bubun

Všechno v perfektní rovnováze, skvělá hudba, jemný, ale přesný humor – člověk se nepopadá za břicho, o to je ale reálnější, nenucenější, charaktery jsou přesvědčivě zahrané, Giamattimu to prostě musíte věřit (včetně znalostí ohledně vína), a kromě příběhu má také atmosféru. A pro mě speciální význam, možná v tom „smolařství“ sympatického Milese.

Film se skvělou kamerou, herci i nehercem, vtipem, atmosférou a hlavně hudbou. Dřív jsem z něj byla možná trochu odvařenější, ale když se dívám ve správný čas, na konci mě to vždycky dostane. Je tam toho přesně tolik, kolik tam toho být má, nic navíc.

JEDNOZNAČNĚ nejlepší z Jonesů. Napínavý, vtipný, mysteriózní, se skvělým původním dabingem a úžasným závěrečným vyvrcholením. Jako dítě jsem z toho byla vykulená a unešená zároveň, takže je tady i špetka nostalgie, ale tenhle film se spádem a humorem, sympatickými postavami, na pět hvězdiček s přehledem dosáhne. Dala bych klidně šest.

Někde jsem tady četla, že je ve filmu příliš hluchých míst. Kde? Můj názor je zcela opačný, myslím, že lepší to být už nemůže, tady sedí každá věta a navíc je to perla. Opilý Abrhám („byli i tací, kteří nechopochopili“), Smoljak fotící s krytem na objektivu, oddávající svačí chleba, zatímco mistr Bílek se snaží chytit správný tón, originál akademického malíře Kouřila, Máňa v kredenci a paní Jechová („to by mi asi dost fadilo, fite?“), soused Klabouch, chladnutí těla („přikrejte ho!“).... Nemyslím si, že by kdy Smoljak natočil lepší film.

Překvapilo mě, jak i po letech jsou některé skeče vtipné (na konci třetího dílu tančící Mark Heap například). Bohužel se kvalita jednotlivých scének liší mnohdy až o dvě třídy. Za neobvyklé nápady a z nostalgie ale nechávám plný počet.

Nedoceněný seriál. Výborně napsané, výborně zahrané, výborně obsazené (je to důkaz, že i náctiletí herci mohou hrát náctileté - a dobře - například Sethu Rogenovi bylo sedmnáct, když to točili, ale všichni jsou dokonale přesvědčiví, včetně představitelů rodičů hlavních "hrdinů"). Někdo tady napsal, že "oni to snad ani nehrají, oni to žijí", a to je přesný. Dost dobře si pamatuju svoje pocity z puberty, ze střední školy apod., ale lépe než tenhle seriál tu osamělost, izolaci, zmatenost, rozháranost, bezmoc, spontánnost, chuť věci měnit a řešit, lépe bych to vyjádřit nemohla. Navíc v seriálu není žádná vlezlá podbízivá sentimentální hudba, občasný brnknutí na kytáru je v mezích, a jinak je i soundtrack špičkovej. Dialogy se taky pohybujou ještě dost od hranic patetickýho fňukání. Je to prostě uvěřitelný, a o to mi jde. Kim Kelly: "I killed Millie's dog." ken Miller: "Like with your bare hands?"