Schlierkamp

Americký dobrodružný film vyprávějící o skupině bývalých příslušníků speciálních jednotek, kteří se pokusí okrást jihoamerického narkobarona a vylepšit si tak majetkové poměry a nízké společenské postavení, které jim zůstalo po opuštění aktivní služby. V hlavní roli a jako vedoucí dokonale vycvičeného komanda se objevil B. Affleck a do zbývajících postav byli obsazeni guatemalský herec O. Isaac, Chilan P. Pascal, Brit Ch. Hunnam a Američan G. Hedlund. Skupina ozbrojenců se poměrně snadno dostane k neuvěřitelnému bohatství ukrytému v domě uprostřed brazilské džungle, poté však nastal klíčový problém, jak toto ohromné množství bankovek dopravit zpět do Spojených států. Tato potíž se ukázala jako fatální, zejména v okamžiku, kdy se jim při přeletu hřebenu And vlivem enormní zátěže a vysoké nadmořské výšky porouchá vrtulník a jsou nuceni putovat po opuštěných horských masivech pěšky s desítkami pytlů nacpanými penězi. Nastává okamžik, kdy tito neohrožení mužové zjistí, že peníze jim jsou v této chvíli zbytečnou přítěží a jejich jediná touha směřuje k záchraně svých životů a dosažení pobřeží oceánu, kde by měli aspoň nějakou naději na záchranu. Název snímku odkazuje zřejmě na polohu onoho jihoamerického mafiánského úkrytu, který měl ležet poblíž styku tří hranic států, avšak konkrétnější údaje jsme se z filmu nedozvěděli, neboť to tvůrci zřejmě pokládali za nepodstatnou informaci. Musím uznat, že mě snímek dokázal zaujmout, obsazení herci byli dobře zvolení a dramatické a dobrodružné prvky byli též poutavé. Mám však dojem, že autoři v čele s režisérem J. C. Chandorem poněkud pozapomněli na reálnost situace, neboť si neumím představit, jak by pětice hlavních postav dokázala několik dní putovat s těžkým nákladem ve vysokohorském terénu bez potravin a vody. I přes nedostatky ve scénáři, kdy jsou putujícím bývalým vojákům přisuzovány takřka nadlidské schopnosti, jsem přesvědčen, že Trojí hranici mohu zařadit do kategorie nadprůměrných filmů.

Československá hudební komedie odehrávající se na jižní Moravě, kde se skupina místních hudebníků rozhodne založit novou dechovou kapelu a konkurovat tak místnímu oblíbenému hudebnímu uskupení nazvaného Moravanka. Tato kapela založená v roce 1972 trumpetistou a kapelníkem Janem Slabákem si dodnes v oblasti moravského Slovácka udržuje nebývalou popularitu. V hlavních rolích tohoto filmu se objevil B. Poloczek jako kapelník nově vznikající kapely a L. Sobota coby jeho asistent. Zpěvačku lidových písní tohoto tělesa představovala J. Paulová a do kapely se postupně přidávali tito zajímaví herci : J. Wimmer, R. Skamene, J. Lábus, L. Kostelka, S. Zindulka či J. Kuželka. Film M. Muchny je natočen v duchu laciného Sobotova humoru, ale přesto se mi atmosféra, obsazení i zábavnost líbila. Jak vyplývá z názvu snímku, vrchol filmu spočívá v malém podvodu, kdy se nově utvořená kapela seznamuje se slavnou Moravankou, snaží se jí opít a zavřít v nějakém objektu, aby mohli uspět na folklorním festivalu bez své největší konkurence. Kromě hudební tematiky je ve snímku zahrnuta i tematika vztahová, přičemž se L. Sobota svým typickým nejapným, ale úspěšným způsobem uchází o mladou učitelku K. Macháčkovou, zatímco vinař J. Lábus toužící po ženě získá sympatie J. Paulové. Byl jsem velmi potěšen obsazením a poměrně velkou rolí vynikajícího komika pana Wimmera, který jinak ve filmu příliš příležitostí nedostal. Mnoho známých herců se objevilo v epizodních rolích, pokládám proto za zbytečné je zmiňovat, co však opomenout nemohu, je pěvecké a taneční vystoupení I. Bittové na stole u Lábuse ve sklípku. Panu Muchnovi se do snímku podařilo dostat lehkou dávku erotiky a typickou jihomoravskou prosluněnou bezstarostnou atmosféru, a přestože řadu fórů pokládám za nepovedené, byl jsem s filmem spokojen a místy se i dobře bavil.

