Poslední recenze (101)
Better Man (2024)
Kdyby došlo na ve filmu avizované „Clash of the Stars 2000“ mezi Liamem a Robbiem, tak bych sice stál v rohu primadony Oasis, ale musím uznat, že na tenhle snímek může být odpadlík z Take That po právu hrdý. Technicky dokonalé provedení jeho opičáka pronásledovaného vnitřními démony je téměř bezchybnou jízdou plnou nadupaných choreografií (Piccadilly Rock DJ!), která umě maskuje, že jde o x-tý životopis umělce, co si úplně nepotykal s nabytou slávou. Gracey z toho nicméně vykřesal maximum. Muzikálům se normálně vyhýbám. Ovšem ty jeho si už v budoucnu nikdy utéct nenechám.
Kneecap (2024)
V Severním Irsku ani dnes nemají na růžích ustláno, tak proč se k tomu kreativně nevyjádřit, a to prosím rovnou v irštině. Ústřední trio přitom nemá talent pouze na peprné rapové texty, nýbrž i na hraní, protože svými sebejistými výkony Kneecap bez zaváhání sekundují i jiné severoirské ikoně - Michaelu Fassbenderovi. Tenhle rozjívený fakáč slovutnému britskému impériu mě mimořádně bavil, dokonce včetně hip hopu, jenž je pro mě jinak hudbou, kterou bych si normálně ke psaní recenze pustil až jako jednu z posledních.
Gladiátor II (2024)
Palec nahoru zvedám a není to dokonce ani palec z milosti. Bylo toto pokračování nutné? Určitě ne. Ale pokud jsme ještě chtěli někdy vkročit do kulis historických spektáklů, které nekončí kasovním ponížením ranku Posledního souboje, tak tohle byla pravděpodobně cesta jediná. Ridley krvavou zábavu doručil a výrazné charaktery k tomu jakbysmet. Mescal/Pascal jsou oba více než důstojní duchovní nástupci Croweova Maxima a římské šachy pletichaření s bravurou ovládá Denzel (s výjimkou zbrklé poslední půlhodiny). Pokud se nicméně upnete na srovnání s předchůdcem, tak tam lehká pachuť ulpívá, protože většině jeho silnějších momentů se tento následovník nevyrovná. Nejlépe to bohužel ilustruje samotná hudba. HGW mám opravdu rád, avšak nejpůsobivější momenty tohoto pokračování podkreslují vždy motivy, kdy se rozehraje starý dobrý Zimmer.
Poslední deníček (2)
Viennale 2023 (2. část)
Výhodou na Viennale je množství titulů, které během 13 dnů stihne nabídnout. Dřív nebo později se proto musí některý z nich trefit přímo na vaši komoru. Během první poloviny svého pobytu ve Vídni jsem si spíš snažil rozšiřovat obzory, a dostal jsem se tak třeba na nápaditý francouzský animák Mars Express, již v minulém příspěvku zmiňovaný dokument o Joan Baez nebo Nouveau Monde! (Le Monde à nouveau), experiment, který bych si sám doma v životě nepustil.
Směrem k druhému víkendu festivalu ale začal být pro mne, jako člověka tíhnoucího přeci jen trochu víc k mainstreamu, lineup nesmírně napěchovaný. Výsledkem bylo, že už jsem téměř nevytáhl paty z největšího jednosálového kina ve Vídni – z Gartenbaukino. A nelituji toho. Ve vší úctě k ostatním festivalovým kinům, Ferrari zkrátka chcete vidět na tom největším plátně. Paradoxně to však nakonec nebyl praotec rychlých aut, kdo mě v hlavním dějišti festivalu naprosto oslnil, ale jeden samotář v Londýně, kterému se stýská po rodičích. All of Us Strangers je pro mě hereckým i scenáristickým masterpiecem a pravděpodobně už nyní filmem roku.
V těsném závěsu za mým osobním festivalovým vítězem musím zmínit francouzský kulinářský zázrak Umění jíst a milovat. Nepamatuji si projekci, jež by byla od diváků obohacována tolika citoslovci jako „hmmm“ „ouu“ „hohohou“. Načasování projekce před obědem bylo téměř dokonalé nebýt malé komplikace, že jsem po promítání musel hned na další film v jiném kině, a nezbylo mi tudíž nic jiného, než ukonejšit svoje rozprouděné chuťové buňky méně labužnickou cestou… ano, došlo na Big Mac. Inu, i tohle je občas kouzlo festivalů. A víte co? Zas taková oběť to nebyla.
Pak tu máme i další filmové lahůdky v čele s Chudáčky a Holdovers. První si mě zcela obmotal šáhle emancipovanou Emmou Stone v překrásné výpravě, druhý podnapile zahořklým Paulem Giamattim v devadesátkově naladěných Vánocích 1970. Mnoho podobností mezi nimi nehledejte, ale jedno mají společné. V obou případech jde o setsakra kvalitní crowdpleasery. No a nakonec bych nerad opomenul i místní Die Theorie von Allem, kde Timm Kröger dokazuje, že noirovou estetiku lze krásně napodobit i dnes, a to v zasněžených Alpách.
