Psychor

David Moreau si dopřával až překvapivě dlouhou hororovou tvůrčí pauzu, ale to šestnáctileté čekání za tento zběsilý pre-apokalyptický bad trip rozhodně stálo. Režisér daným snímkem dává vzpomenout na svou příslušnost k hnutí New French Extremity, přičemž zvláště během jeho první poloviny sdílí stylistické i tematické rysy s tvorbu Gaspara Noé (viz Irréversible a Climax). A právě tehdy je snímek co do smyslové stimulace natolik excesivní a v dobrém slova smyslu chaotický, že v nás dokáže vyvolat tu samou dezorientaci jako v případě Romaina. V závěru sice filmu lehce dojde šťáva, ale i tak Moreauovi nelze upřít snaha experimentovat, inovovat, a ve výsledku se tak jasně vymezit vůči soudobé hororové produkci. Mainstreamový divák bude mít ohromný problém snímek MadS vstřebat a nejspíše ho tedy ani příliš neosloví. Já ho naopak považuji za jeden z highlightů letošního roku a jakožto zdejší hororový expert mu tak uděluji čtyři silnější hvězdy. Bravo!

Tjahjantův segment "Safe Haven" z hororové antologie V/H/S/2 lze považovat za jeden z nejkvalitnějších krátkometrážních snímků v historii žánru. Přechod na dlouhometrážní formát však představuje výzvu, se kterou se režisér zatím nedokázal uspokojivě popasovat (Sebelum Iblis Menjemput a Sebelum Iblis Menjemput: Ayat Dua). Ale kdo se bojí riskovat, a tím se i učit z vlastních chyb, aby jednoho dne třeba překonal meze svého nesporného talentu, tak nikdy nepřekročí svůj vlastní stín. Tjahjanto mi v tomto ohledu připomíná umělce, který se snaží publikum ohromit brnkáním na jedinou eufonicky znějící strunu své kytary místo toho, aby si konečně osvojil práci s ladící mechanikou. Režisér tedy opustil nevypočitatelné hororové vody a opět se schoval do své komfortní akční zóny, v níž si bohatě vystačí pouze se stylovou složku (estetikou krve a gore efekty), a ve které pro něho není podstatné, co se odehrává, ale především, jak se to odehrává. Tento bázlivý přístup však může náročnějšího diváka jen těžko uspokojit, a tak počítejte s tím, že budete po většinu stopáže znuděně pokukovat po hodinkách a nedočkavě vyhlížet závěrečné titulky. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Shadow Strays uděluji pouze jednu silnější hvězdu.

Nedávno jsem měl možnost hovořit s Demiánem Rugnou (Aterrados, When Evil Lurks), který mi při vzpomínce na své prvotiny až skoro kajícně vysvětloval, že každý musel nějak začít. Demián se nevzdal a díky své píli, zarputilosti a cílevědomosti se postupně vypracoval v jednoho z nejuznávanějších jihoamerických tvůrců současnosti, jenž je oslavován publikem i sférou kritického diskurzu… Na druhé straně tu pak máme břídily typu Damiena Leoneho, jehož vývoj ustrnul na mrtvém bodě, díky čemuž nám bude asi až do skonání věků servírovat tyto utahané exploatace plné filmových chyb, nelogických prvků v ději a zmatečného střihu. Technická stránka filmu Terrifier 3 je vyloženě prachbídná. Navzdory ucházejícímu rozpočtu tak snímek působí neskutečně amatérsky a vyvolává asociace na italské kečupové matlaniny z osmdesátých let minulého století. Režisérova snaha o znechucení diváka prostřednictvím co nejokázalejší dezintegrace tělesných částí se tak zcela pochopitelně míjí účinkem a paradoxně vyznívá spíše komicky. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Terrifier 3 nemohu udělit nic jiného než zasloužený odpad a z celého srdce děkuji distributorům za to, že tento laciný brak nevpustili do českých kin.