Československé drama odehrávající se v prostředí ostravského těžkého průmyslu, kde je vyměněn ze zdravotních důvodů dlouholetý šéf provozu Budil a nahrazen mladým ambiciózním inženýrem (V. Durdík). V roli stárnoucího inženýra Budila, který má problém vyjít schody a vypadá poněkud sešle, ale vehementně se brání přeřazení na jinou pozici, se objevil V. Menšík. Budil nedokáže pochopit, že v jeho věku má sice dostatek zkušeností, jak jednat s lidmi, avšak nejnovější technické poznatky už nedokáže zpracovat, což se ukázalo v kritickém okamžiku, kdy došlo k přísunu vzduchu do plynového potrubí, a hrozil kolosální výbuch. Mladý inženýr ihned analyzoval situaci a dokázal svými výpočty hrozbu exploze eliminovat. Kromě scén v ostravském průmyslovém komplexu, kde se často mluvilo odbornou terminologií, děj odbočuje do soukromých životů jednotlivých postav. V tomto ohledu vynikal inženýr Landa v podání L. Freje, který se strachoval o svou dceru ze svého rozpadlého manželství, která utrpěla vážné zranění po autonehodě. Dále byly zobrazeny také rodinné problémy inženýra Budila, kterému se také rozpadalo manželství s M. Dvorskou, jež navázala vztah s J. Ornestem, představitelem nejvyššího vedení plynárny. Další výrazná postava, jejíž soukromé problémy částečně zasahovaly do jeho pracovních povinností, byl důležitý dispečer J. Wohanka. V zajímavé roli technika se objevil P. Zedníček, jenž spěchal na večerní hokejový zápas, avšak vypuknuvší požár plynu mu jeho plány překazil. Snímek byl natočen jako obvyklá normalizační úlitba režimu režiséra Z. Sirového za jeho filmy natočené v 60. letech, zejména jeho slavná Smuteční slavnost se vysoce postaveným pánům ve straně nemohla líbit. V dalších rolích se ukázal D. Blaškovič jako vedoucí oddělení, který rozhodl o Budilově výměně, M. Sandhaus jako řidič, S. Remunda jako podnikový ekonom či J. Rozsíval coby dlouholetý pracovník na huti a otec nastupujícího mladého inženýra. Domnívám se, že se panu Sirovému podařilo kromě uklidnění rozzlobených stranických filmových kritiků natočit zajímavý snímek z málo známého prostředí, které však mělo od státního režimu vysokou prioritu. Dramatická zápletka v podobě nekontrolované přeměny plynu v třaskavou směs byla zdařilá, zlidštění hlavních postav a poukázání na jejich všední soukromé starosti bylo vhodné a Hrozbu hodnotím průměrně.

Americký akční film se S. Seagalem v hlavní roli. Mistr bojových umění tentokrát ztvárňuje bývalého příslušníka elitních jednotek Shanea Danielse, který byl neprávem odsouzen na šest let do vězení, a přišel tak o své jméno a zejména svou ženu. Seagal se rozhodne pomoci mladé čínské dívce a jejímu strýčkovi v nesnázích a zaplete tak do války mezi čínskou drogovou mafií a zkorumpovanou čínskou armádou. Svým typickým bojovým uměním, kterému ani hercův vyšší věk neubralo nic na efektivitě, a rozvahou při všech činnostech, si ihned získá uznání všech účinkujících. Kromě asijské dívky zachránil svými údery a kopy před nebezpečím mladíka, z něhož se vyklubal syn zámožného ruského imigranta a podnikatele Vlada (V. Kravchenko), který se poté se svou skupinou střelců připojil na stranu Seagala. Bylo nutné zneškodnit nebezpečného zkorumpovaného kriminalistu (J. Wasserman) sloužícího Číňanům. Tato likvidace se odehrála před Vladovým domem, kam předtím bez většího uvážení vtrhli. V okamžiku, kdy si čínští mafiáni a bývalí vojáci vyřešili své spory, zůstal už pro Danielse jediný protivník, a sice muž nazývaný Plukovník (B. Mann), jenž s ledovým klidem zneškodnil hlavu tamější čínské mafie. Divák by čekal, že finální souboj bude aspoň trochu dramatický, ale S. Seagal nedal Plukovníkovi vůbec šanci a ukončil jeho působení v tomto filmu stejně nekompromisně jako se všemi ostatními protivníky. Režisér K. Waxman natočil poměrně slušný akční film, který sice nebude patřit mezi Seagalovy nejúspěšnější filmová díla, nicméně rozhodně se nejedná o propadák a průměrné hodnocení je dle mého názoru odpovídající.

