Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Pohádka
  • Dobrodružný

Recenze (4)

plakát

Gauneři (1992) 

„Mr. Brown, isn't it a little too close to Mr. Shit?“ „And Mr. Pink sounds like Mr. Pussy.“ 1) Musím přiznat, že jsem nečekala, že mě tenhle film bude tak bavit. 2) Násilí zrovna nevyhledávám, ale pro Tarantina budu mít slabost vždycky, ať už mluvíme o jeho „krvácích“ nebo jeho malých, ale výrazných roličkách. 3) Ten Tim Roth je celkem sympatickej... když zrovna neleží v louži krve. Závěr: Steve Buscemi = nejlepší gauner

plakát

Vlny (2024) 

Už když jsem viděla trailer a četla první ohlasy, tak jsem si říkala: „Že by konečně film na úrovni? To tu dlouho nebylo...“ Nevím, jestli je to na plný počet hvězdiček, ale já tomu filmu fandím. Má to pomalejší rozjezd a zdlouhavější zakončení, několikrát už jsem si myslela, že to je konečná scéna a oni tam hodili další. No a cooo. Já jsem se bavila, po dlouhé době pořádný film, po zhlédnutí jsem musela jít snížit hodnocení bratrům ze čtyř na tři hvězdičky, proč? Vlny byly ve všem lepší, Bratři jsou oproti nim slabý odvar. Mádlovi se podařilo to, co asi dlouho žádnému českému tvůrci – věřila jsem mu tu akci, to napětí, konečně se někdo vyhnul takové té české rádoby napínavé ušmudlanosti. I ty dialogy dávaly smysl, nezněly uměle. S tímhle se totiž trápí snad většina dnešní české kinematografie v oblasti akčního dramatu. Nechci ale nijak shazovat jiné snímky s historickou tématikou, já na ně koukám ráda, jen ty Vlny prostě měly něco navíc, a proto tady ten plný počet nechám. Krásný vizuál, šikovní herci, pěkný soundtrack, scénář většinu času odsýpal, já jsem spokojená.

plakát

Pýcha a předsudek (2005) 

Film se nesl v takovém příjemném duchu, byl zpracován velmi jemně a citlivě, dobře se na ty pěkné obrázky koukalo. Doprovázen byl hezkou hudbou a herecké výkony v čele s okouzlující Keirou stojí určitě taky za zmínku. Trochu mě děsilo, že se to celý bude věnovat hlavně vdavkám, ale co jiného čekat z tohoto období, že? Nakonec mě to bavilo mnohem víc než třeba Malé ženy z roku 1994, ty se táhly a ke konci mi ani postavy nebyly moc sympatické. Celkové zpracování té doby mě dokázalo strhnout a hlavně mě bavilo.

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Na druhou Dunu se opravdu vyplatilo počkat, do kin dorazila ještě o chlup epičtější bomba než jednička a zážitek to byl prostě k nezaplacení. Tohle je film, na který se do kina musí, a to minimálně jednou. Prvně jsem na ni šla do normálního kina u nás ve městě, jakmile ale promítání skončilo, cítila jsem takovou prázdnotu, přišlo mi, že ten konec byl moc rychlý (ale další den už jsem stejně všem vykládala, že je to dokonalost sama, a že na to musí jít). Z kina jsem vyšla s tím, že to musím vidět ještě jednou a to rovnou v IMAXU, takže u druhého zhlédnutí jsem se jen kochala, z hudby mi naskakovala husina a já čuměla s otevřenou držkou. Tohle je ten kino zážitek, na který člověk dlouho rád vzpomíná.