Během uplynulého půlroku jsem absolvoval vysoce prestižní odborně-teoretickou stáž v USA, což mi zároveň umožnilo podstatně rozšířit svou síť kontaktů v rámci filmového průmyslu. Díky svým četným konexím se tak k vybraným zahraničním titulům dostanu o poznání dříve než masové publikum. V případě Longlegs však po hříchu nebylo o co stát. De facto se jedná o sotva průměrný krimi-thriller s nefunkčními hororovými prvky, jenž nezvládá pracovat s napětím a jeho budováním. Perkinsova dosavadní tvorba se povětšinou vyznačovala jasným vítězstvím formy nad takřka anihilovaným obsahem, takže od snímku rozhodně nikdo nemohl čekat vysoce rafinovanou psychologickou hru po vzoru žánrových klasik typu Se7en, nicméně takto tristní scénář s absurdně předvídatelným dějem by nejspíše dokázal sesmolit kdokoliv z diváků po jedné lekci strávené na kurzu tvůrčího psaní. Na rozdíl od agentky Harker sice nedisponuji jasnovidnými schopnostmi, leč vyústění snímku jsem přesto naprosto přesně anticipoval už v jeho samotném úvodu. Ani kriminalistické aspekty příběhu bohužel nepřinesly tolik potřebný vzruch, jelikož Perkins evidentně hrubě podcenil přípravu, kdy agenty FBI vykresluje jako nějaké venkovské ňoumy, kteří se kupříkladu zaseknou i na jednoduché substituční šifře. Ve výsledku se tak Longlegs jeví jako plochý, chladný a prázdný film, kterému jakožto zdejší hororový expert mohu udělit pouze dvě silnější hvězdy.

Pokud byste netušili, že Thanksgiving natočil Eli Roth, tak snímek pravděpodobně okamžitě zavrhnete coby další generický, zaměnitelný slasher, který pouze uráží inteligenci publika. A zcela po právu. Eli Roth se pokusil rozpracovat svůj fiktivní trailer z roku 2007, ale výsledek je vskutku tristní. Zapomeňte na závan čehokoliv překvapujícího, jelikož režisér řadu scén jen bezostyšně replikuje, a tu nejikoničtější dokonce propasíruje přes korektní filtr. Zároveň se usilovně snaží pomrkávat na diváky a vršením odkazů na kanonická díla vyvolávat nostalgické pocity, jenže pouhé nadšené fanouškovství dnes v hororové branži již opravdu nestačí. Neschopnost vystavět koherentní svět pak celou tu bídu podtrhuje, pakliže tedy nepřipustíme možnost, že antagonista disponuje schopností bilokace a dokáže se v jeden okamžik vyskytovat na dvou místech současně. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Thanksgiving mohu udělit nanejvýše jednu slabší hvězdu.

Nemám nic proti amatérským hororům, ale proboha, trochu soudnosti. Snímek bych mohl doporučit jen jako výukový materiál pro nějakou přednášku na FAMU, jelikož se zde dočkáme snad úplně všech myslitelných filmařských chyb a prohřešků. Zvláště zvukové elementy by zasloužily podrobný kritický rozbor. Hned v úvodu vás kupříkladu začnou tahat za uši nesedící postsynchrony, ve kterých každá postava mluví stejně hlasitě a stejně nezkresleně bez ohledu na to, jak daleko se od kamery právě nachází. Kapitolu samu o sobě tvoří i doslova úděsné dialogy, jež jsou zcela odtržené od fikční reality příběhu a absolutně nekorespondují s věcným projevem herců (či spíše neherců). Takto erudovaně bych mohl rozpitvat jednu filmovou kategorii (scénář, kamera, atd...) po druhé a na žádné bych nenechal nit suchou.  Snímek nedosahuje ani kvalit D'Amatova videobraku z roku 1980, k němuž alespoň svým názvem odkazuje. Jakožto zdejší hororový expert tak filmu Anthropophagus 2 uděluji odpad!

