Utrpení Panny orleánské

Poprvé jsem tento film viděl před několika lety ve verzi s německými mezititulky, která byla nahraná z nějaké německé televize a doplněná klasickou hudbou, např. Bachem. Už tehdy to bylo na pět hvězd. Dnes jsem viděl verzi od Criterionu se zde několikrát zmiňovaným oratoriem Voices of light Richarda Einhorna, které rozhodně není jen tak nějakým hudebním podkresem, ale mistrovským dílem samo o sobě. Nejvíce na mně zapůsobila sekvence v mučírně, ke které se k záběrům tváří soudců a Jany přidávaly i záběry na mučící zařízení, zvláště to ostnaté kolo. (15.02.2007)

Ano, tváří se to jako dokonale zpracovaný film ve kterém není problém dát plné hodnocení, kterému k tomu dopomáhá ještě výborně se hodící hudba. Já ale nemohu, protože samotné vylíčení charakteru je ustrašený, zbabělý, a to mi k Johance prostě nesedí. Navíc nevim proč pro ni bylo tak těžký domáhat se svojí pravdy, držet se jí i kdyby jí to stálo život když tolik věřila v boha a spasení svojí duše. Prostě těžko uvěřitelný. [6,5/10] (Société générale de films) (Němý, čb. /// Scénář: Joseph Delteil, Carl Theodor Dreyer /// Kamera: Rudolph Maté) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2009)

Dreyerovo Utrpení je expresionistickým filmem v tom nejširším slova smyslu. Krom toho, že používá expresionistických dekorací, působí zejména expresí těla a tváře. Vezmeme-li v úvahu, že kamera prakticky nesjede z obličeje Falconettové, jedná se o jeden z nejúžasnějších hereckých koncertů všech dob. Na svou dobu nezvykle věrohodné herectví je podpořeno průkopnickými výrazovými prostředky média. Jen se zkuste zamyslet, kolik inovací ve filmu objevíte. Podhledy, jízdy a časté švenky, užívání point of view herců, houpavá kamera, paralelní i asociativní montáž (obzvláště strhující jsou ptáci na šedivém nebi při Janině popravě), detaily a krátké prostřihy... Utrpení není jednoduchý snímek pro dnešní konzumaci, ale měl by ho vidět, každý, kdo to s filmem myslí vážně. Konečně za jedinou slabinu považuji to, že jsem se díval na neozvučenou verzi. Ale pustil jsem si k tomu z jiného přehrávače soundtrack Cinematic Orchestra k filmu Ma Fleur a perfektně to sedělo. (26.08.2009)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)