Eiidax

Je vidět kam inspirační větry vanou, ale přesto Francis Galluppi natočil svojí prvotinu s přehledem a odvedl poctivé řemeslo. Scénář sice nepřekvapí, avšak má dobře napsané postavy a dialogy. Děj měl spád s dobrou svízelnou atmosférou, kdy jste čekali, až se to změní na "krvavou přestřelku" s každým příjezdem dalšího zákazníka. 3/4 filmu si mě drželo a vše šlapalo jak mělo. Pak přišla poslední čtvrtina, kdy se to do finále spíše dokulhalo. Pokud máte rádi Osm Hrozných zde nešlápnete vedle.

Tak nám vrátila vůle boží na 30. výročí Pulp Fiction do kin. Nebudu zde psát jak legendární film to je. To je zde podle hodnocení místních kolegů za ta léta vidět. Jen si tu odložím pár slov - Historky z podsvětí i po tolika letech v kině brilantně fungují a stále dokáží nahnat lidi do kin a vyprodat téměř celý sál. Tarantinovy se opravdu povedlo vytvořit před 30 lety nestárnoucí klasiku, která je a ustavičně bude jeden z nejlepších filmů všech dob.

Letos jsem si myslel, že po Kinds of Kindness neuvidím nic "kurióznějšího", ale opak byl pravdou a zavítal jsem do kina na kurióznější, krvavou, kontroverzní satiru na ideál krásy. Hlavní role ztvárňují Demi Moore jako stárnoucí hvězda Elizabeth Sparkl a Margaret Qualley jako Sue, jenž je její mladší, krásnější, přitažlivější já. Obě dámy ve svých rolích excelují. Elizabeth má svojí hvězdu na chodníku slávy a fitness show, kterou jí "jako dárek k 50 narozeninám" zruší, jelikož jak řekl její šéfík, kdo by chtěl koukat na stárnoucí ženské tělo. Elisabeth tumpachově neodolá nabídce na titulní Substanci a vpíchne si injekci do žíly, díky které z jejího těla při explicitní sekvenci dojde na "vylíhnutí" Sue. Obě dvě se musí navzájem respektovat a po sedmi dnech se střídat, bez výjimky. No a co by se mohlo asi tak pokazit. Snažil jsem se o filmu skoro nic nezjišťovat, jak už zde někteří psali, a ono je to pravda, to co jsem zde pár řádků nahoře napsal je základní synopse a s tím by divák měl do kina jít.  Byl jsem překvapen kolik explicitních sekvencí, píchání injekcí do těla, nahoty atd... ve filmu je, něco málo jsem očekával, ale ne v takové míře. Osobně mi to nevadilo, jelikož jsem rád když filmy jdou originálnější cestou, jenž nemusí sednout každému.  Zaujal mě rovněž námět tělesného děsu naplňující motivy posedlosti krásou, objektivizace žen o ideálním vzhledu, rýpavé satiry na ideál krásy, atd... . Podstatné je, že se Coralie Fargeat témata nerozpadla pod rukama a vydrželo to až do finiše. Hlavně se jí povedlo vytvořit funkční protiklady. Zatímco na začátku mě film vtáhl svým úderným cvičením, tak druhá půlka se změní na psychologický teror ,kde hlavní hrdinka propadá do závislosti na Substanci a do většího zoufalství.  Jelikož Elizabeth tak i Sue se de facto v průběhu filmu stávají závislí na Substanci, tak jsem si všiml, jak film pojednává o závislosti návykových látkách a jejich zneužívání. Ať to jsou drogy, porno, videohry, alkohol, nezdravé jídlo atd... Každý z nás má určitou neřest, na kterou spoléhá, aby na chvíli unikl z reálného světa. Když se do takové neřesti zapojíme, činíme tak s vědomím, že musí existovat rovnováha mezi tímto krátkodobým dopaminovým návalem a skutečným světem. Když budeme dlouho do noci vzhůru a koukat na filmy a seriály, nejspíš se ráno do práce probudíme extrémně unavení. Každým krokem, který podnikneme, víme, že později za to zaplatíme, proto musí, existuje rovnováha kterou je potřeba respektovat. Substance vyvolává otázky tím nejabsurdnějším a nejgrotesknějším způsobem, dokážete respektovat rovnováhu? Načež je na každém jednotlivci jak si svojí rovnováhu nastaví a zda jí bude respektovat. Závěrečná třetina filmu je mírně natahována a klidně by snesla o pár minutek méně, ale to nemění nic na tom, že Substance se řadí mezi nejlepší filmy letošního roku.