Knoflíkáři

Z filmu jsem na rozpacích. Povídky jsou propojeny skrze postavy, ale nejsou řazeny chronologicky - to je sice milé, ale není to až tak zajímavé, jak by mohlo být. Vprávění to nijak nekomplikuje. Místy je film tak explicitní, až má divák dojem, že si z něj tvůrci dělají legraci. Byl ten záběr na fotku (již mrtvých) dětí nutný? Bylo celé vyvolávání ducha vojáka nutné k tomu, aby si divák uvědomil, že "člověk je zodpovědný za své činy"? Tahle povídka je solidní kýč. (Ale má ve filmu své místo - propojuje povídky z Japonska s povídkami ze současnosti. Otázka je, proč to dělá. Proč tam vůbec to Japonsko a američtí letci jsou? Vy, kteří chápete, poučte mě, prosím. Brala bych to třeba jako jakýsi hold japonským tvůrcům, ale mám pocit, že to je trochu mimo oproti zbytku filmu. Vinu a odpovědnost zachycují jiná místa, tak k čemu ještě tisíce mrtvých japonců? Aby to mělo větší "váhu"? Což tam není i bez Hirošimy?) Abych nepsala jen negativně laděné poznámky, uznávám, že film docela šikovně drží pohromadě. Nejsilnějším momentem filmu je povídka Poslední slušná generace (ovšem ten poslední záběr ji pohřbil). Kromě příjemné absurdity, do níž sklouzla, ji kořenil ještě mrazivý pocit plynoucí z vědomí diváka, že setkání postav je vlastně bezpředmětné. (02.07.2010)

Po zhlédnutí jen málokterého porevolučního filmu mám chuť měnit svou celkovou TOP 10. Tady se to stálo. Nakonec jsem to neudělal, jelikož konkurence je opravdu vysoká, přesto nemám na výběr a musím Knoflíkáře Petra Zelenky přiřadit k těm filmům, jejichž sledování mě nejvíc překvapilo, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu - očekávání totiž nebylo nikterak vysoké. Svůj podíl na kladném dojmu nese přitažlivá stavba, tj. rozdělení filmů na povídky. 95% (20.09.2012)

Příliš se mi nelíbí filmy složené z povídek (vyjma Movie 43) a ani Knoflíkáři nejsou výjimkou. Na české poměry je to sice hodně dobře udělané a zajímavé, ale pořád se to točí okolo normálních lidí a normálních věcí, takže žádné velké překvapení. Zelenka je sice člověk na svém místě, ale ta jeho civilnost je na mě moc obyčejná. 80% (17.05.2017)

Originální (nejen na české poměry) skládanka více či méně propojených více či méně povedených povídek. Přesto z filmu nejsem tak nadšen, jako všetšina mých přátel, vesměs zhulených notoriků, kteří vynášejí Knoflíkáře do nebes pouze kvůli hlášce „Fucking weather“, zubní protéze mezi půlkama a další hlášce „Neživíš tak nepřepínej!“. Ano, toto jsou nádherné okamžiky, z kterých jem nadšen i já, jenže na rozdíl od svých přátel, kteří v hluchých částech filmu přožívali silný zásek na svislé čáře poskakující po plátně, já se docela nudil a při poslední povídce, která je z celého filmu jednoznačně nejhorší se raději zhulil taky. (05.06.2008)

O charaktere života vypovedá viac než obsah jednotlivých poviedok povaha samotného filmu. Snaživá rozprava o absurdnosti a nevypočítateľnosti života uložená v kolekcii šiestich ("palpfikšnovsky sa pretínajúcich) poviedok sa míňa svojmu účinku. Napriek zjavnému umu sa zo zhody náhod stáva vykonštruovanosť, humor nie vždy zatlačí tam, kde by mal a výsledný nosný znak autorského štýlu je akási rozostrenosť mušky, navigujúcej potenciálne silný kaliber - ak nerátam druhú poviedku, kde naopak v "autorskom štýle" prevyšujú okaté ponášky na Jarmuscha. ....... Zo zmesi absurdnosti, hlášok, twistov, vcelku dobrého soundtracku a dávky originality je nakoniec priemerná koláž krátkych príbehov, ktorá prejde hlavou bez výraznejšej odozvy napriek tomu, že to posledné, čo by sa jej dalo vytýkať je absencia nápadu. Život je nevypočitateľný a absurdný, a to sa podpísalo aj na konečnej podobe v podstate sympatických, ale vo výsledku mdlých Knoflíkářov. (21.03.2016)