GrungeChild

Čtyřicet minut plus koncert by bylo hezké zavzpomínání, sedm a půl hodiny je čirý masochismus.

Tolik lidí najednou tak hlasitě srkat jsem neslyšel od poslední rodinné večeře. Úchylky tvůrců evidentně zdaleka nekončí u mrtvých holek ve vodě. 3*

První díl nám zevrubně popíše, jak si jeden japonský strejda nakreslil medůzu na kostičkovaný papír, čímž naprogramoval Space Invaders, a kterak si druhý japonský strejda objednal pizzu, díky které vytvořil Pac-mana. Taky vylíčí srdceryvný příběh šikovných amerických studentů, kteří přišli na to, jak z her dostat víc peněz geniálním nápadem přidat do velké krabice malou krabičku. To vše podpořeno nesmírně otravným hudebním podkresem a komentářem, který je dávkován natolik pečlivě, aby ho zvládl pochopit i středně debilní dorostenec při současném sledování Fortnajt streamu. Průvodce "dokumentárním seriálem" osciluje od různorodých nepřesností až k nejtupější novinařině čtením vět, které mnohdy naprosto postrádají smysl, a sem tam se snaží tlačit na nostalgickou pilu efektními vsuvkami (ostatně jako každý filmový počin s videoherní tematikou z posledních pár let, bohužel). Pochopitelně vše obaleno stylovým "8bit" intrem a prošpikováno cool efekty, protože proč ne, když to Netflix platí. Ke druhému dílu se už jednoznačně nedostanu, stačilo. Pro zájemce doporučuji poohlédnout se na Youtube, kde existují daleko kvalitnější a propracovanější série věnující se tomuto tématu, a s podstatně šlechetnějšími záměry, než jen dotáhnout cílovku k placené službě. *