Douglas

Adam a Eva je rozpustilá komedie Václava Binovce z roku 1922, jež demonstruje řadu tvůrčích specifik tohoto filmového průkopníka a jeho výrobny, stejně jako mimořádné herecké i komediální nadání Suzanne Marwille, první české filmové hvězdy. ___  Rok 1922 lze považovat za vrcholný rok Wetebfilmu, po několik let nejvýkonnější české výrobny celovečerních fikčních snímků. Fungoval jako svého druhu tvůrčí dílna pod ekonomickým, uměleckým a režijním vedením Václava Binovce, který spolupracoval se stálým hereckým, technickým a asistentským kolektivem. Své lidi přitom neplatil od projektu, nýbrž na základě dlouhodobějších smluv. Tím si zajistil jak jejich loajalitu, tak trvalejší sdílení a rozvíjení filmařských zkušeností – a v neposlední řadě i hladký průběh výroby.  ___  Adam a Eva byl současně jen jedním z šesti žánrově rozmanitých celovečerních snímků, jež Wetebfilm během roku 1922 vyrobil. Ve všech si zahrála jeho hlavní hvězda Suzanne Marwille, vlastním jménem Marta Schölerová. Byla mimořádně talentovanou uměleckou osobností se značným kulturním rozhledem, jež podle všeho měla velmi přesnou uměleckou představu nejen o vlastním výkonu, ale rovněž o celkové koncepci svých filmů. K řadě z nich ostatně napsala scénář či do scénáře adaptovala literární předlohy (včetně G. B. Shawa a Knuta Hamsuna) a zřejmě se podílela i na jejich režii. Strhujícím ovšem můžeme shledat hlavně její herecký záběr, neb byla schopná stejně suverénně hrát ženy osudové, naivní, rozpustilé či trpící, mladičké i dospělé, prosté i urozené.  ___  V nezbedné situační komedii Adam a Eva ztvárnila dokonce dvojroli, a sice stejnojmenná jednovaječná dvojčata, která se od vzájemných naschválů dopracují k možná nejincestnějšímu, ale rozhodně nejvíc queer rozuzlení v meziválečných dějinách českého filmu. A protože sedmiletou verzi zlobivých dvojčat už neuhrála ani Marwille, svěřila jejich role své dceři Martičce. Adam a Eva nicméně demonstruje i scenáristický talent Suzanne Marwille, stejně jako obecnější vypravěčskou strategii Wetebfilmu. Film pracuje se soustavou oddělených nebo jen volně příčinně propojených bloků epizod, které sice budují iluzi blížícího se vyvrcholení či iluzi dramatického oblouku, ale tyto se stávají jen nástroji k posunu těžiště a vytvoření základu pro příští komický blok. ___  Rytmus filmu tak staví hlavně na hře paralel, na hře opakování a variací motivů, z nichž vedlejší se leckdy stanou důležitějšími než ty hlavní. Jde o důležitý kompoziční princip, který Wetebfilm napříč několika roky své existence důmyslně rozvíjel a dodnes v řadě ohledů reprezentuje jednu z vypravěčských tradic českého celovečerního filmu.

