldu (stále aktivně hrající – např. nominace na Oskara za Letce Martina Scorseseho) v hlavní roli.

Francis J. Underwood je zřejmě nesložitější, nejcílevědomější, nejzajímavější a nejšťavnatější seriálovou postavou několika posledních let. Nesází na laciné zvraty, pěkně pozvolna si chystá půdu, aby mohl mrazivě zaskočit. Manipulátor par excellence si nejprve brousí zuby na post ministra zahraničí, jakmile má však prezident jiný názor, rozpoutá tenhle vlivný kongresman promyšlenou cestu pomsty, která má ty nejvyšší cíle. Scenáristicky je to vypiplané, herecky je to bezkonkurenční a celkově je to samozřejmě politická pohádka, ale přesto... Ať je za kamerou David Fincher nebo třeba zrovna tak ostřílený Joel Schumacher, je to neselhávající podívaná. Tuhle nebezpečnou politickou hru dokonale ovládá dravý Kevin Spacey, který se po letech (pro mě nepochopitelného plahočení – buď si on nevybíral silné látky, nebo mu je jednoduše nikdo nenabízel) znovu ukazuje v silném světle. Místy mi připomíná jednoho doktora mé dcery: kouká do grafu, hraje si s propiskou, do počítače ťuká lékařskou zprávu a ještě u toho vypráví vtipy. Naopak Robin Wright mi jako jeho opora překvapivě tak úplně nesedla. Ale uvidím dál, jsem oproti jiným divákům teprve na počátku druhé série. Takové hutné dialogové scény tady dlouho nebyly, podle ohlasů je mi jasné, že pokračují i v dalších dílech, protože vedlejší linie zůstaly lákavě otevřené. Po čase: Pokud bych dal první výtečné sérii 90%, druhé 80% a třetí (za mě jednoznačný krok mimo) 60%, musím jít s hodnocením dolů!! Naštěstí čtvrtá série to zase vyhnala hodně nahoru (80%), zatím u poslední páté série už chtě nechtě vyčerpáváme témata a situace (70%).

Ležérní David Duchovny, bezdějovost, sarkasmus, rozporuplnost, hlášky. A kurvy na obou stranách barikády s příjemným zjištěním, kolik tenhle seriál dokázal „svléknout“ nebo dostat do hodně zajímavých pozic dříve upejpavých ženštin. Tom Kapinos už měl zřejmě dost ženských témat a rozhodl se zacílit na mužského diváka. Hýřivý styl života si tak užívá uznávaný spisovatel v tvůrčí krizi, který vypouští oplzlé narážky, střídá chlast s drogami, nadržené paničky s náctiletými pokušitelkami a ještě u toho zvládá „vychovávat“ dceru a dvořit se své životní lásce, bývalce Natasche McElhone. Divák je ze přisprostlých dialogů v sedmém nebi, má to styl, nápad, nadhled i tempo a hlavně skvělého Davida Duchovnyho, který odmítá dospět.

/PRAVIDELNĚ AKTUALIZOVÁNO, SPOILERY/ Cristina, Meredith Grey, Alex, Dr. Derek Shepherd, Izzie, Addison, Dr. Burke.. Televizní ceny Emmy se opět oprávněně třesou!! Sledujeme osudy několika doktorských zelenáčů v prestižní nemocnici v Seattlu, která tvůrcům slouží zejména jako filtr k prohlubování a zamotávání jednotlivých osudů. Všichni do jednoho touží po uznání, po respektu.. Navíc jsou modelovými konstrukty namířenými přímo na divákovy emoce. Lékařské případy zde hrají až druhé housle, ty první se točí právě okolo jednotlivých hrdinů, vztahů. Grey's Anatomy jsou hodně moderním seriálem (s přesně střiženým soundtrackem - ten si udržel laťku i v dalších sériích), zručně kombinují humor, prošlapávají si svou vlastní cestu, kdy místy hodně rezignují na realističnost (s přibývajícími epizodami je to stále více patrné). Řadu motivů a tajemství nechávají dostatečně dozrát a přicházejí s nimi vždy až v tu správnou chvíli. Jedinou výtku tvoří fakt, že by mne mnohdy jen pomocí nějaké informační smyčky zajímaly osudy několika pacientů!! U podobně laděných záležitostí z lékařského prostředí jsem se navíc nikdy tak nebavil ("Spala jsi s mým nejlepším kamarádem na mých oblíbených prostěradlech.")