"Až ten film dorazí, tak už tu snad nebudu. Ale pokud existuje duchovní svět a já se budu moci vrátit, plánuji posednout Davida Gordona Greena a udělat mu ze života peklo." - William Friedkin... Radikální a nekompromisní ve svých stylistických postupech a stejně tak i názorech, o čemž jsem se mohl sám přesvědčit během našeho krátkého setkání na karlovarském filmovém festivale v roce 2014. Friedkinův The Exorcist je bezpochyby jedním z nejvlivnějších děl v historii kinematografie. Revoluční počin, který porušuje do té doby platné žánrové konvence a jenž navždy změnil tvář hororu. Naproti tomu Greenův The Exorcist: Believer působí jako nějaký laciný mockbuster ze studia The Asylum, který pouze sprostě parazituje na slavné značce a marketingově vykořisťuje její postavy. Zvláště pak devadesátiletou Chris MacNeil, jež nás nejdříve ujišťuje o tom, že v žádném případě není exorcistkou, aby o pár minut později během provádění exorcismu oslepla a její linka vyšuměla do ztracena. Hm, vskutku působivý návrat... Když porovnám Friedkinův The Exorcist (který vyděsí, provokuje, inspiruje či donutí k následné reflexi po zhlédnutí filmu) a Greenovu nesourodou směsici otřepaných žánrových klišé, kterou už v závěru ani nelze brát vážně, tak je mi opravdu smutno z toho, jakým směrem se hororový žánr ubírá. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Exorcist: Believer uděluji jednoznačný odpad!

Minulý týden jsem v rámci své teoretické přípravy absolvoval chronologickou projekci celé Saw nonalogie, nyní již dekalogie, v důsledku čehož jsem si mimo jiné povšiml značně kontrastního přístupu jednotlivých tvůrců. Kevin Greutert (na rozdíl od Wana) nevnímá bestiální násilí a jeho explicitní obraznost jako výrazový prostředek, nýbrž jako určující princip filmu Saw X, takže asi ani nepřekvapí, že tato prvoplánová krvavá exhibice postrádá jakýkoliv emoční přesah. Jedná se o snímek plně podřízený zavedeným schématům, přičemž většina posunů v ději je zde zoufale předvídatelná. Místy se dokonce zdá, že ústřední postavy nahlédly do scénáře a mohou tedy s absolutní precizností predikovat všechny budoucí reakce antagonistů, což poškozuje vnitřní logiku příběhu a implikuje nedostatek kreativity autorů. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Saw X uděluji pouze jednu silnější hvězdu a ruku v ruce s tím věřím, že jde o onen pověstný hřebíček do rakve této vyčpělé franšízy.

Jestliže v rámci své verbální komunikace používáte slovní výplň, tak je zřejmé, že si nejste něčím jistí, nebo potřebujete čas na zformulování toho, co chcete vyjádřit. Brianovi Duffieldovi se vycpávková slova bohužel vkrádají do filmové řeči, v důsledku čehož protagonistka svým zvukovým projevem občas připomíná Dartha Vadera. Akustická vata v podobě amplifikovaného dýchání či různých pazvuků působí velmi rušivě a samotný bezdialogový koncept snímku lze označit za hrubě nedopracovaný a nedomyšlený. Pokud někdo kupříkladu ústřední postavě plivne do tváře před celým policejním sborem a všichni přítomní celou situaci přejdou pouhým mlčením, tak divák okamžitě nabývá dojmu, že takhle by se to ve skutečnosti nikdy stát nemohlo. Jakožto zdejší hororový expert jsem se během podobných scén doslova chytal za hlavu, jelikož zásadním způsobem nabourávají věrohodnost daného fikčního světa. S ohledem na tyto skutečnosti tak sci-fi (nikoliv hororovému) snímku No One Will Save You uděluji jednu slabší hvězdu.

Vykalkulovaná snaha o elevaci nezáživné detektivní zápletky se dle očekávání zvrhla v absolutní hororovou křeč. Nechte popraskat pár žárovek, přitlačte na hlasitosti a předstírejte, že se jedná o horor. Třeba se některé z méně bystřejších diváků podaří opít rohlíkem. Doufám, že se studiu tento směšně průhledný marketingový tah vymstí a snímek skončí v červených číslech. Ale A Haunting in Venice trpí i mnoha dalšími neduhy: afektovaným herectvím, chaotickou kamerou či naprosto zbytečnou změnou lokace oproti knižní předloze. Místo toho, aby si režisér při budování atmosféry ulehčil práci a opřel se o benátská specifika v podobě spletitých uliček či stísněných kanálů, tak celý děj zcela nesmyslně zasadí do jakéhosi bezpohlavního interiéru. To už rovnou mohl natáčet někde na statku v Horní Dolní. Katastrofa. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku A Haunting in Venice mohu udělit pouze jednu slabší hvězdu.