Děvče z hor je vypravěčsky pozoruhodné venkovské drama o dvou generacích, dvou rodinách a dvou ženách tváří tvář krutosti téhož muže, jež nicméně spolu s velkými vášněmi rozvíjí i sociální motivy každodennosti a rozmanitosti fikčního světa. ___  Ačkoli režisér Václav Kubásek oficiálně začal točit až v roce 1923 pod hlavičkou firmy Pronax, ve skutečnosti filmařských zkušeností nabyl v předchozích čtyřech letech jako asistent a herec vedlejších rolí v Binovcově Wetebfilmu. Není tedy divu, že v pětici celovečerních snímků, jež během let 1923 a 1924 společně s jiným Binovcovým kmenovým spolupracovníkem, kameramanem Josefem Kokeislem, natočil i uvedl do kin, variuje či rozvíjí mnohé z uměleckých konvencí, jež se ustavily právě v rámci Wetebfilmu. Pozoruhodné ovšem je, že na rozdíl od Václava Binovce a Suzanne Marwille nesměřoval Kubásek k hledání stále nových žánrových modelů, ale těžil ze srovnatelného typu námětů a zásobárny motivů, jež se mu ovšem stal zdrojem tvůrčích experimentů s výstavbou celovečerního vyprávění jako takového.  ___  Ve vášněmi zmítaných příbězích filmů jako Čarovné oči (1923), Záhadný případ Galginův (1923), Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), Dvojí život (1924) či právě Děvče z hor (1924) tak opakovaně sledujeme dramata více či méně nevinných dívek v plodných dnech a zrádných svůdníků s vysoce hemživými spermiemi, osudových záměn, nečekaných odhalení, domnělých úmrtí a kulturních střetů. Někteří filmoví historici v tom snad vidí komerční vypočítavost, ač s ohledem na podmínky produkce a pozdrženou distribuci bylo jen stěží co vypočítávat, případně uměleckou nevynalézavost, jsou-li filmy jako díla redukována na sumarizace příběhů a (chybějící) poselství. Při pečlivějším srovnání lze však podle mě za těmito snímky pozorovat naopak velkou míru vynalézavosti a hravosti, neb každý je vyprávěn odlišně a stanovuje si jiné umělecké problémy k řešení. ___  Děvče z hor je pro nás přitom pozoruhodné i v tom, že coby poslední z této série filmů v sobě souběžně obsahuje a do vzájemné spolupráce moduluje mnohé z dříve rozvinutých technik. Najdeme tu svedení a zradu, dvě generace postav, paralely mezi rodinami, načrtnutí kulturně a třídně rozdílných prostředí, cyklický model vzájemně se variujících situací, souběžné dějové linie – a samozřejmě i úmrtí, odhalení, osudové náhody a morálně zkaženého myslivce. Cit pro zachycení každodennosti se tak pojí s citem pro výstavbu silných situací sentimentálního dramatu. Kýč nikoli jako absence kreativity, nýbrž jako kreativní východisko.

Westernový cyklus Anthonyho Manna a Jamese Stewarta patří mezi nejneobvyklejší projekty v dějinách žánru, neb každý jeden film jeho hranice i aspekty posouvá, jakkoli se v jádru jeví stát relativně tradiční modely vývoje. Jistě, oním mistrovským dílem je dozajista WINCHESTER 73, tragický příběh pušky, pomsty a postupně odhalovaného bratrského vztahu. WINCHESTER 73 je ovšem od začátku vypravěčsky experimentální, zatímco o něco mladší MUŽ Z LARAMIE je konstruovaný mnohem nenápadněji, leč členitěji a z mého pohledu pozoruhodněji, neboť do popředí staví právě ona klasická schémata - z nichž nakonec žádné skutečně nevyužije. ___  Škatulka psychologického westernu je ale podle mě příliš těsná, protože v MUŽI Z LARAMIE jako by se western potkával s půlkou revizionistických prostředků a rámců kinematografie padesátých let: jezdec z neznáma, oidipovská trajektorie, detektivka drsné školy, nečekaný padouch, přehodnocení role indiánských kmenů, šokující odhalení a postupně odhalovaný hrdina. Je to drama, krimi, sága i romance s několika paralelně vyprávěnými příběhy v přítomnosti i několika odhalovanými příběhy v minulosti, přičemž jsme hned několikrát ve svých očekáváních svědeni někam úplně jinam, než se dalo předpokládat. Což všechno funguje díky tomu, jak sympatickou i zneklidňující, racionální i živelnou, chlapáckou i zranitelnou postavu dokáže James Stewart bez zaváhání suverénně uhrát. ___  MUŽ Z LARAMIE je navíc nejpozoruhodněji natočený z mannovsko-stewartovských filmů. Precizní širokoúhlé kompozice s významotvorným inscenováním figur, odhalování vztahů bez nutnosti o nich mluvit čistě gesty, pohledy a úhyby pohledů, dlouhé panorámy a občas jízdy s necekanými přesuny důrazu i pointami - a krásné barvy. Western, kde se skoro nestřílí. Detektivka, kde si detektiv na odhalení prostě počká. Romance, o níž nikdo explicitně nepromluví (zatímco se druhá romance vyklube zcela nečekaně). Bezmála antická tragédie maskovaná za přímočarý western, na němž není přímočarého vubec nic. V ledasčems vlastně připomíná jeden z mých nejmilovanějších filmů vůbec, o tři roky mladší VELKOU ZEMI. ___  Parádní film. Mrkněte na něj!