Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (2 377)

plakát

The Sadness (2021) 

Tradiční námět zombie pandemie se tu překlápí do sociálně kritického hororu. A to s nezanedbatelnou hrstí emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a s místy neúnosným násilím. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů.Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit. Jako příkladná asijská žánrovka to končí nečekaným uhnutím k morálnímu aspektu a degradující tempo perverze kompenzuje přesně gradovaná osobní linie.

plakát

Démoni (1985) 

Démony spolu s nejmladším Bavou psal také legendární režisér Suspirie Dario Argento a taková konstelace je na výsledku patrná. Neskrývané béčko zpočátku nápadně vykrádá Briana De Palmu (Výstřel), načež se přesouvá do prostorů jediného kina, v němž se osazenstvo stejně jako postavy v promítaném bijáku proměňuje v krvežíznivé démony. Přenášení infekce podobné zombie zapříčiňuje nejprve prokletá vystavená maska, poté stačí i malý škrábanec. U nich to však nezůstává, a přestože rozjezd limituje nízký rozpočet, poctivý make-up a masky stačí na poctivý brakový gorefest v rytmu rockové a syntetické muziky. Názorné skalpování, trhání kůže, ukusování prstů či vydloubání očních důlků obklopují překvapivě zručné řemeslo, kde se dobře pracuje s osvětlením a barvami a vítězí čiré tvůrčí nadšení. Některé momenty dokonale vystihují italské giallo krváky obecně, i když v jednotlivostech pikantnější je třeba Fulciho kult Zombi 2 (1979). Divoký závěr s ustaveným heroickým protagonistou je dokonce inspirativní předzvěstí Braindead a blbnutí s motorkou ve zdemolovaném kině je možná nejzábavnější tamního kratochvílí do doby, než jiné vypečené filmové promítání navštívili Tarantinovi hanebný pancharti.

plakát

Žraloci v Paříži (2024) 

Zajímavý, tak trochu emmerichovský eko-thriller, dějově někde na pomezí Rozpoutaného pekla a Čelistí. Tedy filmů, v nichž katastrofu vždy předjímal jediný člověk stojící proti zavedenému systému, šlapajících jako charakterové thrillery o lidské odvaze a pospolitosti. Žraloci v Paříži oproti tomu věnují postavám minimum času a namísto emocí reprezentují důsledek eko-katastrofy a postoje zákonně zodpovědných lidí, jimž je všechno putna. Žralok je tu vlastně obětí, k níž traumatizovaná hrdinka necítí slepou zášť a na jejíž pomoci se podílí střelené aktivistky, podle nichž si nekontrolovatelně rostoucí žralok v hlavním městě zaslouží bezúhonně eskortovat. Zmutovaný predátor se skrývá v zašpiněné Seině, která vyplavuje zbytky lidských těl, a stává se jakýmsi fantomem nezastavitelné evoluční a ekologické změny. Benátky, kde Stephen Baldwin bojoval s filmovým žralokem roku 2008, se možná reálně potopí kvůli stoupající hladině oceánu. Žraloci v Paříži se pokouší deklamovat zranitelnost kompletního vodního ekosystému a svůj žánrový argument dovádí až do bodu, kdy příroda kope sama za sebe a lidé už nejsou morálními hrdiny, kteří si zasluhují vyhrát. Absurdní závěr, kdy žraloci úplně přestávají dbát na suchozemský práh a lidem jakoby záměrně ničí vodní infrastrukturu, je v tomhle podvratném ohledu vyloženě rebelský a guilty pleasure jako hrom. Celé to možná nedává valný smysl a provedení jednotlivých nápadů až na výjimky (úvod, katakomby) nic moc… Už za odvahu a pokus o rozběhnutí potenciálně zábavné žraločí série (tady se všichni tváři strašně vážně a vzhledem k docela komplexní formě vyprávění to působí až kouzelně) si tohle takový hejt nezaslouží.

plakát

Strom na dřeváky (1978) 

Strom na dřeváky je autentickým okénkem do částečně přežitého způsobu života, který ještě před sto lety svíral většinu populace. Nejsme ušetření ani dost hraničních výjevů z reálné prasečí porážky a Olmi důrazem na prostou každodennost víří paměť lidu, která je dost neúplná směrem k dobovému kontextu – národní události mimo statek se po většinu stopáže odehrávají mimo dosah venkovského prostředí, které zde působí současně krutě i melancholicky. Efekt znásobuje zapojení neherců z daného regionu, kteří zhmotnili téměř zapomenutý odkaz svých předků.

plakát

Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024) 

