Jeoffrey

Je hodně velká šance, že u prvních pár dílů budete pochybovat, jestli se má na Ao Ashi smysl dívat a stejně tak vám tu dost možná bude něco, nebo spíš někdo hodně vadit. První dojem z hlavního hrdiny totiž není opravdu nic moc a dal by se shrnout do jednoduché věty „Asta z Black Cloveru jde hrát fotbal“. Aoi je ukřičený, přehnaně sebevědomý, extrémně emotivní – prostě hodně špatně snesitelný. Na druhou stranu si ale dost možná všimnete, že vyobrazení celého toho fotbalu je tu vlastně docela působivé, je zde hodně plynulých záběrů na hru a třeba si stejně jako já hned oblíbíte trenéra Fukudu, který se rozhodne Aoimu dát šanci, protože vidí talent, který chlapec nesporně má. A vy ten talent a to, čím je vlastně hlavní hrdina výjimečný, snadno pochopíte taky, i když si budete možná lámat chvíli hlavu, jak přesně toho chtějí využít. Možná si nebudete ze začátku jistí, jestli se vám líbí, jak moc dramatické to v úvodu je a spoustu z těch vypjatých, ukřičených scén budete považovat za přehnané, ale v rámci budování vztahů a všeho kolem to pořád bude dávat smysl a vlastně i fungovat. A tak, pokud seriál nedropnete, budete odměněni a celkový dojem půjde postupně, ale stále hodně stabilně nahoru, až se dostane do momentu, kdy možná budete jako já přesvědčení, že Ao Ashi je výborné sportovní anime a budete se těšit na každý další díl. Jak toho autoři dosáhli? Tak třeba už jen tím, že hlavního hrdinu rychle postaví před realitu, nechají ho několikrát spadnout na hubu a všichni kolem, trenéři i spoluhráči, ho budou stavět před nové problémy a ukazovat mu další nedostatky, z kterých se začne hlavní hrdina postupně učit, až to všechno krásně zapadne do sebe a vy toho kluka, a jak se mění, budete mít regulérně rádi. Aoiho cesta je perfektně vyprávěná, skvěle zachycuje momenty hrdinova tápání i prozření, zoufalství i radosti – zkrátka se dá snadno uvěřit tomu, jak Aoi roste a vyvíjí se. Úžasně se i pracuje s atmosférou v celém týmu, vidíme nedůvěru, různě spory, pramenící z odlišných motivací a přístupu ke hře u jednotlivých hráčů a zároveň i logické kompromisy a sjednocení pro dosažení společného cíle. Je tu i taktizování ze strany trenérů, dobrá ukázka kvalitní práce při výchově mládeže ve stylu „mladí si na to musí přijít sami, ale občas je třeba je prostě tvrdě postrčit“ a i díky vykreslení jednotlivých trenérů, kteří ale občas taky trochu tápou, jestli dělají to nejlepší, můžu s klidem říct, že nejlepší postava z celého seriálu je rozhodně trenér Date Nozomi, který toho místního Snapea sehrál opravdu mistrovsky. Takže se vyvíjí hlavní postava, rozvíjí se celý tým, a i vedlejší postavy dostávají dostatek prostoru, aby nás zaujali a ukázali, jakou mají v rámci celku hodnotu. Ale to pořád není všechno i jednotlivé zápasy jsou kvalitně zpracované a seriál skvěle vybudoval napětí především kolem toho úplně posledního v této sezóně, kdy neopomněl dostatečně představit soupeře, ale i vybudovat obstojné pnutí (a to hned na několika frontách) mezi oběma týmy, takže máte opravdu dojem, že teď vážně o něco jde, a proto to byl prozatímní vrchol celého seriálu. Je i vidět, že Júgo Kobajaši ví o fotbalu hodně, projevuje se to nejen při jednotlivých záběrech na hřiště, používání některých, pro běžného sportovního konzumenta, známých strategií, nebo uvádění slavných fotbalových jmen a čím jsou signifikantní, ale i z těch rozborů a postřehů, které mají vedlejší postavy při sledování zápasu. A tady to funguje úplně jinak než u takového Love All Play, protože seriál vám buď nejdřív celou tu věc ukáže a teprve pak jí i docela podrobně vysvětlí (aby jí pobral i fotbalový laik), nebo použije rozbor situace za pochodu, kdy hlavní postava si v hlavě načrtne plán, který rychle vysvětlí a pak vše provede.  No a na tyhle pasáže je radost se pak dívat, je to jak takové ty highlights z fotbalových utkání včetně rozborů od někoho, kdo tomu rozumí (chybí už jen elektronická tužka). K tomu kvalitní animace, která je hodně vidět nejen během hry, ale třeba i takový poslední opening má některé naprosto neskutečně záběry, třeba ten do vnitřku branky v prvních pár vteřinách… Ve výsledku je Ao Ashi za mě seriál, který se neustále zlepšoval, až se vypracoval na opravdu skvělou show, která ale stále má co nabídnout a já se těším na případné pokračování. Navíc i ten začátek, a to jaký tu Aoi je, má svůj smysl, protože když máte jako úvodní bod pro rozvoj charakteru „uřvané děcko“, tak ten prostor pro zlepšování a jeho vývoj opravdu široký a tady se ho daří využít. Po první sezóně 8/10, ale jestli ta druhá bude a bude pokračovat v podobném duchu a nastaveném trendu, tak by to mohl být brzy i 5* zážitek.

Protože sleduji v téhle sezóně spin-off zaměřený na postavu Čúzendžiho, tak jsem si řekl, že by nebylo od věci si pustit i tento původní seriál. No a když vám po prvních pár dílech vytane na mysl především to, že je to solidní bizár, který míchá poměrně hodně témat a všechno se snaží především hrát na budování tajemné a podivné atmosféry, tak si dovedu představit, že to mnohé brzy odradí, ale větší část (stejně jako mě) to spíš zaujme. Uprostřed se však začne příběh docela slušně táhnout, hodně se tu mluví, spekuluje, přednáší... Je důležité, aby divák pochopil, jak moc je třeba ten Čúzendži vlastně chytrý. Tahle pasáž mě moc nebavila. Naštěstí poslední třetina je plná různých odhalení, nečekaných zvratů, a i přes tu šílenou spoustu spojených témat a podivností vše přeci jen dává smysl. Závěr mě bavil, napínal mě, užil jsem si ho. Ve výsledku jde pro mě o docela slušný příběh, zajímavou mysteriózní detektivku a drama, kterému by ale prospělo, kdyby se tu o dost méně vznešeně kecalo a uprostřed seriálu se víc šláplo na plyn. 6/10 a jdu se vrátit ke spin-offu s tím, že postavy v něm se s těmi identickými tady shodují fakt asi jen v pár základních charakteristikách, jinak bych je vůbec nepoznal, což ale bude chyba tvůrců spin-offu...

Pěkný emotivní krátký filmeček doprovázený hudbou Clauda Debussyho a s líbivou animací. 7/10