!! Skutečně dlouho jsem se rozhodoval, ale Grey's Anatomy v mých očích sahá (v DUBNU 2007 po dvou sériích) někam pod hranici 90%!! Ale.. BŘEZEN 2008: III. série. Lesk prvních dvou sérií jakoby se vypařil. Grey´s Anatomy se nechvalně opakuje, medicínské anály už nenabízí tak zajímavé případy (spíše už ty opravdu ad absurdum) a osudy našich pěti stážistů už nejsou tak enormně poutavé – stačí si vzpomenout na dřívější osu Meredith – Derek – Addison, Burkeovo postřelení nebo Dennyho Duquetta. U jednoho dílu se královsky bavíte a (ne-lacině) dojímáte, u druhého pak místy umíráte nudou. Když děj opustí brány nemocnice, osudy se rozmělňují, některé už doslova otravují (u mě to odnáší stále stejný posera George O'Malley) a nejednoznačnost jednotlivých postav už silně zavání nevěrohodností. Například takový Alex Karev se jednou zachová jako bezpáteřní krysa, napodruhé pevně svírá dlaň malé holčičky na nemocničním lůžku a v očích nalezneme výraz, který by jí nejradši poskytnul vlastní ledvinu. Očividně tu absentují skutečně prokreslené postavy (jako třeba v Desperate Housewives) a právě bez nich je operativní plocha značně OMEZENÁ!!!!! A pak musejí přicházet divácky vděčné epizody (jako třeba nehoda trajektu, cca druhá polovina třetí série), ve kterých ale divák, co už má něco nakoukáno, musí zákonitě předpovídat děj pět minut dopředu. Takže hodnocení už nemůže být MAXIMÁLNÍ..tj. 80%.. Což je MINIMÁLNĚ škoda.. KVĚTEN 2008: IV. série. Je to jako na houpačce, závěr čtvrté série je totiž opět DOKONALÝ!! Chytrý, vtipný, dojemný i originální. Jak jsem výše avizoval, dozrávají tu nejednoznačné osudy, vrací se stará "tajemství".. Jdeme nahoru.. leccos je odpuštěno, jistá tvůrčí nejistota i absence originality jsou ty tam.. Asi mě někdo vyslyšel:-) DUBEN 2009: V. série. Nad Seattlem se objevují sněhové vločky, úchvatný soundtrack neutichá, další série je tady. A po delší pauze jsem se k našim milým medikům milerád vrátil.. Pátá série si drží nadstandard série předešlé, nenásilně vznikají nové vztahy, některé jsou postaveny před další/nové výzvy (stále depresivní Meredith & na sále chybující Derek; více je vidět Little „Lexie“ Grey a nebude v tom sama), jiné se zbytečně rozmělňují (takový Denny Duquette měl zůstat tak, jak seriál opustil, i když jeho opodstatnění přece jenom přijde - a nebude to zrovna veselé). Poodkrývají se další tajemná okénka (Alex), nechybí typický sexistický (Dr. Sloan – „Hodláte se necudně otlapkávat?“) a morbidní humor (Cristina) i nové postavy (akčními metodami opředený Dr. Owen Hunt). Sečteno, podtrženo, i v dalších dílech si Grey´s Anatomy připravuje výživnou půdu k vyvolání divácké slasti!! Jdeme nahoru.. tj. nad 90%. PS: "Autobusový hrdina" v posledním díle mě vážně dostal!! Dobrá zpráva na závěr: Šestá sezóna má za oceánem premiéru již v září 2009. LEDEN 2010: Šestá série se rozjela ve velkém stylu. Sic stále jede ve stejném tempu a kvalitě, ale milovníci předešlých sérií si na své bezpochyby přijdou. Jedna stálice nás definitivně opustila, s druhou to nevypadá o moc lépe. Navíc i na Seattle Grace dolehla ekonomická recese, přinášející škrty v rozpočtu a hlavně sdružování s konkurenční nemocnicí Mercy West. S tím přichází i nevraživost mezi novými kolegy, přetahování se o případy i o přízeň vedení. Nové tváře opět bez větších problémů zapadly a i oni přispívají k tomu, že osobní životy lékařů začnou převažovat nad těmi profesními. Řada epizod je navíc skutečně lahůdkových: vyšetřování záhadného úmrtí jako od Hitchcocka, Derekův mamutí nádor, šéfův problém s pitím, trojúhelník Owen – Cristina – Teddy, Mark Sloan chce dospět, operace tlustého muže, u kterého jakmile zkusí vstát, nevydrží pod tíhou kotník a hlavně velkolepé finále!! Klobouk dolů, i když „střelec v Seattle Grace“ už je trošičku hodně hollywoodský (SWATka je už desítky minut v budově, ale vyšinutý vdovec páchá zlo dál).. těším se jako malé děcko, co bude dál!! ŘÍJEN 2010: Jsem moc rád, že jsem při nespočtu nových kvalitních seriálů té doby (Ztraceni, Hrdinové, Útěk z vězení, Zoufalé manželky) přesedlal prakticky na jediného koně a tím vítězem jsou právě Chirurgové. Sedmá série začala s ocasem předešlého řádění vyšinutého střelce, trošku to vázne a vzpomíná tak nějak podivně (bez emocí i bez opory kvalitního scénáře), nicméně zhruba od třetího dílu se staří známí zase vrátí do spolehlivých kolejí.. a i nadále panuje spokojenost (opětovné sbližování Lexie a Marka, Shepherdův výzkum Alzheimera, Altmanové manželství, Karev a jeho boj o sto tisíc s umírající fúrií a následně s africkými dětičkami, souboj o šéfrezidenta, pár nových postav) i mírné znechucení (Cristiny manýry a úprky od chirurgie, rozezpívané epizoda při nehodě Callie).. Držíme si nadprůměr!! Na ten spolehlivě navazuje i osmá (ano, už osmá) série, která stejně jako ty předchozí nějak výrazněji nezklamává. Ti, kteří nevydrželi první dvě, tři série, tyhle řádky nemusejí vůbec číst, protože se vydali jinou cestou, než věrní čekatelé na nové díly. A podle mého udělali zatracenou chybu. Už (asi) definitivně dospělí hrdinové si uvědomují, že medicínský program končí, otevírají se jim nové možnosti a pracovní příležitosti. Dohady, kdo smlouvu prodlouží a zůstane, utne závěrečná tragická tečka, která nám vezme hned dva oblíbené hrdiny. Dokonce jedny z nejoblíbenějších. Světlé vyhlídky jsou v nedohlednu. PROSINEC 2012: Ani devátá série nemá důvod, aby byla tou poslední. Je to zásluha především herců, kteří zrají jako víno a pochopitelně scénáře. Pořád si drží neuvěřitelný drive, smysl pro vypointované dialogy, napínavé momenty i dojemné situace. Pesimistický start je ale s ohledem na ukončení předešlé série pochopitelný, jak už to tak nicméně bývá, těžko zalepitelné díry se pokusí alespoň lehce zalátat nové postavy. Samozřejmě tu máme zase několik stěžejních témat - snaha o záchranu nemocnice, úsporná opatření, vztahové třesky (Owen a Cristina, Alex Karev a Jo nebo April, Jackson a Stephanie), nakonec nákup za pět minut dvanáct ze strany samotných čerstvě nabitých milionářů a Nadace Harpera Averyho, dál pak infekce Baileyových pacientů, Greyové Alzheimer, Owenova výjimečná snaha o záchranu rodičů malého pacienta nebo blížící se dokonalá bouře. Kvalita zůstává, dojemné, vtipné i dramatické situace stále těší, o překvapení také není nouze. Finálové (dva) díly opět nabídnou nějakou tu třešničku na dortu (padat letadla nebo střílet do doktorů se nicméně nebude), tentokrát se dá sice snadněji (předvídatelněji) číst mezi řádky, scénáristé si nicméně opět pohrají s nervy diváků (porod Meredith, Aprilino váhání, výbuch autobusu, Arizonina nevěra) a je jen na nich, zda napíšou smrt pro další podstatnou postavu, protože všechny samozřejmě zajímá, jak to dopadne s mentorem celé nemocnice Richardem! Ale o tom až příště. Přesto (neuvěřitelné, čeká nás desátá série) dál platí, co by jiné seriály za takový dramatický potenciál daly?!? DUBEN 2014: Jubilejní desítka skončila!! Některé linie zajímají (Karevovo (s)hledání se s otcem, jeho volba pro novou kariéru, blížící se svatba April a překvapivý svatební výstup Averyho, šéfova rekonvalescence, víc prostoru pro nováčky a jejich osudy), jiné spíš obtěžují (Greyovo-Sheperdovic hledání rodinné harmonie, kariérní rozkol mezi Meredith a Cristinou, Mirandina „choroba“, neustálé návraty a rozchody Cristiny a Owena), přesto divák dál vyčkává na další a další díly a těší se, až se objeví jejich české titulky. Finále (ač se můžou padající letadla zdát už jako moc) překvapivě mdlé!! Jedenáctá série bude.. a někteří z nás určitě s ní!! DUBEN 2015: Jedenáctá série je za námi, kdo by to byl před lety čekal. Jenže.. její začátek mi příliš neladil, nedokázal jsem lecčemu přijít na chuť, jakoby se vytrácela energie, nápad, snaha (realisticky) zaujmout, překvapit. Pak přišlo několik skvostných momentů a celé se to zlomilo. A máme tu znovu to, co máme nejraději – klid ve vztazích hlavních postav aby divák pohledal. Zásadní přetřes samozřejmě přišel s šokem, který zejména ženskému publiku způsobil Patrick Dempsey – „Nikdy jsem si nedokázala představit, že bychom mohli říct sbohem našemu McDreamymu,“ prohlásila tvůrkyně seriálového hitu Shonda Rhimes. A nejen Amerika zůstala opařená. Jinak nás čeká několik solidních menších linií (Dr. Herman, vztah Amelie a Hunta, dítě April a Jacksona, odchod Shepherda do Washingtonu a náznak milostného románku) i mdlé závěrečné díly (Meredith a její odchod/porod, zřícení tunelu, představení nováčků, Webber a Catherine Avery), které víc než zájem, napětí nebo emoce vyvolávaly posměch na rtech. Jsme vyčerpaní, jakoby volal tým okolo Shondy Rhimes. Necháme se překvapit, nicméně to brouzdání v příbězích zralých a uvědomělých se v téhle sérii chtě nechtě vytrácelo. KVĚTEN 2016: 12. série začíná nečekaně mdlým dílem, plným povrchních sdělení a bez uvěřitelných třecích ploch. Pak je několik záblesků a připomínek, že opravdu sledujeme náš oblíbený seriál, ale není to tak nějak ono. Pátým dílem se to změní: když na večeři lékařů a rezidentů dorazí nová přítelkyně Callie, která má tak trochu dočinění se smrtí Dereka. Horké chvilky nejen pro ni. Potěší i další nová posila, která skrývá jedno tajemství (Hunt měl sestru), rezidenti nejsou úplně mdlí a nezajímaví, rozvíjí se i osudy černošské kardioložky nebo dosud tak trochu v kruhu přešlapujících Jo s Karevem. A aby toho nebylo málo, Meredith v sobě dusí stesk po Derekovi různými prostředky a Amelia ochutnala sklenku něčeho ostřejšího. A pak si taky na Meredith vyšlápne jeden pacient po záchvatu. Prostě tahle etapa dvanácté série stojí za to, ač jsem tomu po prvních dílech už moc nevěřil. Znovu se dostanou do popředí Avery s April, pak i Hunt s novou tváří série Riggsem, matka Arizona bojující proti plánu matky Callie, Stephanie a její muzikant. Závěr není nějak šokující, ale pořád fajn. ÚNOR 2017: Třináctka je tady: Karev líže, co způsobil, schytal to soukromě i pracovně, nicméně Jo odhaluje mnohá tajemství ze své minulosti, Owen pokračuje ve vztahových peripetiích, což chudák okusil v bledě modrém už s Cristinou, nakonec přeci jen nachází cestu k Riggsovi. Po pauze před desátou epizodou se bohužel dočkáme dalšího rádoby oživení (porod v ženském vězení s nezvladatelnou teenagerkou), které prostě nefunguje (stejně jako kdysi mi nesedla