Nejúžasnější věc, jakou jsem v kinech viděl za dlouhá léta. Asi od Fury Road, který se díky Furiose stává ještě lepším filmem a přirozeným akčním i pocitovým vyvrcholením osobní odysey i přesahující pětačtyřicetileté ságy, již Hardyho šichta znovu nakopla jako jistý legacy sequel. Tehdy ještě nešlo o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i Furiosa byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití. I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači s uprchlicemi, jež byly hlavními hybateli příběhu. Přímočará cesta tam a zase zpátky čerpala z tradice carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. V kinematografii přitom těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách… Furiosa je prequelem, jejichž komunikačním specifikem je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Dospívání hrdinky by mohlo být z pocitového hlediska a nálože traumatu i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijímají je. Zrcadlí se (opět v porovnání s FR) nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Nepoučitelná či naopak morálně uvědomělá lidská povaha se přitom vztahuje na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack, jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře. Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži… Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film. 95 %

plakát

Godzilla Minus One (2023) 

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný.

plakát

Late Night with the Devil (2023) 

Originální je určitě správné slovo a naštěstí si k němu píši ještě „soudržný“. Tenhle film mohl dopadnout lépe, ale rozhodně i mnohem, mnohem hůř. Pohlcení do 70. let je vypiplané určitě i estetikou, ale především kulturním pozadím, na úrovni explicitních, referenčních (přímo odkazují k věcem a místům, které něco znamenají) i symptomatických významů (myšlenka odvozená od obecných představ určité části společnosti). Od počátku talkshow záznamu v podstatě dýcháme dobový vzduch a máme spoustu otázek ohledně hlavního hrdiny, jeho napojení na Bohemian Grove a úmrtí manželky. Líbí se mi, že satira senzacechtivé televizní sítě je možná dost okatá, ale přece úzce souvisí a podporuje základní hororovou linii kolem protagonisty, jehož David Dastmalchian zahrál báječně – stoprocentně soustředěný a v mimice přesný výkon. Líbí se mi, jak to celé opravdu působí tak trochu cheesy a neškodně, stejně jako formát fiktivního pořadu, v němž moderátor pro vysokou sledovanost provádí psí kusy a vedle senzibila či démonem posedlé dívky si pozve i skeptika, jenž vše viděné a podezřelé arogantně vyvrací jak Babiš ve sněmovně. Úplně se mi nelíbí střídání barevného found footage materiálu s černobílými náhledy do zákulisí, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. Kvituji však trpělivě budovanou záhadu, výbuch hororové show i ambivalentní vyústění, jež nutí k přemýšlení tím interpretačně příjemným způsobem – znovu to chci vidět, jelikož si potřebuji srovnat celé schéma a jelikož nepochybuji, že k němu napodruhé pocítím ještě větší respekt a obdiv. A to všechno za 86 minut a s minimálním rozpočtem. Wow.

plakát

Godzilla x Kong: Nové impérium (2024) 

„Help, I'm steppin' into the twilight zone…“ Nejde srovnávat, ale užil jsem si to stokrát víc než druhou Dunu. Wingard propůjčuje téhle uřičené kaiju fantasmagorii sebevědomý formální ksicht a mně osobně dělá obrovskou laskavost – vždycky jsem si říkal, že japonskou monstrságu bych hrozně rád nakoukal a strašně moc bych ji chtěl mít rád, ale vizuální provedení je u starších kusů prostě tak katastrofální a směšné, že to nedokážu. A teď jsem dostal hollywoodský dárek s prvotřídními efekty, kde se dějí tak šílené a tak zábavné věci, že moje neskrývaně spokojená tvář v kině mohla být skvělým úlovkem pro skrytou kameru. Je to už skoro úplně odtržené od reálného světa, ale jeho zapojení a interakce s monstry, zasazování mezi ničené pamětihodnosti a technologický futurismus jsou současně kreativnější a svým způsobem i stylovější než kdy dříve. Pomáhá tomu už jen dobře vložené zapojení dokumentární formy, zpravodajství a nakonec i zoomování jak z archivu Monarchu. Tempo je neskutečně šláplé, a přestože postava konspirátora už je trochu pasé, lidské postavy vůbec nepřekáží. Vévodí stejně Kong, jehož etudy nabízí zase jiný zážitkový experiment a jeho polidštění rozprostírá plno nových možností, jež nyní chtě nechtě musím nazvat vzrušujícími. Podzemní říše vypadá jako nový zlatý důl pro těžbu dolarů ze světa tak neurvalého, že v rámci západního mainstreamu nemá dlouhodobě konkurenci. Antigravitační bitka Godzilly a Konga mě naprosto překvapila i vrchovatě uspokojila ty divácké choutky, jež mám hluboko zakódované a je zatraceně složité jim dopřát nějakou euforii. Edwardsova Godzilla mi šmakuje víc, ale tohle je dílo naprosto odpovídající svému kánonu i námětu a já za něj děkuju. „My beacon's been moved under moon and starWhere am I to go, now that I've gone too far?…“ 85 %

plakát

Šógun - Nachové nebe (2024) (epizoda) 

Z tohodle se budu nějakej čas oklepávat. Emocionálně mě to poničilo a závěr rozmetal na prach. Neznám předlohu a cítím jedno nejlepších televizních finále historie.

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici.