Adramelech

Tak trochu atypická zombárna. Zombie postávající v klidovém stavu vypadaly jak fronta žadatelů o příspěvek na bydlení před úřadem práce. Scéna, jak polozombická holčička zakousla a sežrala kočku, byla roztomilá. „Chtěla bys kočku?“ – „Už jsem jednu měla.“ Pěkný oddechový film. A vůbec nekončí dobře!

Děj se odehrává na počátku covidové doby. Překvapilo mě, že islandský starobní důchodce si mohl dovolit cestu do Japonska, aby se tam poohlédnul po své někdejší milence. Já jsem se za lockdownů také doma nudil, ale abych vyrazil na Tchajwan a poohlédnul se tam po své někdejší čínské milence, to jsem si ze svého důchodu dovolit nemohl. Moc toho nelituji,  protože když se bývalé milenky začnou vykecávat o svých vnoučatech, tak z toho na mě padá deprese. Budiž Bohu žalováno, že také zestárly. Navíc nejsem sentimentální. Nicméně film má dobrou atmosféru a docela se mi líbil, hlavně retrospektivy.

Hybným motorem příběhu je popis praktik lidové magie, a to jak jejích temnějších, tak i komických stránek. Tak třeba čarodějnice hledá v lese určitou houbu, kterou musí vytrhnout ze země nahá panna. Babce to trochu trvá a holka, které je zima, volá: „Můžu si přes sebe přehodit aspoň bundu?“ Někdy se však stane, že se kouzlo tak úplně nepovede. Dokonce zde vidíme i tzv. zpětný odraz, na který se v evropské magii věřilo a možná dodnes věří. Koho tato témata zajímají, ten si film užije.