Britský film natočený podle slavného stejnojmenného románu A. C. Doyla vyprávějící o nejslavnějším detektivovi všech dob a jeho slavném případu související se strašidelnou pověstí o pekelném psu. V tomto filmovém zpracování z roku 1959 ztvárnil roli Sherlocka Holmese P. Cushing, detektivova věrného druha dr. Watsona A. Morell a další významnou postavu sira Henryho Baskervilla známý Ch. Lee. Snímek se románové předlohy drží pouze na začátku, v dalším průběhu se film od Doylova příběhu začíná dosti lišit, ačkoli hlavní dějová linie zůstala pochopitelně zachována. Největší nesrovnalost spatřuji v postavě paní Stapletonové, která byla v knize vykreslena jako kladná hrdinka s náklonností k ohrožovanému siru Henrymu, zatímco ve filmu je zobrazena jako přímý spolupachatel tajemných vražd. Současně vztah mezi Holmesem a sirem Henrym byl ve snímku mnohem více vyostřený a nepřátelský než v knize. V roli doktora Mortimera, jenž požádal Holmese o pomoc, se objevil démonický F. de Wolff. Za snímkem stojí režisér T. Fisher, známý autor britských hororových filmů, z dnešního pohledu mírných, ale v tehdejší době na ně jistě diváci pohlíželi jinak. Nemohu si pomoci, ale příběh byl pro filmové účely příliš zjednodušen a zkrácen a v některých ohledech se proto může zdát odfláknutý. Mnoho důležitých indicií a dokonce postav bylo ve snímku zcela vynecháno, až se může zdát, že vyšetřovatelé zločinů v ponurém prostředí devonských blat a mokřin mezi městy Plymouth a Exeter, nemají dostatek důkazů a stop pro odhalení pachatele. Jsem nucen proto tento snímek hodnotit jako podprůměrný a ocenit lze pouze nesmrtelné dílo sira A. C. Doyla. Dovolím si na tomto místě mimořádně skromně ocenit i autora těchto komentářů, neboť se mu tímto podařilo napsat tisíc rozvitých textů popisující filmy a názory na ně v průběhu třinácti let. V této činnosti se pokusím pokračovat a nadále psát filmové komentáře, které jsou určené zejména pro mě, abych byl schopen si připomenout filmy, o nichž jsem v průběhu let ztratil přesné povědomí. Z tohoto důvodu se omlouvám případným dalším čtenářům za časté popisování příběhu neboli spoilerování, které je ale pro účely výše popsané nezbytné.

Československé historické drama natočené podle knihy V. Körnera z období konce třicetileté války, tedy poloviny 17. století, kdy se vrací vojenský zběh Eliáš Haukvic na svůj rodný statek. Pro vojenské zběhy se v té době používal výraz psí kůže a znamenal, že takový člověk nemá žádné právo a kdokoli ho může beztrestně usmrtit. V hlavní roli Eliáše, který jen o vlas unikl smrti ve vleklém vojenském konfliktu a spolu se svými dvěma přeživšími druhy se ubírají mrtvou a pustou krajinou směrem k česko-moravsko-rakouskému trojmezí, kde má být Eliášovo rodiště, se objevil V. Jandák. Na zemědělské usedlosti patřící původně Eliášovým rodičům, kteří byly však zabiti švédskými vojáky, momentálně hospodaří Eliášův strýc s jeho ženou, bývalou služkou. Nastávají dramatické minuty boje o nadvládu nad statkem, do něhož zasahuje svými intrikami zákeřná statkářka a zejména církev, jež usilovala o přičlenění Haukvicova svobodného statku do své moci a majetku. Eliášova strýce, jenž se musel vypořádat s nově nastalou situací, ztvárnil V. Besser a jeho nehodnou ženu E. Hudečková. Církevní hodnostáře představoval mladý, až příliš ambiciózní kněz P. Trávníček, jenž za svou drzost draze zaplatil, a umírněný, ale zásadový a neoblomný páter P. Kostka. Do Eliášových věrných druhů z kruté války byli obsazeni K. Heřmánek a L. Vaculík. Ve vedlejší roli se ukázala i Eliášova sestra v podání V. Jeníkové, která počala potomka další generaci Haukviců právě s K. Heřmánekem, který se jí dvořil a kterého usmrtil rozlícení dav vesničanů pod páterovým vedením. Historický snímek A. Moskalyka, jenž hodnotím průměrně, ukazuje beznadějnou, temnou a krutou dobu, kdy naše země byly vypleněny a spravedlnosti mohl člověk dosáhnout pouze se zbraní v ruce.