rozezpívaná epizoda i další), pak se leccos točí okolo vztahu Kepnerové a Jacksona, na přetřes přijde i vztah s matkou kardioložky Maggie. Tvůrci se znovu předvedli, aby na závěr dokonale zamotali kartami (zásadní zlom v životě Owena a fatální pacient Stephanie). Znovu velká pochvala. KVĚTEN 2018: 14. série ukazuje, že hlavních postav je stále víc a víc a někteří tak uždibují jen velmi málo prostoru. Přichází kromě nováčků nová postava (aby jedna ze single měla někoho do postele), která nicméně touží po nezvyklém výzkumu, který odhalí roky rostoucí nádor. A Alex znovu dostává důvěru jedné z mých oblíbenkyň. Dalo se to čekat. Navíc právě Jo začne solidně bojovat s minulostí. A celá nemocnice s hackerským útokem. Shonda Rhimes důrazně zopakuje, jakou má barvu pleti, připomeneme si také monstrkauzu MeToo, která dorazila i do nemocnice Grey-Sloan. Dočkáme se také velmi sympatického „návratu“ tria stážistů (George, Izzie a Cristina), nakonec se vzpomíná i na Dereka, na Marka Sloana. Hvězdou 14. série je pro mě nicméně Sarah Drew coby růžky vystrkující April, herecky výtečná, příběhově velmi zajímavá. Finále je nakonec o třech svatbách, uvidíme, kdo se nakonec (ne)vrátí. Některých by byla velká škoda!! DUBEN 2019: 15. série potvrzuje, co jsem psal u předchozí, a to, že hlavních postav je stále víc a víc a někteří tak uždibují jen velmi málo prostoru. Pryč je bohužel April (nejzajímavější charakter posledních sezón), Maggie se dál točí v kruhu a opětovně řeší svůj vztah s Jacksonem, což platí i pro Amelii a Owena. Navíc se k nim přidá těhotná Teddy. Nic nového pod sluncem. Miranda chce pryč z kanceláře a volí si za sebe tak trochu překvapivou náhradu. A ta to krapet víc přepískne s rozpočtem. Meredith je dlouho sama, respektive to minule nevyšlo, takže Shonda Rhimes zavelela a po někom se tým scénáristů porozhlédnul. Meredith se navíc rozhoupává k návštěvě umírajícího otce a Catherine se chystá na velký den, aby naopak mezi umírajícími už nebyla. Jo svádí velký vnitřní boj. Stážisté tentokrát skoro vůbec nestrhli. A když už jsme u týmu kolem Rhondy, zdvihá prst mnohokrát a upozorňuje třeba na nefungující systém financování operací nebo na nejrůznější postavy, které hledají svou sexuální identitu a prosí o své místo ve společnosti. Celkově chybí dravost a lehkost předchozích sérií. A těch podivných milostných vzplanutí bylo skutečně hodně. Co si budeme nalhávat, tvůrci už všechno, co mohli odvyprávět, odvyprávěli. A ne jednou!! Ukažme si na někoho, kdo ještě nebojoval o život, nepotratil, nespadl s letadlem, neboural, netopil se, nehořel nebo neměl rakovinu. Zatímco Tom (Dr. Koracick) Grega Germanna je jednoznačně nejvtipnější postavou posledních sérií, Maggie naopak aspiruje na jednu z nejotravnějších. Ellen Pompeo prodloužila smlouvu o další rok, takže neuvidíme jen očekávanou šestnáctou řadu, ale potvrzená byla i sedmnáctá. Tak se necháme překvapit. BŘEZEN 2020: 16. série potvrdila mé předchozí rozpaky a ukázala, že nemá moc kde brát. Co si budeme nalhávat, tvůrci už všechno, co mohli odvyprávět, odvyprávěli. Ta nemluví s tím, ten se vyhýbá tamtomu, ta odstrkává toho, a tak nějak to působí utahaně. Chybí něco nosnějšího. Ze zajímavých postav v posledních sériích přibyl jen kouzelný cynik Tom (Dr. Koracick) Grega Germanna, na scéně se objevuje ještě nový šéf dětské chirurgie Cormac Hayes, sympaťák, nic zásadního ale nepřinesl. Maggie a Jackson už se naštěstí netočí v kruhu, sobě i divákům ulehčili a podivný vztah