vypravěč

Šumné potulování Jižními i Západními Čechami bezesporu vrcholí šumavskou poutí, v níž Vávrův chodec po úvodní prohlídce Sušice zamíří na Modravu, do Rejštejna, na Železnou Rudu, na Dobrou Vodu a do Hartmanic. Řečený výběr poskytuje poměrně sevřený pohled na Šumavu trojjazyčnou (a trojnárodní) a v předvánoční náladě vyvolává z dochovaných stop vzpomínky na dávné zdejší obyvatele. Všemi místy jsem – někdy i mnohokrát – procházel sám a je to radost sledovat užaslý a entusiasmem prosycený výklad proměňující výčet jmen a dat v jakousi modlitbu chválící i vzdornou – vzpurnou proti neporozumění, rozrušujícím všechny lidské svazky – mezilidskou vzájemnost i pouto s krajinou.

„Co lze nesnadněji zapsat než neartikulované zvuky přírody?“ (J. G. Herder)

Plzní, odpradávna přemilým místem mých dobrodružných flâneries, provádí Vávrův proteovský chodec správně opojeně a lehce. Odkrývá slohovou pestrost města rozpjatého mezi továrním vyráběním a pivovarnictvím a obýváním a z jednotlivých staveb a areálů skládá svou západočeskou metropoli. Jakkoliv by patriot přivítal i jiná místa a pozval jej do dalších interiérů, portrét vyznívá celistvě a atraktivně: otevírá plzeňské brány a na vlnách dějin architektury zve k objevování.