Československý psychologický film natočený podle stejnojmenné divadelní hry P. Kohouta. Dvaadvacetilá Lída Matysová má před svatbou s dobře společensky situovaným mužem, avšak těsně před obřadem potká svého bývalého milence, ženatého vysokoškolského profesora docenta Petruse v podání V. Ráže, který v ní opět probudí silnou náklonnost. Nejpůvabnější herečka 50. let M. Tomášová rozehrává vnitřní drama řešící dilema, kterého muže si vybrat. Její nastávající kybernetik Stibor v podání S. Matyáše, kterého nechala na obřadu o samotě a ke sňatku se nedostavila, se jevil jako slaboch, velmi přimknutý ke své matce prezentované M. Vášovou, jež za žádnou cenu nechtěla dopustit, aby se její syn věnoval jiné ženě. Zničení vztahu svého syna k Lídě obětovala vše, dokonce vyhotovila lživý anonymní dopis obviňující profesora a především Lídu z mimoškolních milostných pletek, kterým se zabývala komise na vysoké škole. Za tyto pikle byla odměněna hněvivým výstupem a odchodem syna z domu. Zatím přelétavý a nestabilní Petrus vrávorá mezi Lídou a svou ženou a v okamžiku, kdy na něj vedení školy zatlačí, volí nejsnadnější cestu a slabošským způsobem Lídu opouští. Snímek je natočen zvláštním retrospektivním stylem a příběhem provází tajemný muž v taláru v podání M. Nedbala, jenž vstupuje do děje a komentuje Lídino počínání. Tuto osobu, ač není ve filmu nikterak vysvětlena, vnímám jako Lídino svědomí či nějakou vyšší bytost bdící na morálními principy a ani této imaginární postavě se nepodaří zachránit Lídu od zoufalého a tragického ukončení svého života. Ve vedlejších rolích se objevila J. Šejbalová a F. le Breux jako Lídiny rodiče, J. Smejkalová coby paní Petrusová a impozantní B. Karen v roli děkana. Kohoutova předloha byla vytvořena po vystřízlivění z jeho ideologického poblouznění a ukazuje tak nový reálný a nepolitický pohled do života běžných lidí, který nemusel být některým vysokým představitelům režimu po chuti. Režisér J. Weiss vytvořil zdařilou adaptaci divadelní hry, umělecky a filmařsky na úrovni s kvalitními hereckými výkony, avšak celkově si dovolím udělit pouze průměrné hodnocení.

Československý povídkový film zabývající se činností příslušníků pohraniční stráže na šumavské hranici v poválečných letech. Snímek obsahuje tři nenavazující povídky podobné pouze prostředím od třech různých režisérů. První, poněkud úsměvná povídka od I. Tomana se odehrává v zimě 1945, kdy do pohraničí přijíždí dva nováčci (J. Lábus a téměř neznámý T. Sedláček), kteří mají pomáhat střežit státní hranici. Jejich velitelé ve složení J. Krampol a K. Hlušička chtějí vyzkoušet jejich připravenost a odvahu, seberou jim náboje a chtějí je přepadnout předstírajíc, že jsou narušitelé hranic. Lábus se Sedláčkem si však opatří nové střelivo a prudkou palbou zaženou své překvapené nadřízené až do kapitalistické ciziny. V druhé části se vracíme do pohraničí na Silvestra 1948, kdy je velitelem stanice J. Pohan, očekávající kontrolu z vyšších míst. Proto jsou všechny povolenky k opuštění útvaru zrušeny a místo oslav nového roku je nařízen úklid. Tato povídka režírovaná K. Kovářem velmi dobře vyjadřuje opuštěnost, samotu a melancholii pohraničníků, především se zračí ve tváři J. Pohana, který svou ženu neviděl už rok a jeho mlčenlivé, ale přesto působivé herectví tyto smutné nálady podněcuje. Poslední, velmi dramatická povídka se odehrává v zimě 1951, kde dvojice pohraničníků ve složení J. Zahajský a J. Ornest dopadne narušitele hranic. Tento tajemný muž v podání skvělého J. Mareše během pátrání po jeho komplicovi napjatě očekává okamžik, kdy by mohl ozbrojené eskortě uprchnout. Trojice mužů se pohybuje v šumavských horách v ukrutné vánici na pokraji sil a následující napínavé scény v horské chatě a závěrečná ve vlaku potvrzují vysokou kvalitu této povídky. Závěrečná pětihvězdičková povídka J. Soukupa předčila ostatní dvě ve všech směrech a vyzdvihuji v ní herecké výkony pana Zahajského a Mareše v obtížných povětrnostních podmínkách. Povídkový film z často zobrazovaného prostředí ostrahy státních hranic překonal mé očekávání a ovlivněn poslední nadmíru zdařilou částí uděluji nadprůměrné hodnocení celému filmu.

