Knoflíkáři

Originální (nejen na české poměry) skládanka více či méně propojených více či méně povedených povídek. Přesto z filmu nejsem tak nadšen, jako všetšina mých přátel, vesměs zhulených notoriků, kteří vynášejí Knoflíkáře do nebes pouze kvůli hlášce „Fucking weather“, zubní protéze mezi půlkama a další hlášce „Neživíš tak nepřepínej!“. Ano, toto jsou nádherné okamžiky, z kterých jem nadšen i já, jenže na rozdíl od svých přátel, kteří v hluchých částech filmu přožívali silný zásek na svislé čáře poskakující po plátně, já se docela nudil a při poslední povídce, která je z celého filmu jednoznačně nejhorší se raději zhulil taky. (05.06.2008)

Hm, jasně. Takhle to dopadá, když se k nějakýmu kultovnímu českýmu filmu přichomejtnu na starý kolena. Pochopím aspoň, odkud se berou hlášky, kterýma mě často častujou. Ale jinak z filmu mám prd. A kdyby v něm nebyl v jedné a půl povídce ten americkej fýling, asi bych dal jen dvě. Ale díky tomu závěru a díky tomu sympatickýmu pilotovi můžu říct, že jsem si vlastně ten film, kterej je plnej nelogickejch point vlastně tak nějak na třikrát užil. (16.10.2011)

Knoflíkáře vnímám jako velmi osobité filozofické filmové dílo. Nelze si nepovšimnout inspirace Petra Zelenky, která se snaží navázat na způsob práce těch nejoriginálnějších filmových tvůrců. Je to chytré, odvážné a podnětné při odhalování myšlenek o životě, hodnotách, společenské zodpovědnosti a osobním štěstí. Sarkastická nadsázka rozprostřela svůj tmavý plášť se zlatou výšivkou satiry, absurdity všedního dne, důvtipné provázanosti i důležitým faktorem náhody. Tato náhoda není nahodilá a náhodná, ale je sjednocená a splývá se souborem jedinců v pevný svazek života a přežívání. Tím se můžeme dostat až k vesmírným energetickým vlnám. Zelenkovo hloubavé zamyšlení přináší pestrobarevnou mozaiku způsobů a charakterů, moudrost a znepokojivé chvění důsledků lidské destrukce, pokrytectví a upřímnosti. Výrazným prvkem je ironie v jízlivé i láskyplné podobě. Spojovacím článkem šesti příběhů je filozofická debata o životě mezi moderátorem Rádia 1 (Pavel Zajíček) a jeho hostem (Jan Haubert), literátem a zpěvákem Visacího Zámku. Pojítkem je také postava důvěřivého, přátelského a ochotného taxikáře (zajímavý František Černý) se svéráznou hrou na změnu identity. V Taxikářovi s tématem partnerství, nevěry a sexuální úchylky zaujme náročná žena (dobrá Michaela Pavlátová), správný stimul vyžadující milenec (Jan Čechtický) a běsem žárlivosti posedlý manžel (zajímavý Pavel Lagner). V sarkastických Civilizačních návycích hraje první housle pokrytecký psycholog (skvělý Vladimír Dlouhý). Problémy neřeší, ale potlačuje za pomocí rituálů a podlehnutí povrchnosti. Kromě něj pobaví jeho na běžný život rezignující pacient (velmi zajímavý Marek Najbrt) a zaujme tragikomická milenecká dvojice (David Černý a Olga Dabrowská) na počátku harmonického soužití. V dekadentní Poslední slušné generaci je nejsilnější zbraní hostitel (vynikající Jiří Kodet) v rozkoši simulované destrukce. Pozadu nezůstává ani stydlivý Tverp Jiří (velmi dobrý Bořivoj Navrátil), jeho obezřetná manželka Marta (příjemná Alena Procházková) a nespokojená hostitelka (zajímavá Inka Brendlová). Pitomci jsou rozkošnou satirou běžnosti s prázdnotou. On (dobrý Rudolf Hrušínský ml.) a ona (velmi dobrá Eva Holubová) rozehrávají jednu z podob partnerských vášnivých hovorů o ničem ve standardu s úsměvným vypořádáním se s vlastní omezeností. Ducha amerického pilota a Štěstí z Kokury spojuje jeden z nejhrůznějších a nejzásadnějších lidských činů moderní doby a postava pilota (pozoruhodný Richard Toth) v bezradnosti a tíži osobní zodpovědnosti v hlasu svědomí. Ještě se musí zmínit druhý pilot zastrašujícího nákladu (David Charap). A tři Japonci (Motohiro Hosoya, Seisuke Tsukahara a Junzo Inokuchi ve zdvořilé rozepři absence slovní vulgarity. Je to pozoruhodné dílo, kterým Petr Zelenka naplno pronikl do širšího podvědomí a naznačil i jiné filmařské možnosti k často bezzubému spotřebnímu stylu. A Česko má originálního filmaře i v současnosti. (04.12.2016)

Další české "rádoby umění" které není mým šálkem kávy. Dvě hvězdičky za úvod, do kterého by člověk neřekl že je to dílo nějakého českého režiséra a za první povídku, která ještě za něco stála. Další už byla velké WTF a to se stupňovalo až do finále kde to ta závěrečná naprosto zabila. Malé holčičky vyvolají ducha kterého vidí všichni a všem to naprosto přijde normální, nemluvě o tom že může platit historickou měnou, schválně kolik diváků se pozastavilo nad tím, jak vůbec onen voják zemřel že je tak mladý a že si to ani nepamatuje a myslí si že žije. Příběhy jsou sice provázané, ale neřekl bych že dohromady tvoří nějaký ucelený celek, ba dokonce bych řekl že některé jsou naprosto zbytečné a film by se bez nich i obešel, nebo by si vystačil se zkrácenými verzemi...když jsme u toho, on ten film nějaký děj má? Co se vlastně snažil zdělit? Ne, české filmy opravdu ne. (18.09.2013)

Musím říct, že tato, dle ohlasů, kultovní záležitost, mě nijak extra nechytla. Povídky jsou chytře, humorně, až bizarně řešeny a geniálně mezi sebou propojují jednotlivé skutečnosti a události. Z hlášek či dialogů, ač jsou povedené a chytlavé, jsem si zapamatovala jen pár momentů. Takže, proč mě Knoflíkáři tolik neohromili, rozhodně "neřeším" a ani po tom "nepátrám." Dodám už snad jen: "FAKIN WEDR!" :D (29.03.2012)