ukončili. Vztah Andrewa a Meredith je také jak na houpačce, celkově nic nepřináší. Veletoče zažívá i Teddy s Owenem. Meredith se vypořádává s tím, jak (pro dobrou věc) zfalšovala dokumenty (její licence je ohrožená a bude z toho u soudu nakonec docela divadélko) a kdo všechno kvůli tomu dostal padáka. Miranda tak musí zpracovat, že pár lékařských stálic odešlo do konkurenční Pac-North, kterou zejména Karev a Webber mění z domu hrůzy v nemocnici. Nakonec ale zavelí zahořklá Catherine a ukáže svou moc. Celkově snad polovina postav se (tak trochu) sesype, hned několik je jich těhotných. A pak Karev odjíždí řešit rodinné záležitosti a přestává komunikovat. A my se rozloučíme s postavou, která s námi byla od samého začátku. A to způsobem, který rozhodně nesedne každému. Richard si uvědomuje, že jeho dny chirurga jsou možná sečteny. Nakonec je všechno jinak, čemuž se budeme věnovat v závěru série. Ta je nakonec kratší. Uzavřela ji epizoda s pořadovým číslem dvacet jedna. Čtyř dalších se nedočkáme, protože koronavirová krize dolehla i na seriálový svět. LISTOPAD 2021: Sedmnáctka. Pandemie stále neutichá ani v seriálové podobě. Amerika nad koronavirem zdaleka nevítězí a zdravotnický personál sám kolabuje pod náporem nemocných. Venku před nemocnicí se lékařům tleská, uvnitř jsou rádi, že umožní příbuzným se s pacientem alespoň rozloučit. Zase je tu moc postav a nakonec neklaplo, že by si někdo užil návrat na vrchol a jen se netočil v kruhu. Ze zajímavých postav v posledních sériích přibyl jen jízlivý Tom Koracick, nikdo víc. Hlavní linie se točí okolo Meredith, která zase leží na smrtelné posteli (ano, krapet ohraná písnička). Nicméně ty „návraty na pláži“ byly vesměs povedené a velmi milé. Druhou velkou linií jsou otázky rasové rovnosti. A zakousneme se teda pořádně. Být Afroameričanem ve Spojených státech je sakra těžké a tým okolo matky seriálu Shondy Rhimes nám to neustále podsouvá. A nejen tím, že půlka covidových pacientů není bílé pleti. Přednášek bude dost. Zhruba v polovině se budeme věnovat odchodu jedné z poměrně důležitých postav. A zase v tom měl prsty řádně hrdinský čin. Takže slzíme, vzpomínáme, bilancujeme. Holt postupně zmizely divácky přitažlivé postavy a tvůrci je „nahradili“ při vší úctě zaměnitelným Winstonem (snoubenec Maggie), Helmovou nebo párečkem gayů. A to ještě další důležité články hodlají tenhle mizerný zapáchající svět měnit k lepšímu. Hallelujah. Tohle neúnavné přesvědčování široké veřejnosti o kultovnosti něčeho, co se už pár sezon zajídá a opakuje, už mě přestalo bavit. Je správný čas na definitivní rozloučení. Bohužel.

Na televizní poměry vpravdě luxusní záležitost!! Boj o ne/nažraného diváka naše komerční televize vzaly pěkně od podlahy a obě vyrazily s netradičními kulinářskými pořady. Mediální amatér Jiří Babica v cooking-show Babicovy dobroty versus charismatický "prdelní" Zdeněk Pohlreich, který gastronomii skutečně rozumí. Prima tu boduje na plné čáře, jen by to do budoucna chtělo více výstředních podniků a více stereotypních jídelníčků i způsobů úpravy!! Kdo někdy do gastronomie nakouknul, moc dobře ví, že realita je mnohdy ještě více alarmující.. Jen ta rádoby skrytá kamera je do očí bijící..!! "Si byl zarostlej jak rezervní Kristus!" Uvidíme, zda-li to celé postupně nezabředne do stereotypu..

Kdykoliv se podívám, slušně se pobavím.. co víc si přát? Myslím, že se Šíp (kterého dřív uvrtávali v šílenostech typu Skopičiny nebo Rozjezdy pro hvězdy) v tomhle formátu našel..