Československý film složený z pěti vzájemně nesouvisejících povídek. Tyto povídky jsou dle mého názoru různé kvality, za nejzdařilejší považuji první dvě, ale i ty bych zařadil maximálně do průměru. Všechny povídky jsou zajímavé svým obsazením, objevují se jak známí a renomovaní herci (J. Marvan, F. Kreuzmann, E. Fiala), ale současně také začínající umělci, budoucí herecké hvězdy (V. Brodský, L. Munzar, J. Bláha, J. Tříska, V. Hašek). V díle Z. Brynycha se také objevili někteří začínající herci v malých bezeslovných rolích (Z. Řehoř, J. Krampol). První povídka vypravuje o složitém pracovním soužití dvou pokrývačů (J. Marvan, J. Tříska) a jejich pádu ze střechy. V druhé povídce je dobrosrdečný otec F. Kreuzmann podveden a zklamán svým synem J. Bláhou. Další část filmu vypravuje o pětiletém výročí seznámení dvou manželů V. Brodského a V. Thielové, kteří se rozhodnou ho zopakovat a prožít znovu. V další povídce se představili dva muzikanti (houslista E. Fiala a harmonikář F. Mrázek), kteří si přilepšovali hraním na svatbách, do té doby, než narazili na skutečného hudebníka, který je svým uměním zahanbil. Poslední povídka popisuje milostné vzplanutí mezi původně povýšeným mladíkem na motocyklu L. Munzarem a velmi půvabnou šestnáctiletou K. Chadimovou, budoucí manželkou J. Třísky. Pokud je mi známo, podobné povídkové filmy se na konci 50. let točily poměrně často, avšak tento počin pana Brynycha řadím k těm nejméně zdařilým. Jako povedené hodnotím první povídku s panem Marvanem, který dokázal předvést své mimořádné umění i beze slov pouze mimikou, a poté mě zaujala neotřelá dvojice hudebníků ve složení velmi zajímavého herce E. Fialy, u něhož cítím potřebu doplnit si znalosti z jeho další tvorby, a komikem a zpěvákem Fandou Mrázkem. Domnívám se, že Brynychovo dílo Pět z milionu nenabídlo nic takového, za co bych mohl alespoň uvažovat o průměrném hodnocení.

Československý televizní komediální film s překvapivě vynikajícím obsazením odehrávající se převážně na hasičském bálu. Klasický průběh této společenské události byl narušen předčasným požárem, u něhož se našla dámská bota nazývaná lakovka. Tento rozruch měl na svědomí osmnáctiletý podivín v podání T. Juřičky, který byl krátce předtím odmítnut dívkou při prosbě o tanec, a také mu bylo ponižujícím způsobem odepřeno objednání si alkoholického nápoje, a nenapadla ho lepší věc, jak se pomstít. Abych dokázal, že slova o mimořádném obsazení této půlhodinové komedie byla míněna vážně, v dalších rolích se objevily manželské páry ve složení J. Sovák s paní S. Zázvorkovou a J. Somr s J. Bohdalovou, což byli rodiče T. Juřičky. Kromě nich se v tomto komediálním díle pana J. Dudka ukázal i nepřehlédnutelný hasič J. Bláha či hostinský Z. Dítě. Dceru Sováka a Zázvorkové a současně dívku, která odmítla T. Juřičku, ztvárnila M. Steinmasslová. V malých, nenápadných rolích se objevil i F. Filipovský, P. Trávníček či J. Bek. Mám dojem, že na poměrně krátkou stopáž se toho v této komedii odehrálo docela dost, avšak nemohu říci, že by zakončení tohoto díla bylo zdařilé. V závěru totiž K. Slunéčková ve své typické poloze zcela nepochopitelně vstoupila do děje a vzala vinu za předčasný požár a odcizenou botu na sebe. Mám dojem, že v Lakovce je patrný příliš velký rozdíl mezi vynikajícími a zkušenými herci té doby a podprůměrným scénářem V. Dusila, který nemohl využít ani zdaleka všechny schopnosti účinkujících herců, a proto jsem nucen hodnotit Lakovku podprůměrně.