HonzaBez

"Od istého času aj úradníkov pokladáme za ľudí..." Solanův povídkový film zaujme především skvělými hereckými party (zvláště ironický Höger v druhé povídce a Peškův bilancující soudce v povídce poslední). Ale i ta konfrontace profesní a lidské stránky u osob různých právnických profesí (žalobce, obhájce a soudce) mi přišla zdařilá. Za mě nejsilnější je to v případě Peškovy postavy, kdy sledujeme, jak se do výkonu jeho soudcovské praxe promítají jeho vlastní životní zkušenosti v manželství. Právě Peškova závěrečná slova, kdy v souvislosti s manželstvím mluví o zvyku, povinnosti a disciplíně, mě napadlo, zda ten povídkový film vedle těch  osob rozličných právnických profesí nespojuje ještě něco. A skoro bych řekl že ano. Jakoby v každé z těch povídek se objevoval nějaká postava, která se musí vypořádat s pocitem, že některé věci ve svém životě němá ve svých rukou a musí se do jisté míry podřídit tomu, co se od něj očekává. V té první povídce jde o mladého žalobce a jeho milou, kteří jsou konfrontováni s )nesmyslnou) společenskou morálkou. V té druhé je to lékař, který si uvědomuje, že ačkoliv pro tentokrát ve své léčbě uspěl, stejně je to sisyfovská práce, při níž nemusí mít věci vždy pod kontrolou.  A v té třetí jsou to vlastně oba manželské páry, z nichž ten jeden (neúspěšně) bojuje o to, aby je soud rozvedl, zatímco manželka Ladislava Peška v tom druhém případě se o něco takového ani nikdy nepokusila (ačkoliv evidentně byla v tom vztahu nešťastná. Pro všechny uvedené postavy tak platí, že je od nich vyžadována disciplína a plnění povinnosti. On si člověk přeci nějak zvykne že....

"Akce Bruncvík uzavřena..." Vypořádat se s hodnocením tohoto filmu o emigrantovi, který se coby tajný západní agent s plastikou obličeje vrací do své bývalé vlasti, aby škodil, konstatováním, že jde vlastně jen o jakousi  propagandistickou agitku, bych považoval za příliš zkratkovitý závěr. Ano, zlý agent s plastikou (skvělý Jiří Vala), jakou by mu mohl závidět i takový agent Bláha ze seriálu o majoru Zemanovi, tu bezesporu je. Jsou tu i uvědomělí lidí (z agentovi rodiny), kteří neváhají dotyčnému udílet "knížecí rady", aby se šel udat. A nad těmi úvodními pasážemi filmu, které líčí zhýralost světa na západě, se člověk musí víc než pousmát.  Ale jinak jsme svědky z filmařského hlediska velmi originálně zpracovaného psychologického dramatu. Kamera je někdy dosti avantgardně roztřesená, film má zejména díky skvělé hudbě padesátých let obstojnou atmosféru a korunu tomu za mě dávají neskutečně originální retrospektivy ze života dotyčné osoby, kdy se děj odehrává jen na středu plátna/obrazovky, zatímco kolem se točí jakýsi stroj času.  Už jenom za tuhle originalitu nelze tento film zavrhnout. Výborné jsou i záběry z cirkusového varieté, které jako by chtěly neverbálně ukázat, v jak absurdní době (studené války mezi východem a západem) se ta špionážní zápletka odehrává. A bezpochyby výborná je i scéna s hymnou, která tu zlou postavu západního agenta najednou jakoby polidšťovala. Když tedy nakonec vezmu všechny ty klady a zápory filmu, vychází mi z toho velmi silné čtyři hvězdičky.            

"Koho zajímá stará bába..." Vím, že se dnes najdou tací, co Jiřinou Bohdalovou pohrdají a mají pocit, že už je stará na to, aby se každou chvíli někdo "producírovala". Některým taky leze na nervy to, jak se furt točí kolem našeho exprezidenta Miloše Zemana. Tuhle výhradu i docela chápu, ale ať je "Bohdalka"  jaká je, furt je to Paní herečka! V dvaadevadesáti zvládnout takou hereckou "kládu", jakou byla hlavní role v tomto televizním filmu, to je prostě neuvěřitelné. Velký dík za vznikl tohoto filmu si určitě zaslouží Jiří Strach, protože on je prostě zlatíčko. Možná ten scénář Marka Epsteina je spíše průměrný, ale Stachovi se nejen z Jiřiny Bohdalové ale i Lenky Vlasákové podařilo vydolovat naprosté maximum. Herecky je to prostě struhující podívaná o oboustranně velmi složitém vztahu matky a dcery. Jinak musím ocenit i velmi zajímavou (ač místy velmi typickou) hudbu Michala Kocába. A závěrem poznámka k tématu filmu, tedy k etické otázce zda lež, pokud slouží dobrému účelu, je akceptovatelná. Za mě osobně je to chování hlavní hrdinky eticky složitě obhajitelné, ale umím pochopit, že filmařům mohlo přijít atraktivní vyjít ze skutečného příběhu Věry Sosnarové (byť ho dosti podstatně pozměnili). A nevnímám to tak, že by film automaticky tímto přitakával tomu, jak se dotyčná (patrně) zachovala. Ale určitě by mě velmi zajímalo, jaký na to má pohled Jiří Strach coby katolík a doufám, že se jej novináři na toto někdy příležitostně zeptají.