Pyšná princezna

První svého druhu a hned prvotřídní klasika žánru, a to nejen žánru „česká filmová pohádka“. Nejsem znalec, když tak mě opravte, ale řekl bych, že Pyšná princezna je vedle (pozdějších) Sedmi samurajů zakladatelská i coby akční film, protože scénou ve mlýně uvedla do jeho kánonu už předem zásadu, že skupina nepřátelských bojovníků musí jít proti hrdinovi spořádaně jeden po druhém. Ideovologická složka pohádky je ale mnohem zajímavější: Kdežto švec, představitel drobného řemeslnictva, tedy střední třídy náchylné k reakčnosti a vykořisťovatelství, je bázlivý a k panským manýrům náchylný, potřebující dostat za vyučenou („pětadvacet“), chudý proletář uhlíř si hned dodá odvahy ke svobodnému zpěvu i odporu. (Avšak kde že se nesmí zpívat, to soudruzi v pohádce jaksi obrátili, což je ovšem pochopitelný omyl vzhledem k tomu, že v jejich zemi se zpívat sice nesmělo, ale muselo. Nejvtipnější tehdy musela být závěrečná scéna na volné hranici: „Ševče! Proč bys utíkal!“) Na rozdíl od ševce a uhlíře jsou rodiny sedláka a mlynáře třídně nevyprofilovány, což je zjevně důsledek toho, že představitelé venkovského lidu jsou převážně právě jen představiteli lidu, dobří, obrozenečtí, jednorozměrní lidičkové, vcelku substrát k osvobození. K jeho budoucímu osvoboditeli – králi Rážovi se svazáckým ksichtem i manýry – nelze nepocítit skutečnou třídní nenávist (či pohrdání, to v momentě, kdy chválí mistra nejlepšího obrazu slovy „pracoval jsi dobře a poctivě“ - no řekěte, co je to za hovado? Vlastně až v této chvíli vrcholí masivní úvodní adorace komunistického božstva Práce.) Venkoncem jedinou ideově bezchybnou a sympatickou postavou je princezna Krasomila, což je po mnohých zhlédnutích konečně patrné už od prvního momentu. Původně jsem sice za to podobenství o spravedlivém caru Stalinovi z rajského SSSR, který jde vysvobodit československý pracující lid z moci zlých chamtivých exponentů kapitalismu, hvězdičku ubral. Jako ideologická propaganda komunistické moci je tato pohádka pozoruhodně detailní a důkladná. Ale protože moje jméno je Miroslav: K čertu se všemi spravedlivými a nespravedlivými, je to epos o králově cestě inkognito si dobýt nevěstu, o zapomenuté písni a její moci, o rozpomenutí, o obrácení... Vlastně klasické vysvobození ze zakletí. Postavy jsou překvapivě přesvědčivé, zvláště princeznino obrácení je velmi kvalitně předvedeno. Ale nejen její představitelka je zde vynikající. Snad jediným vyloženě slabým místem je chůvina replika v závěru "Stáří už jen vzpomíná". Někde uprostřed filmu by tento tlach (ostatně nikoli nepravdivý) mohl být na místě, ale uveden jako závěrečné moudro postavy suplující zde osobu dobré polomagické stařeny - dost kazí dojem. To stařenka ve Werichově Byl jednou jeden král má v závěru jinačí slovo! Nicméně: Po vyslechnutí původní pohádky od národní Boženy "Potrestaná pýcha" je tvůrcům vše odpuštěno, protože ze srovnání s onu odpornou, v každém ohledu trapnou mravoučnou červenou knihovnou pro služky vychází i gottwaldsko-stalinská filmová adaptace jako jednoznačný vítěz a to i po ideové stránce. Ve filmu vidíme princezninu pýchu jako nouzovou životní formu exkluzivní, ale stísněné existence a její obrácení vlivem zapomenuté písně, lásky a vržení do strázní i slastí skutečného života jako vysvobození, do nějž se vrhá s dychtivostí své urozenosti a nevinnosti, kdežto v původní verzi se uražený krásný (!) král (který z jakési podivné perverznosti chtěl, aby na obraze pro princeznu, která ho nezná, vypadal ošklivější) rozhodne udělat z ní opovrhovanou peskovanou udřenou služku městských fiflen, aby se takto "vyškolila" (nebo snad zaškolila?), aby jí ve finále vítězoslavně jako frajer největší oznámil, že potřeboval ponížit (sic!) její pýchu. Z představy, že by moje dcera vyrůstala na něčem takovém, se mi dělá zle. Takže komanči, vy nebesům odporní zkurvenci: Udělat z nudného ressentimentálního škváru čistý (a při tom vtipný) epický skvost, ideologii nízkosti nahradit ideologií velkolepého převratu, to se cení. A byla svatba, jedli, pili, hodovali, já tam také byl, pak mám trochu okno, jakoby papírová zem, takže jak to bylo dál, se zeptejte soudruha Kohouta. (07.04.2013) (méně) (více)